Petra

Dámské toalety v jednom z pražských divadel čekaly, až dnes večer uvítají první návštěvnice. Podlaha z černobílých kachliček zářila čistotou, leskly se i mozaikové obklady na stěnách. Jedinou vadou na kráse byl monotónní zvuk kapajícího kohoutku.

„To nejde zavřít?“ rozčilovala se vytáhlá blondýnka, která měla tu čest, zavítat na holčičí záchody jako první.

„Musíš to víc utáhnout,“ radila jí tmavovlasá kamarádka, která si vedle ní líčila řasy. Dnes večer musí vypadat obzvlášť svůdně.

„Anebo to nech bejt, ta kapající voda mě uklidňuje,“ dodala brunetka a pečlivými pohyby si začala upravovat plné rty.

„Dneska to vyjde,“ dodala, když s uspokojením hodnotila v zrcadle svou práci a jedním pohybem si rozpustila vlasy.

Blondýnka jen obrátila oči v sloup a popostrčila svou přítelkyni ven. Obě dívky se odebraly do hlavního sálu, kde rovnou zamířily k rezervovanému stolku. Než program začal, odešla hnědovláska na toaletu ještě třikrát. I když tuhle nervozitu moc dobře znala, pořád si na ni nezvykla a opět ji dostihly zažívací problémy. Pokaždé se taky musela upravit, aby něco nepodcenila. Výsledkem jejích aktivit bylo zmeškání úvodního slova.

„Už říká dnešní téma?“ zašeptala blondýnce, když se s omluvným úsměvem prodrala davem diváků ke svému místu. Kamarádka přikývla a brunetka se zatelila radostí. Za chvilku ji polije horko a ovládne vzrušení. Pocity, na které týdny trpělivě čeká. Dneska to klapne, vím to, zadoufala a její hezkou tvář oblažil široký úsměv.

„Představte si obyčejnou situaci, kdy mladík s kyticí v ruce čeká na příchod krásné slečny. Je nervózní, protože je to poprvé, a červené růže má jako poznávací znamení. Chlapec čeká, čeká a kráska, alespoň podle zaslané fotky, stále nikde. Přijde, nepřijde? Bude se mu líbit? Bude se jí líbit? Jako vždycky vás čekají tři varianty příběhu, o kterých na konci můžete hlasovat,“ představil moderátor dnešní zápletku a po svém boku přivítal podsaditého bloňďáka.

„První z nich představí mladý nadějný scénarista, autor blogového románu Sebedrás, Jiří Vaněk:

„Nebudu to protahovat, ten kluk s růžema jsem já. Na fabulaci ještě nejsem dost zralej, tak to zkusím zase převíst do svýho života. A v něm nesmí nikdy chybět Žíhaná,“ uvedl se s třesoucím hlasem začínající spisovatel a brunetka se opět odebrala na záchod.

„Ještě, že už je ten debil pryč,“ zašeptala po návratu svému doprovodu a s napětím očekávala dalšího autora.

„To jo. Žíhaná šla náhodou kolem, a než přišla ta, co měla přijít, odešli spolu,“ převyprávěla ji znuděně blondýnka první verzi příběhu.

„To jsem snad ani nepotřebovala slyšet,“ zasmála se její kamarádka, v jejíž tváři se po oznámení druhého jména mihlo lehké zklamání.

„No nic, Rudiš je aspoň vtipnej,“ okomentovala druhého autora a zaposlouchala se do další varianty příběhu.

 „Proč nejde, proč nejde?“ opakuje si mladík a nervózně si prohrábne čerstvě vyžehlenou patku.

Už ho celkem bolí ruka od dlouhého držení kytice, a tak růži položí vedle sebe na lavičku. Tupě sedí a pozoruje, jak počáteční vzrušení a nervozitu z prvních patnácti minut střídá vztek. Přece jen už tu čeká dobrých dvacet minut. Kráva, pomyslí si a s plánem vykouřit poslední cigaretu a jít, vstane z lavičky. Při popotahování se mu vybaví fotka dívky přes inzerát a se vzpomínkou na oříškové oči a medovou záplavu vlasů se mu znova rozbuší srdce.

