Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVýstupní stanice
Autor
nezaměstnaný
Výstupní stanice
Klap... klap... klap... klap... klap... klap. To kola vlaku při kontaktu s kolejemi vydávaly typické klapání.
Přežvykující, poťouchle se tvářící Luboš Záruba byl zády opřený o okénko kupé, jednou nohou se dotýkal protější stěny a zálibně na ní svou gumovou podrážkou dělal čmouhy. V té chvíli měl ještě dobrou, uličnickou náladu, protože netušil, že v tom vlaku na něho už v té chvíli netrpělivě čeká ta podivná paní.
V ruce žmoulal zpáteční lístek z Prahy do Hořovic s dvoudenní platností. Jel za mámou. Už zase. Ne, že by tak často toužil svou utrápenou mámu vidět, ale to tak často potřeboval peníze. „Mami, je to půjčka, víš, že ti to vrátím, že jo?“ říkával obvykle, máma přitom horlivě přikyvovala a její partner pan Kratěna se jenom ušklíbl, vyslovil suše slovo flink a raději odešel z místnosti.
Matka synovi vždycky peníze dala, i když na to poslední dobou její důchod nestačil. Když neměla, půjčila si od nějaké finanční společnosti na vysoký úrok. Hlavně, aby její syn měl na živobytí a mohl si hledat v klidu práci, která by ho bavila, a nebyl z ní otrávený. Aby nemusel vzít cokoliv jenom proto, že musí platit složenky, že. Tato situace trvala už skoro pět let. Začala hned poté, co odešel z odborného učiliště, aniž by ho dokončil.
„Život v Praze je náročnej a práci, kde bych uplatnil svůj talent, neseženu jen tak, to je jasný,“ vykládal všem, koho to ještě bavilo poslouchat. Ale ono to už nikoho kromě mámy nebavilo. A vlastně jí také ne, jenom si to nechtěla přiznat.
A co užitečného dělal ten náš Luboš Záruba, že potřeboval tolik volného času? Nic. Vůbec nic.
Jeho hlavní starost byly: Sehnat dobrý hulení, (Piko od Habásků měl vždycky klasu přímo z Holandska). Případně na zpestření trochu perníku. Poflakovat se s partičkou a lelkovat v Žižkovských uličkách. Obtěžovat tu pěknou blonďatou Kloboučkovou oplzlými poznámkami. No tu, co už byla dvakrát vidět v televizi na módních přehlídkách. Něco ukrást nebo vyšmelit. Nejčastěji se svým kamarádem Šklíbou kradli na Žižkově autorádia, to byl jejich rajon. Občas museli jít i na návštěvu někomu do bytu, když majitel zrovna nějakým nedopatřením nebyl doma a oni cítili na chodbě plyn. Museli se přece dostat dovnitř, aby zabránili neštěstí, no ne? A když už byli uvnitř...
Luboš Záruba si díky tomu nebydlel špatně. Měl společně se Šklíbou a jednou prostitutkou Kleopatrou pronajatý prostorný byt na Žižkově v Bořivojově ulici, který byl díky hlídáním cizích bytů, zda z nich není cítit plyn, skvěle vybavený. Televize v každé místnosti, různé přehrávače, počítače, obrazy, to vše se nacházelo v jejich bytě a to vše bylo pořízeno věru lacině. Krádeže, ty Lubošovi Zárubovi šly dobře, na to byl mistr. A když už byl líný i krást a peníze došly, pomalým krokem flákače si vychutnal cestu na nádraží a rozjel se do Hořovic. Tam bydlela máma. Tam byly peníze. A povidlové buchty. No neměl to ten náš Luboš Záruba na tom světě pěkně zařízené?
Jeho máma celý život dřela jako poštovní doručovatelka. Byla hodná, obětavá a lidé ji měli rádi. Sem tam při svých pochůzkách i vypomáhala některým postarším nemohoucím lidem s drobnými nákupy, nejčastěji paní Jilkové, co měla urnu s popelem manžela v ložnici pod postelí, aby nebyla v noci sama a nebála se. Lubošova máma ale měla už před důchodem problémy s dýcháním a do důchodu si odnesla křečové žíly. Těšila se, že konečně pojede k vysněnému moři, u kterého nikdy před tím nebyla. Ale nakonec nejela a zůstala zastrčená v Hořovicích. Nezdárný synek totiž její ušetřené peníze na dovolenou u moře postupně hezky rozfofroval.
Klap, klap... klap, klap... klap, klap. To kola vlaku při kontaktu s kolejemi vydávaly typické klapání.
Otevřely se dveře do chodbičky a v nich se zjevil malý žlutý mužík s asijskými rysy. Luboš Záruba si ho se zaujetím prohlížel. To je ale škvor, pomyslel si pobaveně.
