Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNeděle
20. 02. 2011
3
3
903
Autor
Olivka
Dneska byla hrozná zima. Inverze. Možná někde za Prahou svítí sluníčko. Při procházce na Vyšehradě jsme míjeli zahrádku, kde jsme v létě seděli. Krásná představa horka a chladivého půllitru v ruce.
Děti běhají. Děti křičí. Děti se perou. Děti se smějí. Děti mluví a mluví a pletou se pod nohy. Děti mě nenechají chvilku oddechnout ani na chvilku. Nesnáším je. Miluju je. Jsem podrážděná, když na mě pořád mluví. Jsem dojatá, když je vidím spát. Mám chuť se zakousnout do jejich voňavých čistých tělíček po koupání a celý týden se těším na to, že si je na víkend vezme babička.
Honíme se a blbneme, lidi kolem se na nás usmívají. Ukazuju jim Pražský hrad, porodnici kde jsem se narodila. Jsem skvělá máma.
Protijdoucí paní křičí na svojí holčičku, protože hodila růžového pejska do kaluže. Nemá kouska nadhledu? Střelím po ní odsuzujícím pohledem.
Cpu je do auta. Ježíši dělejte, to snad není možný, nervěte se. Lukin spadne a rozpláče se. Co děláš, to se mi snad zdá, ty jsi teda trdlo, prokristapána. Mladý pár, který v naprostém souznění poutá své dvouleté dítě do sedačky po mě hodí káravým pohledem. Jsem špatná máma.
Doma jsme jako první. První dorazí chvíli po nás. Nese tašku z OBI. 5 000,- kroutí nevěřícně hlavou, taková malá taška. Políbím ho, pořádně, tentokrát si dám záležet. Přitiskne mě k sobě, bunda mu voní zimou a trochu z ní cítím smog. Pohladím mu vrásky na čele. Chci je vyhladit, jednu po druhé, nechtějí zmizet, ale nevadí dohladím je večer.
Jsem dobrá žena.
Krásně si vyluxoval. Zasmějeme se. Krásně jsi umyla ten záchod dneska. Zachichotám se. Šimrá mě v břiše. Jen doufám, že to nepřejde, po všem tom koupání, dělání svačin, úkolu a večeře a čtení pohádek a svlíkejte se, svlíkejte se, dělejte, máte vyčištěný zuby?
Neřekla jsem, že jsem utratila poslední peníze za tři trička.
Neřekla jsem, že celý den v sobě dusím touhu napsat jednu sms: myslím na tebe, celý den.
A sakra, jsem špatná žena.
Celý den jsem se dívala na rodiny s dětmi. Na obědě, na procházce. Zkouším si je představit, samotné, když nejsou rodiče, když jsou sami. Dívám se co mezi nimi zbylo. Dívám se na počínající pleše, rostoucí bříška, jemné vějířky vrásek kolem očí. Dívám se na kočárky, na mladé páry s prvním děťátkem, vypadají šťastně ty maminky.
Vzpomínám si na svoje malé peklo s dvěma dětmi doma, na nekonečné dny, čekání na spaní po obědě, kdy mám hodinu na čtení, psaní, hudbu cokoliv. Jen ten čas nepromrhat (většinou jsme usnula na gauči). Na pocit, že to nikdy neskončí. Že se nikdy neodloučí.
No a je to pryč, už nikdy nebudou jenom moji. Nikdy.
Úleva, trochu nostalgie, smutku, divoké radosti. Krasosmutnění.
Ty strašné výčitky svědomí, když odcházeli do institucí, ten pocit vlastní zrady. Brečela jsem v autě před školkou, když jsem dávala Lukiho plačící do náruče cizí paní a ona držíc se jí pevně kolem krku tiše naříkala maminko, maminko. S medvídkem v podpaží (ten ovšem nesměl nikdy chybět) naoko statečný zatímco vevnitř…. maminko.
Je to pryč. Dneska: proč pro mě jdeš tak brzo, ještě jsem si hrál s Járou.
A já běhám. Do práce, z práce, do školky, do školy, do družiny, nakoupit, na kroužky, z kroužků, rychle uvařit, udělat úkoly, svačinu, dělejte, dělejte už je pozdě.
Zpomalit. Zastavit se, dělat všechno s láskou, prožívat každý okamžik, být u sebe, u nich v tomto okamžiku.
Večer se proměnit ve skvělou, vášnivou a milující ženu. Neobléknout si ty tlusté ponožky. Zatahovat trochu břicho. Nevrčet, nech mě, já už chci být dneska sama. Nech mě chci si číst. Myslíš taky někdy na něco jiného? Ne, aspoň na to myslím, víš, když už to nedělám, kdybych to dělal, nemusel bych na to pořád myslet, řekl mi můj První, můj milovaný muž
Kdybych ho neznala a uviděla v místnosti plné cizích lidí chtěla bych ho. Hned. Znova. Někdy ho chci v místnosti plné lidí a znám ho. Se vším všudy. To je asi víc, než by mohl člověk po jedenácti letech chtít a čekat.
Nenapíšu tu sms. Zlé pryč a pán bůh s námi. Přece jen jsem dobrá žena.
3 názory
pecka pecka pecka
ještě, že jsem se nakonec nevsadil o tom, že mě nikdy nebude bavit text o tom, že má někdo děti.
prohrál bych
Nemůžu si pomoci .... jak je to pěkné, promyšleně napsané... právě proto se pořád ptám - a co to ostatní v nás i ve světě? Jako bys viděla život uvnitř vajíčka.
Řekneš možná, že nic není osobně důležitější, než tohle... Aby člověku bylo dobře. Aby dělal správně ty nejvíc důležité věci.
Nejsem si jist.
Na vajíčku je přece nejdůležitější pokračování. A v něm ne jen opakování, ale hledání mimo něj... a posléze stavba dalších pater.
...opět skvělé. Zase to má dynamiku, koncepci a přitom to neni strojený.
Ze svého nezkušeného mladického pohledu sice těžko posoudim "samotnou náplň". Ale už teď, přes všechnu snahu vytvořit si pevnej názor na sebe, přátele, rodinu.....neustále narážim na ruby i líce. A ono "tak to je" se poněkud rozplývá a neustává ve vývoji....(takže pokud nejsem úplně mimo) s tím souzním.......t*