Určitě dorazí, bude to v cajku, bude to v cajku,“ projeví se v něm naivita i opakovaná slabost pro repete, a jen co típne cigaretu, chce si znova sednout. Než tak udělá, pocítí nepříjemé zapíchnutí trnů do jeho nedočkavé zadnice. Rychle vstane a začne se trnů zbavovat. S každým vytáhnutím lehce zasténá. Kromě bolesti si ještě vyslouží posměch kolemjdoucích puberťáků. „No to je prdel,“ zařve na ně a dál pokračuje v soustředěné činnosti.

Vždycky se smál kámošům, kteří v očích některých holek vypadali jako úchylové. Třeba Míla. Cestou metrem se mu zalíbila jedna vnadná zrzka, a tak se rozhodl ji oslovit. Vystoupil s ní a následoval její kroky. Byly dost rychlé, a tak si trošku popoběhl, aby jí stačil. Dívka taky popoběhla, a když se jejich honička začala opakovat vytáhla sprej a se slovy „ty nechutnej úchyle,“ ho použila. Jak jen se Mílovi nasmál, když mu historku tlumočil. To by nikdy nedopustil, aby si o něm nějaká myslela, že je pošahanej magor.

A zrovna teď tak před jednou vypadá. V rohu ulice totiž postává drobná hnědooká kráska, jejíž tvář lemují medové prameny. Nejdřív se jí ten mladík z inzerátu docela líbil. Byl sice o něco menší, než se zdálo z fotky, ale měl hezké vlasy a milou tvář. Jenže pak si začal sahat na zadek, dokonce ho oslovoval a ještě u toho vzdychal. Po téhle scéně se kráska rychle otočila a pospíchala k zastávce. Ještě, že mu nedávala svůj telefon.

Obě kamarádky se při ukázce srdečně smály. Když ale moderátor ohlásil posledního autora, tvář jedné z nich zkameněla. Ne z překvapení, ne z úžasu, ale z nekonečné lásky a obdivu.

„Za pět minut dívka přišla,“ začala číst svůj příspěvek spisovatelka Petra Soukupová.

Stačilo pár vteřin a ze stejného místa se oba vydali jiným směrem.

„Jsem smolař,“ litoval se kluk.

„Nikdy se nevdám,“ smutnila dívka.

Obecenstvo burácelo smíchy a autorka se pustila do jiné, tentokrát vážně míněné ukázky. Parodie na její tak často zmiňovanou strohost byla přece jen vtip.

Brunetka její slova hltala jako vyhladovělá šelma syrové maso. Do spisovatelky Petry Soukupové se nejdřív zamilovala skrz její debut K moři. Šlo o typické povrchní nadchnutí, které dívka od své puberty moc dobře znala. Film, seriál, knížky, hudba a s nimi režiséři, herci, spisovatelé a zpěváci, o kterých začala s vášní stalkera googlovat veškeré informace a fotky. Zájem ji většinou vydržel do doby, než ji zaujalo něco jiného. Samozřejmě se to většinou týkalo mužů. Těch hezkých. Přidala si je přes jejich oficiální facebookovou stránku, na kterou žádný z nich většinou nikdy nezavítal, a každá novinka na jejich profilu pro ni znamenala svátek. Občas se do jejího seznamu přidaly i ženy, povětšinou ale spíš šílela z jejich vzhledu a životního stylu. Chtěla být jako ony.

U Petry Soukupové to ale bylo něco jiného, i když je pravda, že počáteční obdiv vznikal podle standartního scénaře. Zaujala ji její tvorba a začala na internetu vyhledávat všechny rozhovory, videa a fotky. Možná to bylo její chlapeckou vizáží a chladným projevem, ale v hnědovlásce se začala bouřit podobná vášeň, jakou pocítila k mužským idolům. Nedokázala si to vysvětlit. Vždycky se zajímala jen o kluky, a na rozdíl od jejích vrstevnic se jí hnusily divoké večírkové líbačky se stejným pohlavím. Prostě to šlo mimo ni až do doby, než „potkala“ Petru. Zaujala ji úzkou tváří, hustým obočím i neženskými tvary. Ráda poslouchala její hluboký hlas. Minimální gestikulace. Strohé vyjadřování. Klučičí styl oblékání. Působila jako o několik let starší hrdina jejích knížek, kterým byl desetiletý kluk.

