Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJe to v krvi (2. část)
Autor
Alissa
(slíbila jsem druhou část, ať chcete nebo ne, tady je. První část k nahlédnutí zde.)
***
„Jsme v háji, za tenhle kšeft už teda prachy určitě neuvidíme.“ Asi měla tahle lamentace na Ulicka obzvlášť hojivej efekt, protože v podobném duchu nadával celou rozhodně ne krátkou dobu, kdy se o našem dalším osudu radili caldarvanští radní.
Nakonec jsem se neudržela. „Tobě nedochází, v jak hlubokým háji jsme, viď? A teď fakt nemluvím o penězích.“
Ulick tázavě zvedl obočí.
„Nebo máš nějakej plán, jak se tý venefiky zbavíme?“ Snažila jsem se neštěkat tak vztekle, jak bych ráda. Od Ulicka jsem čekala zápornou odpověď, ale já sama jsem už jistý nápad měla. Jeho hlavní vada spočívala v tom, že se Ulickovi nebude líbit. Ani trochu.
„Spíš ne než jo,“ přiznal Ulick, obrátil se k mapě na stěně a začal ji důkladně studovat. „Ty, Ais?“ ozval se po chvilce.
Kdesi v patře bouchly dveře.
Po schodech sešel ten z radních, který první protestoval proti tomu, že nám město za lovnou vyplatí víc, než jsme se dohodli původně.
„Slečno as Cill Airne, pane z Rhodri,“ začal škrobeně, a zůstal stát na třetím schodě, aby se na nás mohl dívat svrchu, „městská rada rozhodla, že si již více nežádáme vašich služeb. Jistě uznáte, že není vykonané práce, za kterou bychom vám měli zaplatit.“ Krátce se uklonil. „Buďte zdrávi, mistři zaklínači,“ pozdravil s nezastřenou ironií, hlavně na slově zdrávi, otočil se na patě a vystoupal zpátky do schodů.
„A je vymalováno,“ prohlásila jsem hlavně proto, že mi to hezky znělo.
„Ais?“ zopakoval Ulick stejně zaujatým tónem jako prve, když ho radní vyrušil svým ctěným příchodem, „kousek odsud, tak den jízdy, je vesnice Cill Airne, toje náhoda?“
„Není,“ ujistila jsem ho, „jsem odtamtud. Dva roky jsem žila tady v Caldarvanu, v tom baráku s lékárnou, tatínek tam byl lékárníkem. Nevšim sis, že místní mi nekomolí jméno? To se mi zrovna často nestává. Ale Cill Airne pusť z hlavy a mrkni se kousek na severovýchod.“
„Kam přesně?“ bloudil Ulick po mapě pohledem.
„Na Crann.“
Dojde mu to rychle.
„A to jako sakra proč?“
„Já myslel, že se nesnášíte,“ zabrblal Ulick. Během cesty už nejmíň popadesátý.
„Banda Frolikovo speciálů a jedna vlkodlačice ti maličko změněj pohled na život,“ vysvětlila jsem mu, rozhodně ne popadesátý, protože většinou jsem ho prostě ignorovala.
„Jak si můžeš bejt tak jistá, že nám pomůže?“
Popadla mě nejasná touha mrštit po Ulickovi něco hodně ostrýho. „Ale nejsem si jistá, taky pořád, dej mi svátek.“
„Je to čaroděj!“ prsknul Ulick jako urážku nejtěžšího kalibru.
„No jasně,“ souhlasila jsem. „Proto za ním jedeme. Bez čaroděje venefiku nedostanem, a když nebude hlava venefiky, nebudou prachy!“ zdůraznila jsem jednoduchou logickou posloupnost. „A jestli se ti to nelíbí, tak drž jazyk za zuby a nahoď nějakej slušnější ksicht. Za chvíli jsme tam.“
Ulick uraženě zmlknul, projeli jsme zatáčkou a před námi se otevřel pohled na pomenší, ale rozhodně ne nedostatečně opevněný hrad.
„Budem se dovnitř dobejvat hlavní branou, nebo ho zkusíme obejít, jestli nemá dveře vod kuchyně?“ zajímal se Ulick ironicky.
