Devátá část

DEVÁTÁ ČÁST
Stanislav Strmiska


I.

Rozhodla se, že mu to prozatím neřekne. Cestu tramvají absolvovala jaksi automaticky. Překvapilo ji, že vystoupila na správné zastávce, přestože jednou určitě přestupovala.

„Musíme si vážně promluvit,“ spustil hned, když přišel domů. Takže mu Richard telefonoval. Ví, že jsou dobří kamarádi a chodí spolu na golf, ale přeci slíbil, že nic neřekne. Svatosvatě to slíbil. To ještě držel výsledky v ruce a pořád se do nich díval, jakoby z nich snad mohl vyčíst nějaký jiný verdikt. Ve skutečnosti jenom neměl dost síly, aby se jí díval do očí. Chlapi jsou všichni stejní, ale budou vám pořád dokola tvrdit, že ženská neumí udržet tajemství.

Zůstala doma sama. Prostě ho vyrazila. Tvářil se překvapeně, ale co sakra čekal? Že ho tu nechá? Že mu řekne: „Je super, že sis našel mladší holku. Jsi pašák, vždyť je jenom o dvacet let mladší než já. Přiveď ji v neděli k obědu, ať se líp poznáme…“ Hajzl je to a hotovo.

„Proboha, co se vám stalo?“
„Nic, jsem v pořádku.“
„Nevypadáte. Nemám vám nějak pomoct?“
„Ne, děkuju. To je dobrý.“
„No, víte, šel jsem kolem a viděl otevřený dveře od bytu, tak jsem sem zašel a našel vás tu takhle. Víte, myslel jsem, že tu máte zloděje.“
„Žádní zloději tu nejsou a já jsem v pohodě. Dík, že jste se zastavil, ale jsem fakt v pohodě. Asi jsem jenom nedovřela“
„Dobře, tak já půjdu, ale kdybyste něco potřebovala, tak na mě zazvoňte.“
„Díky, ale určitě vás nebudu obtěžovat. Dík a dobrou noc.“

Bydlí tu už deset let a kolikrát ho potkala? Dvacetkrát? Třicetkrát? Neví. Soused, který bydlí ve stejném patře jako ona. Některé lidi z jiných pater snad ani nezná. Kolik v domě vůbec bydlí lidí? Dejme tomu, že v každém patře přibližně dvanáct, to je třicet šest celkem. Třicet šest. A kolik jich zná? Deset? Ani to ne; možná pět. Když ještě bydlela na vesnici, ta měla obyvatel pět set a znala úplně všechny.

Z přemýšlení o tom, kolik lidí z baráku zná, ji nečekaně vytrhl neomaleně řinčící zvonek. Cože? On má ještě tolik drzosti sem přijít a zvonit tu, jakoby ukradl Nejsvětější srdce Páně?
„Co chceš, ty hajzle?!“ křičela cestou ke dveřím. Doposud neměla příležitost, aby si dokázala představit, co znamená, když se řekne, že někdo viděl rudě. Teď to ovšem zažívala na plné pecky. Celou cestu až ke dveřím provázela hitparádou nadávek, a kdyby náhodou byla klika z poněkud měkčího kovu, jistě by se jí v ruce zasukovala jako vidlička mistru psychokineze, jak razantně otevřela. Nejrazantněji, jak jí její fyzická schránka jen dovolila.
„Promiňte,“ vychladla během zlomku nanosekundy, když mezi futry spatřila souseda.
„Myslela jsem, že je to můj manžel. Potřebujete něco?“
„Vlastně ani ne. Jen mě napadlo, jestli byste si třeba nedala,“ řekl a natáhl ruku, v níž držel láhev s čirou a velmi aromatickou tekutinou.
„Domácí,“ poznamenal ještě a snad se i usmál.
„Víte co, tak pojďte. Třeba mi to pomůže.“
Ani nevěděla, proč jej vlastně zve dál. Rozhodně neměla náladu, ale ono se uvidí.

Seděli spolu v obýváku na zemi a popíjeli domácí slivovici.
„Takže vás dnes opustil manžel. A to jako jen tak odešel?“
„Šel za nějakou náctiletou courou.“
„Cože? Náctiletou?“
„Asi ne, ale prostě je o dost mladší. Potkali se v práci. Byla u něj na stáži.“
„To tak bývá.“
„Co ty o tom víš? Můžu ti tykat?“
„Určitě, klidně mi tykejte.“
„Ty mi taky tykej, když jsme sousedi.“
„Tak dobře. Napijeme se na to!“

„Potřebuju si v sobě udělat pořádek. Potřebuju odsud někam vypadnout, aspoň na chvíli,“ přemýšlela nahlas.
„A kam?“
„Nevím ještě. Prostě někam ven. Pryč. Pryč odsud. Někam do přírody třeba.“
„Tak to je jak z nějakého amerického filmu. Mám tady klíče od chaty.“
„Ty máš chatu?“
„No, patřila vlastně mým prarodičům, pak ji užívali naši a strejdova rodina, ale jak se zabili v autě, tak jsem tam vlastně úplně přestal jezdit.“
„Vaši se zabili?“
„Jo. Při autonehodě. Byl jsem tam od té doby jenom jednou s tehdejší přítelkyní, ale pak jsme se rozešli. Už jsem tam nikdy nejel.“


II.

