Tma..

  Ležel na tvrdé zemi. Byla mu zima. V hlavě mu běžely spousty otázek. ''Kde to jsem?! Co tu dělám?!'' Přemýtal, proč je na tom temném místě. ''Kap....kap..kap..'' Blízko něj tekl z kamenné stěny malý potůček. S chutí se napil a otřel si ústa. Vstal, rozhlédl se po místě kde byl vězněn. Jen pár zdí, potůček, miska s jídlem , zamřížované dveře, postel. Nic víc.

  Rozběhl se ke dvěřím. ''Pusťte mě! Chci ven! Kde to jsem?!'' Bušil do mříží, po chvíli se svezl k zemi. ''Kde to jsem?!'' Sotva mluvil. Po tváři mu stekla jediná slza. Nevěděl co po něm chtějí. Chtěl se jen dostat ven.

  ''Vstaň!'' Poručil mu hrubý hlas a odemkl dvěře. Do místnosti vešel muž, přibližne 40-ti letý a vrazil mu tác s jídlem do rukou. Potom beze slova odešel. Nic nechápal. Sedl si na postel a pustil se do jídla. Nebylo chutné, ale zasytilo ho.

  Lehl si na postel a přemýšlel. Tušil, že ti lidé po něm něco budou chtít. Jeho rodina není bohatá, takže o výkupné nejde. Neměl vlivné přátele, vlastně něměl žádné. Nebyl oblíbený. Snad kvůli svému vzhledu, nebo kvůli svým názorům. Jemu to nevadilo, byl rád sám, ale tahle samota ho spíš děsila.

  Nejspíš usnul. Vzbudilo ho zatřesení. ''Vstávej! Pohni!'' Zase ten stejný muž jako včera. Tvrdě chlapce chytil za rameno, vlekl ho ven z cely, chodbou. Po chvilce nejspíš muž došel k jejich cíli. Byla jím útulná místnost s měkce vypolstrovanými křesly a psacím stolem. Pokynul mu, ať se posadí a odešel dvěřmi za stolem.

 Za pár minut došel jiný muž. ''Chlapče? Můžeš mi povědět jak jsi se dostal do přísně střežené armádní oblasti?!'' zahřměl a chlapec se otřásl. Armádní oblast?! Vždyť to byla cesta k jejich domu! Teď už nechápal vůbec. ''C..cože, pane?!'' podařilo se mu vykoktat. Muž mu vše zopakoval. ''Z Tvého průkazu do knihovny jsme zjistili Tvé jméno. Tora Nikushimi.'' Přísně se na něj podíval. ''Co tu děláš?!'' Chlapec nic nechápal.

  Ti lidé, mu postupně pokládali čím dál těžší otázky. Tora nebyl schopný odpovědět. Za každou neuspokojivou odpověd ho trestali. Za pár hodin byl tak domlácený, že nebyl schopný se postavit. Jednoho dne, zase plného násilí a nezodpovězených otázek, se chlapec vzbouřil. Vojáky, kteří ho mučili, odzbrojil a utekl z místnosti. Za těch pár týdnu ve věznici, znal rozmístěný jednotlivých pokojů a snadno se dostal na nádvoří. Teď nastal problém. Kam oko dohlédlo byl 3-4 metry vyskoý plot, na strážních věžích vojáci, kteří neváhali uprchlíky zabít.

 Tora se dal do běhu. Skrýval se ve stínech, až našel to co hledal. Díru. Malá, sotva 20 centimertů v průměru, ale chlapec neztrácel odvahu. Chtěl ven. Ticho prořízlo zavytí. Psi! Pustili na něj ty krvelačne potvory. Nepanikařil, jen se pomalu soukal dírou na svobodu. Byl venku! Rozběhl se a utíkal vstříc svobodě. ''Au!'' Vykřikl. Do nohy se mu zaryly tesáky velkého dobrmana, vycvičeného k zabíjení. Škubal hlavou a neúprosně mu zarýval zuby do masa.

 Chlapec už viděl jen blížící se světla.  Cítíl chlad. Všude bylo podivné ticho. I hluk vycházející z motoru auta utichl. Věděl, že nadešel jeho čas. Umíral. Umíral šťastný. Šťastný, že se dostal z toho pekla na zemi. S úsměvem na rtech naposledy vydechl. Nevěděl, že v tom autu, co přijelo byl jeho starší bratr. Marně se ho pokoušeli oživit. Chlapec odešel na místo, kde bolest ani násilí neexistuje.