Tenhle problém jsme nakonec řešit nemuseli. Jedno křídlo brány se otevřelo a zevnitř vykouknul majordomus.
„V jaké věci přicházíte na hrad Crann?“ zeptal se s takovou autoritou, až jsem na chvilku zapomněla, jak se jmenuju.
„Hledáme pana Theodora Carwyna,“ vzpamatovala jsem se.
„Koho mám ohlásit?“
Polkla jsem naprázdno. Tak uvidíme, nakolik jsme ty vzájemný vztahy po castelgrandeský konferenci vylepšili. „Aisling as Cill Airne.“
Majordomus se prkenně uklonil. „Ohlásím vás,“ pravil a zavřel bránu. Na závoru, jak bylo celkem dobře slyšet.
„Asi jsme neudělali zrovna úžasnej dojem,“ usmál se Ulick sladce.
Prohlédla jsem si svůj pravý rukáv, ze kterého se fleky od krve jednoho vzpurného ampeiura nikdy pořádně nevypraly, několikrát rotržený okraj tuniky a Ulickův plášť, kterej neviděl vodu a valchu od chvíle, kdy opustil dílnu mizernýho krejčího.
„Cos čekal, číši vína na uvítanou?“
„Korbel piva,“ odpověděl klidně.
„Tak to je pak těžký.“
Ulick se samolibě šklebil ještě hodnou chvíli, než se ozval zvuk odsouvané závory. Pak se jedno křídlo brány znovu pootevřelo a ven se protáhnul Theodor.
„Buď zdráva, Ais.“ Tohle není jen tak, tak rychle povídej, kde je v tom schovanej problém.
„I ty. Theodore, Ulick z Rhodri, kolega. Ulicku, Theodor Carwyn, student Acadaemie.“
Podali si ruce. Když to musí bejt, tak teda jo, ale vezmi na vědomí, že nadšenej z toho nejsem.
Rozhodla jsem se to dál neprotahovat. „Theodore, v Caldarvanu loví venefika.“
„Tvrdili, že upír,“ konstatoval s jenom malým nádechem překvapení.
„Vždyť ani neví, co to venefika je.“ Ulick obrátil oči v sloup. „Všechno, co se sápe člověku po jugulárce, je upír.“
„Nicméně tohle je doopravdy venefika,“ pokračovala jsem rychle, než se Theodorův znechucený pohled stihnul vyvinout v něco horšího. „Proto jsme přijeli za tebou, Theodore. Potřebujeme pomoc, sami ji nezvládneme.
„To máš pravdu,“ potvrdil čaroděj a jeho výraz se změnil v ryzí sebevědomí.
Zahlédla jsem záblesk v Ulickových očích a rozodla se, že ode mě ta otázka vyzní přece jenom snesitelnějš. „A už jsi někdy lovil? Králíky nepočítej.“
Moc to nepomohlo, ale alespoň kousek z monumentu Theodorova ega jsem tím urazila.
„Myslíš, že to zabere?“ Teodor se s pochybovačným výrazem díval, jak o zdi domů po cestě na rynek otírám hadr nasáklý krví.
„Navrhnul jsi něco lepšího? Nenavrhnul. Navrhnul jsi vůbec něco? Nenavrhnul. Ty jseš tu od čarování, ale expert přes lovnou jsem já, ne?“
„Nevěřím, že se dá nalákat na hovězí krev,“ brblal čaroděj a prudce ucuknul, když jsem se krvavým hadrem nebezpečně přiblížila k jeho dlouhým světlým vlasů.
„To já taky nevím. Nejvyšší čas to zjistit.“
Theodor teatrálně zavrtěl hlavou a vykročil ulicí dál. Já na tmavý trámek hrázděného domu přidala ještě jednu stěží viditelnou krvavou šmouhu a vyrazila za ním. Štěstí, že se v Caldarvanu to hrázdění tak rozmohlo, jinak bych musela krvavou stopu vytvářet na světlých fasádách, a to by se místním asi nelíbilo.