Je to krásné místo. Přesně, jak ho popsal. Dole teče potok a na stráni pod okrajem lesa stojí chalupa. Zaparkovat se musí dole a nahoru pak jít po kamenné cestičce. Zhluboka se nadechla, když vystoupila a zabouchla dveře. Nejdříve šla jen tak nalehko, kdyby náhodou klíč neseděl, tak ať nemusí všechno zase tahat dolů. Cestou pozorovala poletující motýly a vychutnávala si slastný klid, do kterého jenom zurčel potok, a občas zašuměly jehličnany, jak se mezi nimi protahoval jarní vánek. Balada. Klíč pasoval. Šla čtyřikrát, než nahoru odnesla všechny věci.

Rozhodla se, že všude vyvětrá a pořádně uklidí. V koupelně objevila hromadu chlapských hadrů ledabyle naházených v rohu. Zítra je vypere. Jak dlouho už to tu proboha leží? No jo, chlapi. Ani ji nepřekvapilo, když ve dřezu našla několik hrnků od kávy s živými kulturami v různých stádiích vývoje. Byly v nich i lžičky; jen v některých.

Větrala dlouho. Zatímco se hrnky odmáčely v horké vodě, kterou musela uvařit na sporáku, houpala se v křesle a četla knihu, co byla v polici první po ruce.
„Heleď, Čiči, nepodařilo by se ti usnout?“ řekl Prejza. Pří této větě jí už zimou naskočila husí kůže a tak si vzpomněla, že by mohla všechna dokořán otevřená okna zase zavřít, protože večer je teď ještě chladno. Odložila Pluhařovu Oponu bez potlesku s tím, že si určitě zapamatuje stranu 51, končící Prejzovou otázkou, jestli by se Čiči nepodařilo usnout.

Po úzkých schodech vyšla do patra a zavřela okna v obou ložnicích. Nakonec se rozhodla pro tu, co má okno na východ, přestože ta s oknem na západ má balkon a je o něco větší. Západ slunce je nádherný, ale ráno bude určitě hezčí ve východním pokoji.

Když vybalila všechny věci, zjistila, že si přivezla téměř všechno. Jen ne jídlo. Na jídlo úplně zapomněla. Teď večer už tady asi nikde nic nesežene. Stejně vlastně nemá hlad. A protože bojler už ohřál vodu, dala si sprchu a šla spát. Cítila se unaveně a přitom krásně. Za celý den si ani nevzpomněla, až teď, když už ležela v posteli po dlouhé době opět nahá, že musí v pátek zase na krev.


III.

„Jste tu na dovolené?“
„Dalo by se to tak říct. Jsem tu ale spíš na ozdravném pobytu. Potřebovala jsem na vzduch.“
„Máte astma?“
„Ne, to nemám,“ a málem se rozpovídala, co asi má, ale rozhodla se, že o tom nebude mluvit, než se všechno opravdu potvrdí.
„Tak já si vezmu mléko, nějaké pečivo, máslo, džem a drůbeží šunku. Šunky patnáct deka.“
„Drůbeží nemám a džem taky ne. To víte, tady si marmeládu dělá každý sám. To musíte do města.“
„A vepřovou?“
„Vepřovou mám.“

Po snídani se uvelebila v houpacím křesle a pokračovala ve čtení stranou 52.

Vzbudila se těsně před obědem, zvedla knihu ze země, musela jí asi vypadnout z ruky, a vrátila ji na poličku, přestože bylo na záložce obálky napsáno: Autorova znalost prostředí, výstižná kresba postav i doby, jazyková kultivovanost, spád děje a myšlenková naléhavost předurčují tento román k vřelému přijetí. Snad jindy.

K obědu byl jenom krajíc chleba s máslem. Na víc neměla chuť. Včera to s tím uklízením přehnala, a dnes je prostě hrozně unavená. Když se pomalu začalo stmívat, rozpomněla se, že odpoledne chtěla podniknout procházku po okolí.


IV.

Dnes se cítí mnohem lépe. Možná by i ta procházka mohla klapnout. A taky by mohla konečně vyprat ty špinavé hadry v koupelně. Ale to až odpoledne.

Procházela se lesem a dýchala zhluboka. Nabrala si plnou hrst jehličí a přičichla k němu. Do prdele, jak bez toho mohla tak dlouho žít?! Kdy naposled vlastně opustila hypermoderní byt v extraskvělém paneláku? Vladimír tvrdí, že to není panelák, ale ona věc vidí jinak. Je to panelák, jen je položený na bok.

Z procházky přinesla nějaké suché dřevo. Rozhodla se totiž, že si večer udělá oheň v krbu a potom se uvelebí v houpacím křesle a bude číst. Číst se však nedalo. Vlastně se tam nedalo nic. A i když se dým rozptýlil, zůstal po něm nepříjemný pach kouře. A tak sprcha a na kutě. Zítra na kontrolu.


V.

„Výsledek minulého vyšetření není moc povzbudivý, proto ti vezmeme krev znova, abychom výsledek potvrdili nebo vyvrátili. Mimochodem, ptal se na tebe Vladimír.“
„Jo? A co chtěl?“
„Moc tomu nerozumím, ale ptal se, jestli náhodou nevím, kde jsi. Copak ty nejsi doma? Vždyť máš neschopenku.“
„Nejsem. Odjela jsem do přírody a je mi tam fajn.“
„A to tvůj manžel neví, kam jsi odjela?“
„Neví. Vyhodila jsem ho.“
„Vyhodila?“
„Jo, tahá se s nějakou mladou dívčinou.“
„Takže to už prasklo.“
„Neprasklo. Sám mi to oznámil, tak jsem ho vyrazila z bytu. Počkat… Prasklo? Tys to věděl?“
„Nemůžu říct, že bych to věděl. Možná tušil. Jednou s ním přišla na golf. Říkal, že je to nějaká stážistka, ani si nevzpomínám, jak se jmenovala.“
„Silvie.“

Když se vrátila na chalupu a vystěhovala z auta vše, co nakoupila, sedla si opět do houpacího křesla a únavou usnula. Vzbudila se, když už byla tma.


