Kristin si mohla zvolit cestu domů autobusem, ale raději šla pěšky. Procházka na čerstvém vzduchu jí umožňovala pořádně přemýšlet. Potřebovala si utřídit myšlenky, které jí vířily hlavou jako hejno můr nad plamenem svíčky. Stále přemýšlela nad tím, co se stalo ve třídě. Všude kolem ní bylo spoustu střepů, ale proč ona byla jediná, která vyvázla úplně bez úhony? Nedotkl se jí ani jediný střípek, což bylo prakticky nemožné.

Nejvíce jí vrtalo hlavou, jak se vůbec ta okna mohla rozbít? Nevšimla si, že by do nich někdo něčím udeřil a do učebny nevletěl ani jediný kámen. Vypadalo to, jako by ta okna praskla sama od sebe. A právě to dělalo Kristin mnoho starostí. Moc dobře si totiž uvědomovala svou bolest hlavy, která byla tak silná, až si Kristin v duchu přála, aby jí praskla lebka a ta bolest ustala. Ale místo její hlavy praskla všechna okna v místnosti. Na kratičký okamžik si Kristin skutečně myslela, že nějakým záhadným způsobem dokázala ta okna rozbít ona sama. Pak ale zavrtěla hlavou.

„Nebuď hloupá, Kristin,“ poručila sama sobě. Obyčejný člověk přeci nemůže jenom silou mysli rozbíjet věci. To bylo zcela nemožné. A ona přeci byla jen obyčejný člověk, ne?

Kristin zahnula za roh do Hloupé ulice. Kdysi dávno si lámala hlavu nad tím, kdo asi tak mohl dát ulici takové jméno. Obzvláště pro dívku v Kristinině věku bylo těžké žít v takové ulici. Musela snášet různé posměšky od svých idiotských spolužáků, kteří na ni často s oblibou pokřikovali: „Hej, vrať se zpátky do Hlupákova, Jonesová!“ Dříve to Kristin trápilo, ale v poslední době se už nad takovými poznámkami nevzrušovala. I její spolužáky to přestalo bavit a tak šli raději strkat mladším studentům hlavy do záchodu.

Ačkoli Hloupá možná není nejdůstojnějším názvem pro ulici, ve skutečnosti byla Hloupá ulice vzornou částí Londýna. Celou ulici lemovaly stejné domy s udržovanými zahradami a všem na odiv vystavená nablýskaná auta. Hloupá ulice patřila mezi nejklidnější části Londýna a z toho důvodu si ji vybírali převážně rodiny s malými dětmi. Kristin byla v okolí jedinou šestnáctiletou dívkou, což zřejmě bylo jakousi pozvánkou pro menší děti, které chtěly, aby si s nimi hrála. Jenomže ta na ně neměla čas. Neměla ho dokonce ani sama pro sebe, protože se musela starat o dům. Kdykoli byl její otec na cestách, byla to ona, kdo sekal trávník, uklízel dům a staral se o další záležitosti. Když se k tomu ještě přičetly domácí úkoly, nebylo divu, že byla pořád tak unavená.

Kristin nevnímala mávání  staré paní Clerksové, která jako obvykle vyhlížela zpoza svého okna a pokoušela se zahlédnout něco, o čem by druhý den mohla roznášet šťavnaté drby. Když jí Kristin zamávání neoplatila, zatvářila se uraženě a zmizela někde ve svém domě. To ale Kristin nijak zvlášť netrápilo. Konečně se totiž ocitla před domem číslo 33 a dokázala myslet jen na svou postel, která na ní čekala nahoře v prvním patře tohoto jednopatrového domku. Z kapsy kalhot vylovila klíče a jakmile se ozvalo cvaknutí zámku, vešla dovnitř domu a zavřela za sebou. Konečně byla doma.

Jakmile za sebou zamkla, odhodila klíče na malý stolek vedle dveří a rovnou zamířila ke schodišti, které vedlo k jejímu pokoji. Celý dům doslova zářil čistotou. Kristin si na úklidu dávala hodně záležet a nikdy jí neuniklo ani jediné smítko. Nedělala to kvůli sobě, ale kvůli svému otci, který byl puntičkář, co se čistoty týče. I jen nepatrná vrstva prachu ho dokázala rozčílit. Dříve to byl právě on, kdo po domě neustále běhal s prachovkou a různými čistícími prostředky a když jeho dcera vyrostla, převzala tuto povinnost na sebe. Jenomže David Jones nikdy snahu své dcery pořádně neocenil, protože se jí snažil vyhýbat. Vždy se jen rozhlédl kolem sebe a když nenašel žádnou do očí bijící nečistotu, přikývl a vyrazil do své pracovny. To také bylo jediné místo, do kterého Kristin neměla přístup. Její otec pracovnu pokaždé uzamkl a klíč si vzal s sebou. Kristin byla zvědavá, co tam před ní David schovává, ale raději se na to neptala. Beztak by se jí místo odpovědi dostalo jen podrážděného zabručení.

Kristin měla sto chutí ustlat si přímo na schodišti. Nakonec se ale přiměla vyjít až nahoru a projít chodbou ke svému pokoji. Stačilo jen otevřít dveře, aby bylo jasné, že pro její pokoj pravidla domu neplatila. Celý pokoj totiž působil značně chaotickým dojmem. Po podlaze bylo poházené všelijaké oblečení, na pracovním stole se zase válela hromada různých knih, papírů, časopisů, tužek a dalších věcí. Vypadalo to tam, jako by pokojem právě projel tank. Nezdálo se, že by si s tím Kristin lámala hlavu. Odhodila svůj batoh ke stolu, dobelhala se k posteli a doslova se na ni zhroutila.

Ta únava byla v několika posledních týdnech velice vyčerpávající a ačkoliv využívala každou chvilku k odpočinku, pořád se cítila unavená. Když se k tomu ještě přidaly bolesti hlavy a domácí povinnosti, bylo to téměř k nevydržení. Nebylo divu, že sotva položila hlavu na polštář, okamžitě usnula.

I tentokrát se jí zdál ten samý sen. Noční procházka lesem, opuštěná studánka a tajemná postava ve stínech. Stejný sen se Kristin zdál pokaždé. Zpočátku v něm ale nefigurovala žádná studánka a ani postava natahující ruku. Jen se probouzela v lese, ze kterého nebylo úniku. S postupem času se její sen rozvíjel, dokud nezůstal v té podobě, o které snila poslední rok. Navíc se začala probouzet s bolestmi hlavy, které někdy vydržely i celý den, dokud zase neulehla ke spánku.