Patláš tu město krví, aby se po tvý stopě vydala venefika, upozornilo mě hlásek v hlavě, a místo aby ses bála, přemejšlíš o architektuře.
Zadívala jsem se na Theodorova křečovitě, nesouhlasně vzpřímená záda a vlající hřívu. To je jím, uvědomila jsem si. Kdyby tu nebyl, bručela bych si ty jeho pochyby sama. Někdo si prostě starosti dělat musí. A když to nemusím být já, tím líp. Začala jsem si hvízdat, zrychlila krok a dohnala zachmuřeného čaroděje.
„Takže co přesně se ode mě čeká?“ zeptal se s povzdechem. Očividně to myslel vážně, takže jsem si zkusila co nejpřesněji vybavit, co nám o venefikách říkali na Graaffu.
„Venefika útočí magií. Zvládá nějaké znehybňující kouzo a silové pulsy, což právě dost komplikuje lov. Ty ji musíš spoutat nebo nějak zablokovat její kouzla, pak ji teprve můžeme vyřídit, aniž by s náma zametla zem.“
Theodor pomalu přikývnul. Skoro jsem viděla, jak v duchu listuje sborníky zaklínadel a obsáhlými grimoáry.
„Jo, a ještě maličkost.“ Když ho nevyděsila vyhlídka na magické poutání venefiky, můžu dokončit myšlenku. „Venefika si to spoutání nebo blokaci bude vykládat jako útok, takže nejspíš zaútočí na tebe. Drápama a zubama.“
Theodor se na mě podíval s vytřeštěnýma očima a zkřivenou, vzteklou grimasou.
„Neboj, to už zvládneme my. Já jenom abys s tím počítal.“
Tuhle noc nikdo hodiny nehlásil.
Kolem podvyživené krávy, kterou jsme cestou z Crannu koupili od jednoho ze sedláků, se uprostřed rynku rozlévala louže krve. Já s Ulickem a Theodorem jsme byli namáčknutí v dveřním portálu jednoho z domů tak, abychom na celý rynek dobře viděli a přitom měli krytá záda, a já se tiše modlila, aby si tuhle akci žádný měšťák nevyložil jako zajímavý pokoukání. Jestli je jedna oběť venefiky šmouha na stavovský cti a dvě za jednu noc nenapravitelnej průšvih, pak pro oběť padlou při pokusu přilákat venefiku na hlavní náměstí už mi stupnice průšvihovosti nestačila.
„Bojíš se, Ais?“ zašeptal Ulick.
„Jestli ty ne, tak jseš blázen,“ odsekla jsem s pohledem upřeným na temnou louži.
Ulick se zavrtěl způsobem, který měl nejspíš naznačit pokrčení rameny. „Já jenom že jestli se rozklepeš ještě trochu víc, začne se třást i tenhle barák.“
„To je zimou.“
Theodor mi položil ruku kolem ramen. Než jsem si stihla sesumírovat nějakou vhodnou odpověď, začalo z jeho dlaně sálat příjemné teplo. „Děkuju,“ kníkla jsem místo prostestů.
Ulick syknul. Nejdřív jsem to brala jako jeho názor na čarodějovo konání a čaroděje obecně, ale pak jsem zaslechla slaboučké funění a chlemtání. Když jsem přiměla atropou povzbuzené oči zaostřit na zdechlou krávu, rozeznala jsem shrbenou siluetu sklánějící se nad ránou v kravském hrdle.
„Běž,“ pobídla jsem Theodora.
Čaroděj se nadechl a odhodlaně vystoupil několik kroků od bezpečí, jaké mu poskytovala zeď domu.
Netuším, co udělal, ale v další chvíli se venefika rychlými skoky hnala k němu.
„Ais!“ zařval Ulick, rozběhl se, tasil meč a stihl odrazit venefiku od šokem ochromeného Theodora doslova v poslení chvilce. Nestvůra na okamžik klesla k zemi, ale vzpamatovala se rychle. A tentokrát vyrazila po Ulickovi.