VI.

Těšila se na sobotní ráno. Slunce ji vždycky nejdřív polechtalo na nohou a pak cestovalo výš a výš. Kolem deváté jí pak zasvítilo na líčka a políbilo na rty. Ovšem tuhle sobotu ne. Vzbudila se a na parapet i okno bubnovaly kapky deště. Kdyby nemusela akutně na záchod, asi by z vyhřáté postele nevylezla. Přítomnost deště ji překvapila. Ve městě málem zapomněla, že nějaký déšť vůbec existuje. Nebylo to však jediné překvapení, kterého se toho dne dočkala. To větší na ni teprve čekalo.


VII.

Do života jí vpálil jako kulový blesk. Bylo chladno, ale krb se ani nepokoušela zapálit. Zabalená v dece se houpala v křesle. V jedné ruce svírala těžkou Steinbeckovu knihu Na východ od ráje a ve druhé v utěrce horký hrnek bylinného čaje, což má za následek to, že stránky knihy musí složitě obracet tak, že podsune palec pod stranu, kterou chce otočit. Ale ne vždy se to zdaří a musí si v obracení listů pomáhat pusou. Bylo by možná jednodušší hrnek položit, jenže nedosáhne na stolek, je daleko a z houpacího křesla se strašně pitomě vstává.

„Nazdar!“ řekl ten někdo, kdo před chvílí šramotil klíčky v zámku a jen proběhl kolem, aniž by se zastavil. Slyšela jeho kroky na schodech do prvního patra. Nedalo jí, aby se nešla podívat. Hrnek čaje, stejně jako Steinbecka položila na zem, pořádně se zabalila do deky a vydala se za ním. Nejdříve si myslela, že je to její mladý soused, ale ten by se přeci nejspíš zastavil na pár slov.

Našla ho ve své ložnici nahého stát před zrcadlem.
„Co tu děláte?“ optala se toho neznámého, a jak právě měla možnost přesvědčit se, pohledného muže. Bezostyšně se otočil a prohlížel si ji. Ona jeho taky. Možná víc, než by si kdy byla schopna připustit.
„Oblékám se.“
„Fajn. Tak já počkám dole.“
„Tak jo.“

Kdo to sakra je? A jak je možné, že ji bere tak samozřejmě? Viděli se snad už někdy? Asi ne. Zřejmě nemá smysl lámat si tím hlavu. Znovu zasedla do křesla, v jedné ruce knihu, ve druhé čaj. Přestože se psal rok 1885 a Adama právě propustili z vojny, nebyla sto se věnovat textu a myšlenky jí neustále utíkaly k onomu černovlasému mladíkovi, který se právě převléká v ložnici. Zavřela knihu, stejně to bylo takové čtení-nečtení, četla jenom nějaká písmenka, která ve výsledku nedávala žádný smysl. Mozek přemýšlel nad něčím jiným. A tak se jen houpala, v ruce držela chládnoucí čaj a čekala, až uslyší zavrzání horního schodu.

„Tak já letím,“ řekl, jakoby jí to říkal denně. Ani nečekal na její reakci a otočil se k odchodu.
„Moment!“
„Ano?“ otočil se zpátky.
„Možná to bude znít šíleně a divně, ale já jsem se zřejmě nějak ztratila v kontextu událostí.“
„V kontextu událostí? Co tím myslíš?“
„No, prostě sem přijdeš, nic neřekneš, vlezeš mi do ložnice, tam se převlíkáš a pak mi jen tak mimochodem řekneš, že už zase letíš.“
„Ale tohle je naše ložnice, vaše je přeci ta s balkonem.“
„S balkonem?“
„No jasně, ale jestli chceš, mně je to jedno, klidně si tam zůstaň a já si pak vezmu tu druhou.“
„Tak jinak. Kdo vlastně jsi?“
„Adam.“
„Adam?“ Lehce znejistěla. Co se to děje? Steinbeckův Adam?
„No jasně, ty mě nepoznáváš?“
„V životě jsem tě neviděla.“
„Taky jsem měl ten pocit, že tě neznám, ale nechtěl jsem být za blba. Myslel jsem, že jsi nějaká sestřenice nebo něco podobného od strejdy a tety.“
„Asi nejsem.“
„A to jako nejsi ani nic do rodiny?“
„Nejsem. Mám jenom půjčené klíče od souseda. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje, ale půjčil mi klíče, že je tu klid. Nevěděla jsem, že tu někdo bydlí.“
„To bude asi bratranec. Už tu strašně dlouho nebyl. Vlastně od té doby, co se zabili naši. No, jinak já tady teď bydlím, píšu román. Taky potřebuju klid.“
„Sbalím se a ještě dnes odjedu.“
„Ser na to, klidně tu zůstaň. Mně nevadíš.“
„Dobře, ještě si to rozmyslím. Buď tady budu, nebo nebudu, až se vrátíš.“
„OK. Tak já pádím. Čau.“
„Čau.“

Takže Adam a píše román. Co teď? Nechtěla se smířit s tím, že její klid, na který se tolik těšila a který si do té doby skvěle užívala, jí naruší někdo, koho vůbec nezná. Navíc mladý kluk, který tady bydlí. Ale na druhou stranu píše román, možná proto je tu všude tolik knih, tak snad bude sedět někde na jednom místě a celé dny psát. Rozhodla se tedy, že prozatím zkusí zůstat. Občas uvaří a vypere. Snad to bude fungovat.