Pasivní brouzdání na webech přestávalo brunetce stačit. Začala vyhledávat akce, na kterých měla její platonická láska vystupovat. Autorská čtení, křty, hostování v pořadech. Všude musela její fanynka být. Naživo dostal její bezmezný obdiv nový rozměr. Fungovalo to jako droga. Po každém Petřině vystoupení se dokonale nadopovala. Přehrávala si v hlavě každé její slovo, pohyb a každý náznak toho, že ji spisovatelka zaregistrovala. Když do sucha vyždímala všechny svoje vzpomínky, nastoupilo snění. Fantazie o jejich společné lásce. Žijí spolu v mezonetovém bytě, mají dva psy, boxery samozřejmě, a když se hnědovláska dlouho nemohla dočkat dalšího setkání, snila dokonce o tom, že spolu vychovávají děti.

Jako s každou drogou přišla touha po dalším zvýšení dávky. Oslovení. Logickým začátkem byl mail. Když se jí poprvé dostalo odpovědi, umírala štěstím. Počet vyměněných mailů se zvyšoval a konverzace se ubírala stále nadějnějším směrem. Mělo to jedinou chybu, brunetka použila autorčinu vlastní zbraň a psala o sobě v mužském rodě. Dnes měl nastat den D, o který se brunetka už několikrát neúspěšně pokusila, kdy se své internetové milence konečně představí jako žena. Tenhle cíl si v hlavě přehrávala i teď, když seděla v divadle a sledovala svou Petru, kvůli které přestává dýchat. Čím víc na své plány myslela, tím hůř jí bylo. Nechápala, co se v jejím žaludku bouří, když už musí být uplně prázdný. Když přestávala ovládat tsunami v jejích střevech, opět se vydala na toaletu.

Původně měla v plánu doběhnout co nejrychleji na místo, za které by v tu chvíli dala život. Fyzické potřeby jsou skutečně základem, jak tvrdil George Orwell. Vzpomněla si, jak se nad tím coby čtrnáctiletá emogirl, předtím než ještě nějaké emo bylo, podivila. Nejdůležitější je přece láska, souznění a empatie. Od té doby ale autorovi vizionářské klasiky 1984 musela dát nesčetněkrát za pravdu. Vlastně už druhý den, kdy poprvé zažívala menstruační křeče. Obzvlášť hořce si na jeho slova vzpomněla, když si zlomila roku. Někdy ale na připomenutí Orwellova moudra stačila i migréna, záděra nebo prachobyčejný hlad. Nejdřív uspokojit tělo, a pak teprve pokračovat dál, svatá pravda, Georgi.

Brunetka ale dál pokračovat nemohla. Původní fyzická potřeba, kvůli které tak rychle vystartovala ze sálu, vystřídala slabost a únava. Běh se změnil na potácení, kterým se pomalu dobelhala na divadelní záchody. Klesla na černobílou podlahu, opřela záda o barevnou mozaiku a položila si hlavu do dlaní. Vnímala uklidňující ticho, které přerušovala jen kapající voda z rozbitého kohoutku. Pravidelný zvuk ale najednou ztichl. Zdvihla hlavu a uviděla zhmotnění svého snu. Petra Soukupová stála těsně vedle ní. Srdce ji bušilo tak, že měla strach, že jí vyskočí z hrudníku. Chtěla rychle vstát, aby před tou bohyní nevypadala jako šílenec povalující se na zemi. Než ale zrealizovala svou myšlenku, ucítila, že ji hladí po vlasech. Doteky se pomalu přenesly na její krk, rty, ramena a dál už přestávala vnímat. V té vášni svou lásku dokonce kousla do ruky, která držela její pulzující tělo. O co pomalejší byl začátek plný opatrných pohledů a zdrženlivých doteků, o to rychlejší byl konec. Dostala jen letmou pusu na rozloučenou a za chlapeckou kráskou zaklaply dveře.

„Co se stalo?“ zeptala se spisovatelka Petra Soukupová svého kolegy Jiřího Vaňka, když před divadlem zaregistrovala houkající sanitku.

„Nějaká holka prej omdlela na záchodě, kámoška jí zavolala záchranku. Rudiš řikal, že si možná trochu víc šňupla.“

„Hmm, asi to byla nějaká fetka,“ přitakala s cigaretou v puse Petra a škrtla zapalovačem, který ozářil rudý flek na jejím předloktí.