Potkat Smutek

Dívka usedla na polozbořenou zídku vlastní zahrady. Byl teplý jarní den a místo, o něž už se dlouho nikdo nestaral, pokrývaly zdivočelé květy. Větve jabloní se zdvíhaly k nebesům s pučícím životem příštích padavčat, bzučení včel by nedalo spát ani největšímu spáči. Zahrada voněla sladkou nekonečnou harmonií, bezednou láskou matky přírody, v dlouhé době jedinou její pěstitelkou a opečovávatelkou.
Klaudii však na zahradním ráji nezáleželo. Nezáleželo jí už vlastně na ničem. Už ne. Začala věřit, že svět už pro ni nemá místo, tak i ona zničila všechna místa v srdci, jež náležela světu. Tím však také eliminovala lásku k sobě samé. Kdo nemiluje svět, nemůže milovat sám sebe, kdo nemiluje sebe, nemůže milovat svět. Cítila se jako v pasti. Rozplakala se a tím podivná tíže i prázdnota duše, jež ji spalovaly již příliš dlouho, konečně nabyly tvaru. Okvětní lístky šípkové růže se zachvěly pod tíží slz. Mateřídouška vydechla trochu své vůně.
Najednou se mezi štíhlými větvemi stromů objevila černě oděná postava. Chvíli tam jen tak stála, bez jediného pohybu, bez jediného zachvění. Vypadalo to, jako by se na tu chvíli zastavil čas, jakoby celá scéna zamrzla a proměnila se v pouhý obraz. Pak se však ozvalo další tiché zavzlyknutí a svět se opět rozpohyboval. Mužská postava se vydala Klaudiiným směrem a vztáhla k ní ruku k něžnému pohlazení.
Překvapeně vzhlédla. Na chvíli i zapomněla plakat. Tvář toho člověka byla děsivá, pokřivená do ukrutného úsměvu, v očích se však nezračilo nic zlého. Přesto se jí z celého jeho zjevu až tajil dech.
„Kdo jste?“ vydechla.
Neodpověděl, jen na ni stále bezvýrazně hleděl, až ji to přivádělo k šílenství. Rozechvěla se ještě víc než prve.
„Tak kdo jste? Neslyšíte?“ pronesla hlasitěji.
„Jsem tvůj Smutek,“ poprvé promluvil, jeho hlas ale přicházel odevšud, jen ne z jeho úst. „Jsem tvůj Smutek, Bolest, Strach, Ztracenost a Méněcennost.“
Jeho slova ji vyděsila, ale nebyla schopna utéct, jako by ji na tom místě přikovali. Navíc vnitřně cítila, že stejně ani nikam utéct nemůže. Rozhodně ne před ním, protože jeho si nese uvnitř.
„Proč jste tady?“šeptala rozechvěle.
Pousmál se. „To musíš nejlépe vědět ty. Nejsem zodpovědný za to, jak se cítíš.“
„Jsem nešťastná.“
„To vím, otázkou je ale, proč.“
Hluboce se zamyslela. Proč je vlastně tolik nešťastná? Proč ji čím dál tím více obklopuje pocit, že její život pozbývá vyššího smyslu? Proč se trápí natolik, že i její vlastní Smutek se přišel zeptat proč? Jedna z odpovědí byla nabíledni. Měla problémy s láskou, jako každá jiná dívka jejího věku, přestože jako každá jiná považovala ten svůj za ten nejhorší a nejneřešitelnější. Vždyť dala svůj cit staršímu nemocnému muži a slíbila mu lásku na věky věků. To, že nic jako věčná láska neexistuje, si uvědomila až příliš pozdě, aby si mohla dovolit uniknout. Pro něj se stala smyslem života, její cit k němu však postupně vyprchal. Ale už nesměla couvnout a odejít. Příliš ji potřeboval a příliš ji miloval. Hádali se, a hodně, a jen ona věděla, co byl hlavní důvod.
Navíc ani celkový pocit, že nikam ani nepatří, nic pořádného nedokázala a že svět nemá smysl, jí moc nepomohl. Tak moc byla ztracená.
„Jsem v pasti,“ řekla zlomeně, „už není úniku. Nemám jiné možnosti než ublížit sobě, nebo nikomu jinému.“
Posadil se na zídku vedle ní. Dlouho mlčeli, ona zabraná ve svých myšlenkách, on bezvýrazně hledící do dálky. Kdesi nad jejich hlavami se ozval kosí zpěv, který záhy umlkl, jakoby se styděl za přerušení okamžiku.
„Co mám dělat?“ zeptala se náhle. Pokrčil rameny: „To ti nesmím říct. Ne, že bych to nevěděl, vím všechno, co víš ty, ale jsou věci, na které musíš přijít sama. Přesto ti chci pomoct. Sice jsem Smutek, ale má práce mě těší tak málo, jako tebe těší být smutná.“
„Co tedy mám dělat, abych našla odpověď?“ obrátila se k němu.
„Pojď, něco ti ukážu,“ opět se zvedl a chytil ji za ruku. Jeho dotek studil, až se zachvěla, přesto jej snesla. V sázce bylo příliš mnoho. Vedl ji přímo k bráně zahrady, kterou oba prošli. Náhle se ocitli v přítmí večerní restaurace.
„Kde to jsme?“ zeptala se překvapeně.
„Nepoznáváš to tu? Rozhlédni se,“ řekl.