VIII.

„Takže první máš za sebou. Teď ti bude nějakou dobu blbě a budeš se cítit unaveně, ale pak se tvůj stav zlepší. Na další přijdeš za tři týdny. Chceš tady raději zůstat do zítřka?“
„Ani ne. Pojedu na chatu.“
„Ještě tam jsi? Zase se na tebe ptal.“
„Nechci ho ani vidět. To mu klidně vyřiď.“

Cestou se zastavila doma. Sbalila všechny věci, o kterých si myslela, že by je mohla potřebovat a na několikrát je odnesla do auta. A přestože se cítila neskutečně unavená, riskla to a vyrazila na chatu. Musela několikrát zastavit, když se jí udělalo zle, ale dojela. Z auta odnesla jenom jednu tašku, ostatní odnese až zítra, až nebude tak pekelně unavená. Adam už nebyl tři dny doma, vlastně jej viděla zatím jenom jednou a od té doby se neukázal. Nebyl tu ani teď a tak se jen v rychlosti osprchovala, zalezla do postele a usnula.

Probudil ji smích. Nějaké nejasné obrysy dvou postav, z nichž jedna letěla potemnělým pokojem přímo proti ní. Stačila ještě vykřiknout, ale to už ona postava dopadla do postele těsně vedle a za opětovaného jekotu vystřelila okamžitě z postele zase pryč.
„Toto je čo, doboha?“ křičela vysokým hlasem. V pokoji se rozsvítilo a nečekané světlo na několik okamžiků oslepilo všechny přítomné.
„To je tvoja mama, alebo kto?“
Pomalu otevírala oči a uviděla krom Adama, který se teď aktuálně příliš nepodobal tomu fešákovi v saku a bílé košili se špičatým a ležérně rozhaleným límcem, co před pár dny odcházel, a nějakou hodně mladou dívku. Atraktivní byla, to se musí nechat.
„Trapas, sorry. Pojď,“ řekl unaveným hlasem, že mu sotva bylo rozumět, vzal to vystrašené děvče za ruku a odvedl ji do protější ložnice.


IX.

„Chcela bysom sa ospravedlnit, kedže sme vás v noci tak… ehm.“
„Jo, to je dobrý. Dáš si čaj?“
„Kávu bysom si dala.“
„Kávu nemám.“
„Nevadí. Aj čaj sa zíde, lebo je mi zle. Málo som spala.“
„To se tak někdy stane,“ řekla a přitom si vybavila, proč nemohla ani ona v noci spát. Dost u toho křičíš, děvenko. Ale co, jsi ještě mladá.
„Tady máš čaj. Chceš do něj cukr nebo citron?“
„Nič. Vďaka.“
„Budeš něco jíst?“
„Vravím, že je mi zle. Nechcem nič. Neviete koľko je hodín?“
„Bylo půl třetí.“
„Do boha! O chvíľu mi ide vlak! Asi bysom mala íst zobudit Frederika.“
„Frederika?“
„Áno, veď ináč to nestihneme!“

„Vraj mu mám dat pokoj,“ řekla se slzami v očích, když se vrátila.
„Asi je mu ještě blbě. Co jste proboha všecko pili?“
„Asi úplne všetko.“
„Jdi si dát sprchu, já tě na to nádraží hodím.“

„Dole je nějaké děvče, mluví slovensky a chce zavést na vlak.“
„Jsi moje máma, nebo co?“ ozvalo se zpod polštáře, kterým měl Adam přikrytou hlavu.
„No, to určitě nejsem.“
„Tak co mám sakra dělat?“
„Nic, já ji na to nádraží zavezu, jen jestli s ní třeba nechceš ještě mluvit, než odjede.“
„Ani ne.“
„Dobře.“
Snad to nebude potřeba, pomyslela si, když si všimla dvou použitých prezervativů povalujících se na zemi vedle postele.

„Frederiko ešte spí?“
„Ještě spí.“
„Zobudíme ho?“
„Myslím, že to nemá smysl. Asi bude lepší, když ho necháme spát. Budu ho pozdravovat a ty se s ním rozloučíš příště.“
Sotva to dořekla, vrznul horní schod.
„Dobré ránko, mojko!“
„Proboha, neříkej mi mojko. Tady máš na vlak. Zavolám ti. Čau.“
„Maj sa, zlatko.“
„Neříkej mi… Ahoj.“
Měl jen ručník omotaný kolem pasu a tak působil trošku nepatřičně na mokrém zápraží, když tam stál takto v dešti. Snad ještě ani nevnímal, že jim mává.

„Tak jsme tady.“
„Ste zlatá! Vďaka. Majte sa!“
„Měj se a šťastnou cestu domů!“
„Vďaka. Mimochodom ja som Beáta. A pozdravujte Frederika.“
„Frederik je…,“ ale to už musela Beáta utíkat, protože vlak právě za hlasitého skřípění brzd zastavoval. Toho Adama si nechala pro sebe. Asi je to tak lepší. Vlastně si není jistá, jestli chtěla říct Adam nebo idiot. A proč by ho nakonec měla soudit? Je to jeho věc, vždyť toho kluka ani nezná a je jí úplně ukradený.