Stihl jí znovu nastavit do cesty svou čepel, a vzápětí se vzpamatoval Theodor a energetickým pulsem ji od Ulicka odhodil na pět délek daleko.
Až v tu chvíli začaly nohy sloužit mě.
„Nesmí utéct!“ vyjekla jsem, proběhla mezi prudce oddechujícími kolegy a vrhla se ke zhroucené venefice.
Tasila jsem, a ve stejném okamžiku se venefika zvedla z dláždění a skočila po mě. Její drápy kovově zaskřípaly, když jsem se instinktivně kryla. Jenže já neměla Ulickovu sílu, abych ji od sebe odhodila o kus dál. Útočila na mě znovu a znovu, napřímená vysoká přes čtyři stopy a s dlouhými, ostrými drápy. Sakra dlouhými drápy. V tu chvíli mi připadalo, že mají alespoň stopu.
Venefika byla raněná a ubývaly jí síly, dýchala rychle a mělce. Jenže já začínala být stejně vyřízená jako ona. Její drápy narázely na mou čepel ve stejném děsivém tempu, já čím dál hůř hledala šance na výpady, kterými bych ji alespoň zranila, a pak jsem minula její pracku a ty drápy, ty určitě alespoň stopu dlouhý drápy se mi zaryly do paže pod ramenem.
Tak kde sakra jste? zanadávala jsem v duchu na adresu Ulicka a Theodora.
Venefika se proti mně znovu napřímila, otevřela tlamu a předvedla mi sérii ostrých zubů, mezi kterými výrazně vyčnívaly špičáky.
To jsou ty, co se jim u šelem říká trháky? blesko mi hlavou.
Zkusila jsem výpad spodem, venefika mi teď krásně odhalila žebra, stačí se trefit mezi ně. Nebo nějaký přerazit, to ji určitě potěší.
Ruka mě neposlechla. Zírala jsem do tlamy venefice a nemohla se pohnout. Ani křičet.
Křičela jsem alespoň v duchu, tím vysokým, táhlým jekotem, co se řeší dobře mířenou fackou. Sledovala jsem lesklé špičáky venefiky tak, jako se sleduje hypnotizérův disk. Meč mi vypadl z ochromené ruky zazvonil na dláždění. A já duchu vřískala.
Nalevo ode mě se kmitnul stín. Venefika vztekle zařvala, obrátila se k němu – a ztuhla, znehybněla stejně jako já.
Zprava se vynořil další stín, rozmáchnul se a proklál venefiku čepelí meče skrz naskrz. Zaslechla jsem prasknutí nějaké kosti, žebra nebo obratle.
Mrtvá venefika padla na dlažbu, její ochromovací kouzlo povolilo a já se složila taky.
„Aisling!“ vykřikly dva různé mužské hlasy a moji kolegové se nade mnou sklonili. Na Ulickově tváři byly i ve tmě znatelné krvavé stříkance.
Konečně jsem našla ztracenou řeč. „Zatraceně, proč vám to tak trvalo?“
„Bude v pohodě,“ ušklíbnul se Ulick na Theodora a jal se zkoumat moje zranění. „Prolitý zaklínačský krve se Sture nedoplatí,“ ohodnotil situaci.
„Jestli vůbec něco zaplatí,“ zapochybovala jsem.
Theodor se narovnal a rozhlédl se po okolí. „Ráno najdou na rynku mrtvou krávu v louži krve, mrtvou venefiku v louži krve a louži krve bez mrtvý Aisling-“
„Chvála bohům,“ zamumlala jsem si pro sebe.
„-a to všechno dohromady se mi zdá jako docela dobrej důvod, proč zaplatit.“
„A když ne?“
Theodor se, poprvé od chvíle, kdy na Crannu vystrčil hlavu z pootevřené brány, usmál. Nehezky.
„Tak je přemluvíme.“
A ten křivej úsměv mu docela slušel.
Stála jsem v jednací síni caldarvanské radnice, Ulicka po pravém boku, Theodora po levém, pravačku na pásce.
