Panenka

Panenka ze zbytku látek ušitá na silnici v prachu leží. Místo očí korálky, každý je jiný. Kdysi jsi tu panenku miloval a do vlasů z vlny, květiny jí vkládal. O motýlcích a svém dětství jí vyprávěl, než šla spát. Střežil jsi ji jako poklad a nikomu ji nechtěl ukázat. Byla tvoje a ty jsi nikdy nebyl její. Stavěl jsi kolem ní mříž z jejích snů. Řekla ti vše, když jsi mlčel, pak mlčela, když jsi na ní křičel. Objevil jsi inkoustovou skvrnu na její tváři, však neuměl jsi prát a polámal ji. Teď leží na té silnici a není ničí. Už  nemůže být. Chtěla být tvoje a neumí být cizí.