Kdyby se alespoň necítila tolik unavená. Večer si šla lehnout úplně vyždímaná. Z vedlejší ložnice se ozývalo spokojené odfukování. Poprvé vstal o půl druhé v noci. Vrzl schod. Bylo slyšet, jak otevírá lednici. Člověče, zavři to, vždyť se namrazí, když ji necháš otevřenou tak dlouho. Konečně. Pak zase vrzl schod. Asi si nic moc nevybral, když v ní zrovna dnes skoro nic není. Mohl by si dát možná papriku s máslem, nebo kus melounu s kremžskou hořčicí.


X.

Když se vrátila z nákupu, udělala snídani. I pro něj. Škoda jen, že vstal tak pozdě a měl jak míchaná vajíčka, tak i osmaženou slaninu úplně studenou. Ale nevadilo mu to. Snědl všechno. Talíř po sobě neumytý i s příborem a nedojedeným krajícem chleba nechal na stole. Inu, chlapi.

Potom zalezl do koupelny, kde strávil asi tak tři hodiny. Tohle je chlap? Šla se raději projít. Občas mžilo a bylo moc příjemné, když ji chladný závoj mikrokapiček pohladil po tváři. Když se vrátila, byla neobyčejně svěží.

„Můžu dál?“
„Jo,“ ozvalo se z Adamovy ložnice.
„Chci se tě na něco zeptat.“
„Tak spusť, ale jestli mi chceš dělat kázání, tak ti předem říkám, že nejsi moje matka a nemusím se ti ani zpovídat a tobě je úplně hovno do toho, co a kde, případně ještě i s kým a jak dělám. Takže pokud mi tu chceš pořádat nějaké moralistické přednášky a srát mě tím, tak si to rovnou laskavě odpusť.“
„Potřebovala bych zatopit v krbu. Už jsem to zkoušela, ale nějak se mi to nepodařilo.“

„Tahle klika na komíně, to je takzvaná klapka. Teď je zavřená, takže ten dým neměl kudy ven a proto ti to tak kouřilo a nehořelo.“
„Díky, teď už to budu vědět.“
„Jak to, že ses mě nezeptala, co je ta holka zač?“
„Je mi to jedno a nejsem tvoje máma.“
„Měl jsem pocit, že ženský si to vždycky tak nějak moc berou, jakoby byly prostě jinej druh, něco jako včely třeba, a když nějaký chlap udělá něco nějaký ženský, tak ho nenávidí všechny.“
„Nevím, asi to tak nevnímám. Mám svých starostí dost.“


XI.

Od rána ji bolí hlava, je unavená a vůbec se cítí mizerně. Asi nebude ani dělat snídani. Prostě bude celý den v posteli. Zachumlala se do peřin a usnula. Zdálo se jí, že jde do starého domu s oprýskanou fasádou. Je to nemocnice. Hledá lékaře, ale žádný tam není. Jsou tam jenom kadeřnice a v jednom z pokojů je opravna stolních lamp a vysavačů. Pokoj je úplně plný starých lamp a vysavačových veteránů – stříbřitých válců s hadicí. Paní, která je opravuje, montuje lampy na vysavače.
„Můžu si jeden vyzkoušet?“
„Ale jistě. Ale buďte opatrná, občas žerou prsty.“
„Dobře.“
Zapnula vysavač, který ji dovezl až do horního patra. Je obdivuhodné, jak je takový vysavač neskutečně mrštný, když jede po schodech nahoru. Bohužel, když z něj sesedala, nebyla právě dost opatrná a vysavač jí sežral čtyři prsty na pravé noze. Nechal jenom palec. Necítila bolest, ale vylekalo ji to.

Probudila se, ale neměla odvahu podívat se pod peřinu, jestli jí sežrané prsty chybí. Měla hrůzu, co kdyby jo. Odvážila se až po dlouhé době, kdy si konečně uvědomila, že to byl jenom sen. Přesto, když zvedala peřinu, trnula hrůzou, co uvidí.
„Mám je všechny,“ řekla s úlevou.
„Všechny co?“ zeptal se Adam. Teprve teď si všimla, že stojí ve dveřích a dívá se na ni.
„Všechny prsty.“
„No, to je paráda, to bychom měli oslavit.“
„Až jindy. Dnes je mi zle.“
„Chceš aspirin?“
„Aspirin nepomůže.“
„Uvařím aspoň čaj.“

„Řekneš mi něco víc o sobě?“ optal se, když přinesl čaj a sedl si na kraj postele; překvapilo ji, jak samozřejmě.
„Možná někdy jindy, dnes mi fakt není dobře.“
„Tak jo, tak jindy. Napíšu do románu jednu postavu podle tebe.“
„A dáš mi přečíst, co už máš napsáno?“
„Těžko.“
„Proč?“
„Zatím nemám ani čárku, sbírám inspiraci. Ale budu muset začít.“


XII.

Těch několik dnů po terapii byla vždycky absolutně nepoužitelná. Pokládala si otázku, jestli má vůbec smysl podstupovat příkoří v podobě nesnesitelné nevolnosti. Nehledě na to, že jí Richard řekl, když ho poprosila o upřímnost, že v jejím případě stejně terapie žádný smysl nemá. PLL je prostě prozatím nevyléčitelná choroba. Přesto doporučuje pokračovat, protože člověk nikdy neví, co se může stát a třeba by to mohlo i zabrat. Důležité je doufat a neztrácet naději. I kdyby mělo jít jen o prodloužení života, protože třeba do té doby najdou něco, co bude účinkovat. Přesně takhle to říkal: třeba do té doby najdou něco, co bude účinkovat. Proč neřekne: Třeba někdo něco objeví, než zemřeš.