Udělala, jak ji požádal. Byl to hezký podnik, nemohla na něj zapomenout, tak jako nemohla zapomenout žádný z okamžiků, kdy svého Martina stále ještě milovala. Škoda, že už to vyprchalo.
„Ano, znám to tady… ale co tady děláme? Aha, už chápu,“ dodala, když uviděla Martina procházet dveřmi. Ke svému překvapení a zděšení však spatřila i sebe samu. Co se tady děje?
„Tohle je tvoje vzpomínka,“ řekl Smutek, jako by jí četl myšlenky, „a já ti chci ukázat, jak málo ti kdysi stačilo ke štěstí.“
Následovali pár až ke stolu. Pozorovali je, jak se smějí, baví se, laškují a usmívají se jeden na druhého. V okamžiku, kdy ji její partner vzal za ruku, spatřila sama na sobě ten záchvěv štěstí, úsměv, jež mu věnovala, zvláštní lesk v očích, který se v tom okamžiku zatřpytil.
„Jsem ráda, že tě mám,“ slyšela se říkat. Nebyla to lež. Ne tehdy a od té doby to pronesla i mnohokrát. Říkávala to i teď, ačkoli si uvědomovala, že v jejím hlase začínalo být slyšet napětí a nervozita, určitá nepravdivost. Oproti tomuto opravdovému vyznání, ta věta už zněla téměř směšně.
„A já jsem rád, že mám tebe,“ usmál se na ni Martin. Náhle se mu přes tvář přehnal temný stín: „Ale co na tom záleží? Já vím, že tě jednou ztratím. Co krásná holka jako ty může vidět na starém nemocném idiotovi jako já? Ale už si nemůžu pomoct… Tak rád bych ti dal to, co opravdu potřebuješ.“
Při těch slovech ji zamrazilo. Jak už tehdy mohl mít pravdu? Tehdy se přece ještě neobjevil jediný záchvěv pochybnosti nad jejich láskou. Byli zamilovaní a slepí. Ona nejvíc, protože si myslela, že jeho nemoc dokáže unést.
Její já z minulosti však ke své lásce natáhlo dlaň a pohladilo tehdy milovanou tvář.
„Blázínku,“ pronesla měkce, „ty víš, že tě nemůžu opustit. Příliš tě miluji.“
„Lež!“ vykřikla přítomná Klaudie. „Proč jsem říkala takové lži? Tím jsem ho ranila o to víc.“
„Nebyla to lež,“ pronesl Smutek klidně, „tehdy jsi tomu věřila víc, než čemukoli jinému. A on věřil tobě.“
„Stále mi věří. O to je to horší. Proto se nemůžu sebrat a odejít. Potřebuje mě.“
Zahleděl se na ni kriticky: „To je taky lež. A musím dodat, že velmi sobecká. Nikdo není nenahraditelný.“
Restaurace se zachvěla a oni se vrátili zpět na opuštěnou zahradu.
„On věděl odjakživa, že budu chtít odejít… věděl to,“ řekla šokovaně. Smutek odpověděl: „Ano, tušil to a stále to tak cítí. Jeho provází daleko horší společnice než já, jeho pronásleduje Vina a ta mu nedává spát. I on je v pasti, tak jako ty, i on se trápí, ale pro tebe.“
Klaudie zesmutněla. „To já vím, ale nechci, aby se trápil. Je mi to líto.“
„Ano trápí se a to trápení ho zabíjí víc, než kterákoli nemoc. Máš moc ho vyléčit.“
„Ale to nemůžu zvládnout… už je toho moc!“
Smutek se jí zadíval do očí. Měl spadlá víčka, v nichž se zračil největší bol a žal, jaký kdy sama zažila. V jeho očích poznávala každé neštěstí, které ji kdy postihlo od jejích dětských let: smrt babičky, nenávist dětí ve škole, první lásku, jež se jí jen vysmála, každou ránu od silnějších spolužáků i výsměch z let pozdějších. Najednou pochopila, že on je tady zbytečný, pochopila, že nepotřebuje vůbec být smutná, že vše má řešení.
„Máš naprostou pravdu,“Smutek se poprvé usmál, „jsem tady úplně zbytečný. Trápíš se nad ztrátou něčeho, co jsi vlastně nikdy neztratila. Stále jej miluješ, jen jinak. City se mění a věčná láska neexistuje. Tedy ne zamilovanost.“
„Děkuji ti,“ usmála se zpět.
„Děkuj hlavně sobě,“ řekl. „Kdykoli zase budeš smutná, vzpomeň si na své štěstí, teprve tam najdeš pravdu.“
Pak se Smutek rozplynul.

Uplynulo pár hodin, než se rozhodla vrátit domů. Zpěv ptáků už umlkl. Zahrada stále voněla slunečným dnem, levandulí a mateřídouškou. Najednou Klaudii začalo na zahradě záležet, vnímala každý lísteček, každý zavírající se květ. Ten pocit si odnesla s sebou.
Martin už na ni čekal. Pohlédla na jeho strhanou tvář, jakoby ji viděla prvně. Poprvé spatřila ten žal a stesk. Objala jej jako kdysi, jak už dlouho ne. Chvíli překvapeně stál, pak sevřel její pas též. Rozplakal se jako malé dítě. Ona plakala s ním, ale teď už věděla, že vše bude zase dobré.