„Ať byla dohoda jakákoliv a ať byla jakkoliv zrušena,“ začala jsem a snažila se urdžet hlas ledově klidný a přesvědčivý, „teď je to takto: Práce byla odvedena. Venefika je skolena, sami se o tom můžete přesvědčit. Určit za ni cenu není snadné, na jedné straně stojí prolitá krev zaklínačská, a taky pracovní útraty.“
„Náhodou je ta kráva ještě dobrá, jen ať si ji upečou,“ zamumlal Theodor tichoučce.
Cuklo mi v koutcích, ale udržela jsem se. „Na straně druhé je fakt, že jsme město neubránili právě nejlépe a venefika napáchala víc škody, než bylo nutné. Stanovili jsme tedy cenu na třicet stříbrných.“
Městská rada nevypadala naším návrhem zrovna uchvácená. „To je cena za dva upíry, kterou byste rozhodně museli zaplatit, kdyby tu místo venefiky řádili upíři. Upír nikdy neloví sám, pamatujete?“
zkusila jsem to s nimi ještě po dobrém.
Jeden z radních se ošklivě pousmál. „A co když nezaplatíme? Obživne venefika?“
Zleva se ozval výdech. Přísahala bych, že se Theodor v tu chvíli usmívá taky.
„Rozvažte sami, komu odmítnete právoplatnou odměnu,“ pronesl medově.
Já v tu chvíli samozřejmým, nacvičeným pohybem sklouzla levou rukou k jílci meče. Nikdo nemusí vědět, že levačkou šermuju mizerně. Ulick před sebe zvednul ruku s nožem, který doteď v dlani docela dobře skrýval, a přehodil ho tak, aby prsty držel čepel, jako by se chystal nůž hodit. Šokované tváře radních osvítila měkce oranžová zář z plamenné koule, se kterou si líně pohazoval Theodor.
„Třicet stříbrných, velkomožní!“ vyhrknul starosta Sture, spěšně se nám poklonil a ještě v předklonu se rozběhl k pokladnici.
Theodor nám nedovolil odject hned. Tedy - mě to nedovolil, Ulick odmítnul jet beze mě a Theodor nakonec pozval na Crann i jeho. Čaroděj, kterému hrad patřil a u kterého byl Theodor vlastně jenom na praxi, kupodivu nebyl proti, takže jsme nakonec přijali.
Ze začátku jsem to brala jako příjemnou dovolenou po odvedený práci, ale když Theodor odrážel moje řeči o odjezdu i druhý týden, kdy už jsem měla ruku v pořádu a Ulick se nudil k nesnesení, začalo mi to být divné.
Byla jsem odhodlaná zeptat se Theodora na rovinu, co tím sleduje, ale čaroděj mě převezl, když to ráno požádal Ulicka, aby přivedl naše koně od sedláka ze sedm mil vzdáleného Cill Airne. Crann prý neměl tak velkou stáj, odůvodnil to Theodor.
Stála jsem v bráně hradu a dívala se, jak Ulick rychlým krokem míří po cestě k mé rodné vesnici. Za mnou se ozvaly lehké kroky a zastavily se mi až těsně za zády.
„Sledovals tím něco konkrétního?“ zeptala jsem se, aniž bych se ohlédla.
„Možná,“ přiznal Theodor nevinně a zezadu mě obejmul.
3 názory
Ahoj Illien,
díky moc :-)
Vždycky tam nějaké překlepy zůstanou, musím to opravit, děkuju. I když pžíznávám, že "došly slova" není překlep, nýbrž má nespisovná mluva...
I Ty se měj dobře :-)
Ahoj,
přečetla jsem celou Tvou povídku jedním dechem. Píšeš moc hezky. (Už se opakuji, co?) Určitě mi to ale odpustíš, vždyť pochvala je vždycky příjemná. :-)
Přesto se Ti do textíku vkradlo pár šotků (tedy alespoň podle mne, pokud to chyby nejsou, tak promiň):
1.díl: "Ano!" zakoktal, čímž mu zjevně došly (a?) slova. A potom otázka kousek nad tím - "Poslali jsme (jste?) pro zaklínače?"
2.díl: A já (v) duchu vřískala. :-)
Měj se hezky.