Naštěstí jí zatím nepadají vlasy. To by bylo úplně to nejhorší, co by ji mohlo potkat. Celý život dbala na svůj bezchybný a perfektní vzhled. Holou hlavu by zcela jistě nepřežila. To ani omylem. Třeba do té doby něco najdou. Naděje umírá poslední. Na okno bubnuje depresivní jarní déšť.


XIII.

„Takže, co mi o sobě povíš? Bydlíme tu spolu už nějakou tu dobu a já vůbec nevím, co jsi zač.“
„Já o tobě taky nic nevím.“
„A co chceš vědět?“
„Cokoli bude aspoň trošku zajímavé.“
„Jsem neskutečně talentovaný mladý pohledný hoch, po rodičích. Jen jsem ještě neměl příležitost, abych svůj talent veřejně předvedl. Nicméně nyní se pustím do psaní románu a ty budeš jednou z postav. Proto chci vědět něco o tobě. Třeba co tě vedlo k tomu, že jsi teď tady a nejsi někde jinde, nechodíš do práce, děláš si, co chceš, a tak.“
„Nic na tom není. Mám prostě smůlu. Rozešla jsem se s manželem, proto jsem se chtěla někam uklidit, než si všechno srovnám v hlavě a přeuspořádám si život. A tak jsem tady.“
„Tohle není žádná smůla, to se prostě děje. Smolař jsem já. Mám smůlu úplně na všecko. Vsadím se, že kdyby na světě zbyly už jenom dvě finalistky soutěže Miss Universe, tak já vyfasuju tu horší. Vždycky, když stojím ve frontě u pokladny, tak se jako z udělání tomu přede mnou něco stane a musí se to řešit, takže všichni u okolních pokladen jsou už dávno doma a já tam ještě pořád stojím. Ani bych se nedivil, kdyby mi jednou odebrali krev a zjistili, že mám skupinu C.“
„A o čem ten román vůbec je?“
„Říká ti něco E. a A. Greenwaldovi?“
„Jasně, ti napsali nějaký bestseller, ne?“
„No jasně, napsali osm dílů bestselleru a já jsem A. Greenwald.“
„Aha.“
„A ti E. a A. byli moji rodiče. Chápeš? Oni napsali osm dílů o dvou lidech, nejdřív dětství, pak se potkali na škole, na výšce, společný život, jejich dcera. Teď je jim asi čtyřicet a mělo by to pokračovat. Zajímavé je, že každý díl je trochu jiný. První díl byl taková knížka pro děti, další, myslím, romantický, jedna z těch knih je tak trochu detektivka a tak. To se mi líbí. Chtěl bych napsat devátý díl. Zatím bylo všechno romantické a strašně happy. Chtěl bych teď napsat nějaké drama, možná horor, prostě utnout tu romantiku a napsat něco brutálního.“
„Tak jo. Kdy začneš?“
„Teď.“

Celé dny si zapisoval útržky příběhů po různých papírech, které se pak vyskytovaly na všech myslitelných místech uvnitř chalupy. Jeden dokonce objevila založený mezi špinavými talíři. To Adam uklízel nádobí ze stolu. Občas si některou z těch poznámek přečetla. Některé neměly ani patu ani hlavu, ale zřejmě jim bude rozumět on. Na jednom z nich bylo napsáno: Konvalinka je dobré slovo. Na dalším: když prší, tak z mraků. No a pak taky: Nevěřím, že jsi tak blbá, ale hledám dál pod kloboukem. Snad to má nějaký smysl.


XIV.

Pomalu se přiblížilo léto. Adam ještě pořádně nezačal psát, zatímco Eva přečetla všech osm dílů románu jeho rodičů. Příběh byl opravdu zajímavý a skutečnost, že každá z knih byla psána trošku jiným stylem, což jí zpočátku vadilo, jí nakonec připadala zdařilá. Přistihla se při tom, že přemýšlí, jakým stylem bude asi napsán další díl. Celkově se jednalo o fajn čtení.

„Chceš si přečíst úvod?“
„Není mi dnes nejlíp, ale přečtu si to.“
„Fajn. Pak mi dej vědět, jak se ti to líbí.“

Přečetla si text dvakrát a pak ještě jednou. Bylo toho deset stran a nestálo to za moc. Prakticky se text nedal ani pořádně číst. Adam pořád dokola popisoval prostředí rodinného domu, ve kterém se zřejmě bude děj odehrávat a rekapituloval přitom všechny postavy z minulých dílů. Opravdu se na těch několika listech objevily všechny.

„Tak co?“
„Upřímně?“
„Jo.“
„Nedá se to číst.“
„Já vím, ale nebyl jsem si jistý.“
„Pomůžu ti s tím.“
„Ty? A jak?“
„To ještě nevím, ale co vím jistě, bude to chtít nastavit nějaký systém. Chce to koncept, dějovou linku, nějakou osu. Prostě a jednoduše přípravu. Udělám něco k večeři, ty mi mezitím vytáhni křeslo na zápraží a začneme s tím.“
„Chceš mi rozkazovat, co budu dělat.“
„Chci ti pomoct, ale klidně tomu říkej, jak chceš. Jestli ale nemáš zájem, stačí říct a já se budu klidně věnovat něčemu jinému.“

Ten večer sepsali, o čem příběh asi bude. První kapitola bude ještě sladce romantická, ale ve druhé se příběh úplně zlomí. Idylická rodinka se stane minulostí, vztah se rozpadne. Následuje přetahovačka o děti, rozchod, rozvod a pak se uvidí.


XV.

„Já nevím, pořád mám pocit, že to není ono. Dialogy jsou vykonstruované, nepůsobí přirozeně. A příběh je prostě divný. Neubíhá. Je rozplizlý a vlastně se nic neděje. Chtělo by to víc života nebo tak něco. Nedokážu úplně přesně definovat co, ale prostě to není ono.“
„Já vím, jenže nevím, jak začít. A vlastně ani nevím, jak pak dál.“
„Zkusíme to jinak. Tvoji rodiče dospěli do fáze, kdy máme spokojenou rodinku, malou dcerku a schyluje se k bouři. Já jsem žila s manželem a do cesty se nám připletla taková mladá slepice. Napíšeme o tom. Jemu se do cesty taky připlete mladá dívenka a on zblbne. To by mohlo vyjít.“
„A co uděláme s jejich dcerkou?“
„Nehoda. Vběhne pod auto.“
„To bude drasťák.“
„Tak jsi to chtěl, ne?“
„Vlastně jo. Bude to fajn. Kdy se do toho dáme?“
„Teď.“

A tak se pustili do psaní. Po úvodní kapitole, kdy se spokojená rodina přestěhovala do nového vytouženého domku na venkově, následuje druhá, v níž se dcerka úplně nepohodne s novými spolužáky a nikdo se s ní nechce bavit. Kapitola končí tím, že je nutné situaci řešit. Na začátku třetí kapitoly však dcerka Anička vběhne pod kola kamionu, který do vesnice omylem zabloudil a řidič se při hledání v mapě a současné jízdě nevěnoval dostatečně řízení. Celou kapitolu lékaři bojovali o její život, leč marně. A tím se zhroutil celý svět. Vztah hlavních hrdinů tato nešťastná událost citelně nabourala. Obzvlášť ona se s tím nedokázala vypořádat a dlouhé hodiny trávila v slzách uprostřed dětského pokoje, který ještě nebyl ani pořádně vybavený.

„Tohle je moc hezky napsané. Konečně to má šťávu.“
„Dost mě to vyšťavilo. Musím se jít zregenerovat, dlouho jsem nikde nebyl.“

Adam se vrátil za čtyři dny uprostřed noci.


XVI.

„Bude Beáta snídat?“ optala se Adama, když se dopoledne objevil v kuchyni.
„Jaká Beáta?“
„Nepřišel jsi sám, nebo jo?“
„Jo, takhle. Na Beátu zapomeň. To už je minulost.“
„A jak se jmenuje tahle?“
„Nevím, musím se jí zeptat. Hlavně ale mám hovadskou žízeň.“

Když tu drobnou černovlásku odpoledne vyprovodil, zasedl do houpacího křesla a chvíli se houpal, než usnul.

„Spíš?“ zeptal se, když večer pootevřel dveře do Evina pokoje.
„Skoro.“
„Můžu na chvilku?“
„No, co bys potřeboval?“
Adam se posadil k ní na postel a dlouho mlčel. Když se ráno probudila, zjistila, že tam ještě pořád je a tak ho přikryla a šla připravit snídani. Necítila se nejlíp. To bylo v posledních dnech skoro pravidlem.


XVII.

Ve čtvrté kapitole se rozhodli, že dům prodají a vrátí se do města. Všechno kolem jí totiž na vsi Aničku připomínalo. Jemu to vlastně vyhovovalo, měl v kanceláři tolik práce, že to věčné dojíždění bylo zbytečnou komplikací. V páté kapitole se hlavní hrdinové ještě více oddálili. On trávil víc a víc času v kanceláři a ona se stále nemohla vzpamatovat z toho strašlivého šoku. Seděla celé dny v bytě, nikam nechodila, nemluvila, nevařila. Milenku si našel až v kapitole šesté, ale to ona zatím netušila.

„A jak se bude ta milenka jmenovat?“
„Silvie.“
„Osobní zkušenost?“
„Co vyzvídáš?“
„Takže jo. Podvedl tě se Silvou.“
„Jo, když to musíš vědět. Byla u něj na stáži.“
„To nepochopím.“
„Ne? Zrovna ty? Já jsem myslela, že chlapi s tím nemají problém.“
„Nehaž nás všechny do jednoho pytle.“
„Tak ty bys snad ženu nikdy nepodvedl?“
„Ne tak krásnou, jako jsi ty.“
„Prosím tě, mohla bych být tvoje máma.“
„Ale nejsi.“

Na tento rozhovor si vzpomněla ve sprše. Vůbec nechápala, proč jej nevyhodila. Masíroval ji sprchou a líbal na krk. Nechápala, co se to děje. Proč neprotestuje? Proč si to vlastně nechá líbit? A proč by ne. Je to příjemné. Šeptal stále dokola, že je krásná a že má nádherné tělo. Až teď si vlastně všimla, jak se na ní nemoc podepsala a kolik zhubla. Jemu se to líbí. Prožila po dlouhé době nádhernou noc. Ráno dokonce vstal a udělal snídani. To je nějaká pohádka?

„Musíme si promluvit.“
„Výčitky?“
„To ne, ale chci, ať víš, na čem jsi.“
„Máš AIDS?“
„To sice ne, ale nemocná jsem. Zjistili mi prolymfocytickou leukémii.“
„Leukémie se dá léčit, ne?“
„Tahle moje ne. Prý mi zbývá už jen pár měsíců života.“
„Tak to bysme měli rychle psát, aby se to stihlo.“
„Cyniku. Jdeme na to.“

V sedmé kapitole ona začala navštěvovat psychologa. V osmé si na ni dovolil a tím to bylo vyřízeno. Pokusem o sebevraždu jsme se přenesli do deváté kapitoly, která pokračovala pobytem v nemocnici a desátá na psychiatrii. Moc hezkých šest týdnů klidu. Jedenáctá kapitola se věnovala jeho víkendovému pobytu v relaxačním komplexu se Silvií. Vyzkoušeli různé typy saun a masáží.

„Řekneš mi o Silvii něco víc?“
„Nic moc o ní nevím. Jen snad to, že u něj byla na stáži. Studuje práva. Je ve čtvrťáku, myslím.“
„Tak to toho moc není. Bruneta? Blondýna?“
„Jednou jsem mu na svetru našla dlouhý blonďatý vlas, tak asi blondýna. Vidíš, to mě tehdy vůbec nenapadlo, že by…“

Dvanáctá kapitola byla opět velmi emotivní. Slavily se první nedožité Aniččiny narozeniny. Ona vůbec nebyla schopna jít na hřbitov. Musel to obstarat sám.

„Za čtrnáct dnů v sobotu budu mít narozeniny. Jestli se jich dožiju.“
„Dožiješ. Ty se dožiješ určitě ještě i těch dalších, uvidíš.“


XVIII.

Nic. Zapomněl? Odpoledne se vypařil a není tu. Sedí tu sama, venku se stmívá. Dokonce koupila láhev vína a byla pevně rozhodnutá, že ji s ním i přes přísný zákaz doktorů vypije. Prostě si to užije. Možná je to naposled, tak ať to stojí za to. A on beze slova odešel a není tu. Vrátila láhev do lednice. Lehla si a pokusila se usnout. Ale nešlo to. Pořád poslouchala, jestli náhodou nejde. A on přišel a zjevně nebyl sám. Je to hajzl. Proč jí to dělá zrovna dnes, když má narozeniny? Hrozně byla naštvaná a přemýšlela nad tím, že tam prostě vběhne a bude křičet a vyhodí tu děvku a... A proč vlastně? Vykašlala se na to, ale stejně se jí nedařilo usnout.

Ráno seděla v kuchyni a srkala horký čaj. Když pak vrzly schody, rozbušilo se jí srdce. A on přišel s úsměvem.

„Hezké narozeniny,“ popřál jí a přidal polibek. Dělá si srandu?
„Mám pro tebe dárek.“
„Myslela jsem, že´s zapomněl.“
„Já? Naopak.“
Vtom zavrzaly schody znova.
„Dovol, abych ti představil Silvii,“ představil Silvii, když přišla do kuchyně.
„Silvie je moje kamarádka, studuje práva.“
„Tvoje kamarádka, říkáš?“
„No, seznámili jsme se teprve dnes v noci, ale je hrozně fajn.“
„Tak ahoj, kamarádko,“ řekla Eva a se šálkem čaje odešla ven. Sedla si na zápraží a usrkávala chladnoucí čaj.

„Musím ti říct, že to byl pěkně idiotský nápad.“
„Myslel jsem, že tě tím potěším.“
„Nevím. Myslela bych si, že z toho budu mít radost, ale nemám.“
„A proč ne?“¨
„Nevím. Ty´s ji prostě zneužil. Bavil ses?“
„Tobě nedělá radost, že ho taky podvedla?“
„Ani ne. Zapomeneme na to.“
„Tak jo, ale do knihy to napíšeme.“


XIX.

„Vážení přátelé, dovolte mi, abych vám dnes představil dlouho očekávaný titul – pokračování ságy To je život. Tentokrát se jedná o deváté pokračování a myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že jsme nesmírně zvědavi, jak se s tím Adam Greenwald, což je syn slavných rodičů, kteří napsali předchozí díly a kteří, jak asi všichni víte, předčasně ukončili svoji pouť po tomto světě při autohavárii. Nyní bych poprosil autora, aby nám ke knize řekl pár slov.“
„Já prakticky nemám co dodat. Vše podstatné najdete v knize. Doufám, že se vám bude líbit. Zároveň bych chtěl moc poděkovat tady Evě, protože bez ní bych to nikdy nenapsal. Proto je na knize uvedeno také E. a A.“
Eva se lehce usmála a Adam ji pohladil po tváři. Poté jí položil ruku na rameno a takto zapózovali novinářům. Když recepce s křestem knihy skončila, odvezl ji do auta. Vozík složil do kufru a vyrazili zpátky na chalupu.

„Chtěla bych tě o něco poprosit.“
„A co by to mělo být?“
„Chci, abys to otočil.“
„Proč?“
„Chtěla bych někam zajít, budu ti říkat, kam máš jet.“
„Tak dobře, diktuj.“

Jeli asi tři čtvrtě hodiny, než dorazili na místo.

„Tady zastav.“
„Chceš jít do kostela?“
„Vedle.“
Zpočátku nechápal, ale než rozložil vozík, tak mu asi došlo, o co jde.
„Anička?“
„Moje Anička se jmenovala Terezka. Ještě jsem tu od té doby nebyla.“
Pod koly vozíku šustilo spadané listí z mohutných lip. Celou dobu byli tiše.

XX.

Ve skříni pro ni má krásný vánoční dárek. Teď, když Slunce zase začíná hřát, dýchá zhluboka a cítí onu vůni, na kterou se všichni každým rokem podvědomě těšíme. Je jaro.

Když pak sypal popel do vody, překvapilo jej, že plave. Myslel si, že klesne ke dnu. Že to bude vypadat, jakoby sypal cukr do kávy. Jenže popel se držel na hladině a proud jej unášel bůhví kam.

„Třeba doplaveš až do moře a dík za všechno,“ zašeptal jí naposled.