Malý žlutý mužík se k němu kolébavě šoural a Luboš Záruba ho se zájmem pozoroval. Když k němu žlutý mužík došel, pohlédl na něho s prosebným výrazem. Chtěl uvolnit cestu. Luboš se na něho přidrzle díval spatra a nohu dát dolu nemínil.
Chvíli tak mlčeli a zlehka se souběžně pohupovali a klátili do rytmu jedoucího vlaku jako obilí v silném větru. Mohla uběhnout asi minuta či dvě, kdo ví, kolik to vlastně bylo času. Pak Luboš Záruba udělal osudnou chybu. Vytáhl z pusy žvýkačku, jemně ji ještě promnul a potom ji s úsměvem přilepil žlutému mužíčkovi na čelo. Pevně přitlačil, aby držela. Držela. Tvář se Lubošovi rázem rozjasnila a začal se hlasitě smát. Žlutému mužíkovi se napjaly rysy, chvíli Luboše Zárubu pozoroval a potom se mu ještě už tak notně úzké oči zúžily ještě víc.
Luboš Záruba se najednou přestal smát. Zdálo se mu, že v těch štěrbinkách spatřil rudý záblesk jako od fotoaparátu a v něm na zlomek sekundy spatřil něco velmi nepěkného. Už se nesmál. Mužík se pomaloučku otočil a kráčel na svých krátkých nohou pryč i se žvýkačkou na čele. Ještě než odešel, otočil se a pronikavě se na Luboše Zárubu podíval. Ten ztuhnul a tělem mu začala probíhat vlna nesmírného tepla. Od shora dolů a zpět. Celý se rázem zpotil. Myšlenka na smích byla rázem ten tam. Potom se za žlutým mužíkem zavřely dveře a s ním zmizela i horkost. Luboš Záruba si otřel zpocené čelo.
„Fuj,“ řekl procítěně. „Škvore,“ dodal škodolibě a náhle se cítil opět uvolněný, sebejistý a zase byl ve své prací nepotřísněné kůži. Zasmál se té postavě. Ale to neměl dělat, to věru neměl.
Vlak zastavil v zastávce. Už ho to na chodbičce nudilo, tak schoval užmoulaný lístek do zadní kapsy a vešel do kupé. V něm seděla u okna asi šedesátiletá paní. Nikdo jiný tam nebyl. Spala, tvář přitisknutou na sklo, ústa pootevřená a vedle sebe měla prázdný přepravní koš na kočku, na kterém měla paní vrásčitou ruku. Jako bych ji už někdy viděl, pomyslel si.
Usadil se naproti ní, přehodil nohu přes nohu a chvilku na ní pobaveně koukal. Vypadala směšně s tou svou pootevřenou pusou. Zaujaly ho její bílé vlasy s modrým nádechem, které byly našlehané vzhůru jako chomáče vaty. Vlak sebou trhl a rozjel se. Jak si ještě zkrátit dlouhou chvíli při nudné cestě vlakem? Paní byla odpověď. Skýtala dobrý cíl v té své spací bezbrannosti a důvěřivé odevzdanosti.
„Já tě určitě potěším, bábinko. Něco vymyslím, neboj,“ řekl potichu a zle se zazubil. Vytáhl balíček pistácií, několik jich snědl a přitom slupky házel na zem. Potom se pobaveně usmál. Už to měl, už na to přišel. Další slupku chvilku zkusmo zmáčkl mezi palcem a ukazováčkem, dal si ji před oči, zamířil a hodil na paní. Mířil přesně, slupka ladným obloukem dopadla na její hlavu a zapadla do jejích namodralých vlasů.
Jako když jsem měl ten katapult z umělé hmoty, co jsem ukradl Vávrovi v třetí třídě. Ten, co mu ho rodiče přivezli s Polska, zavzpomínal si. Zálibně pozoroval slupku od pistácie. Jak sebou vlak trhal, slupka zapadala skrz vlasy níž a níž. Jsem prostě kreativní, pochválil se. Nesmírně ho tento nápad a realizace potěšila, takže v tom pokračoval, dokud neměl balíček z poloviny prázdný. Paní měla hlavou obalenou slupkami jako vánoční stromeček ozdobami. Hned měl lepší náladu a cesta mu příjemně ubíhala.
„To není pěkné, co děláte,“ ozvalo se z rohu kupé.
Polekaně otočil hlavu a podíval se tím směrem. Vykulil oči. „Zase ty, škvore?“
Ano. Byl to zase on. Seděl tam malý, žlutý pán s asijskými rysy a šikmýma očima. Měl ty krátké nohy, které mu ani nedosahovaly až na podlahu.
„Kurnik, kde ses tady vzal, neřáde!“ zeptal se nazlobeně Luboš Záruba. „Vůbec jsem tě nakapíroval přicházet!“ Opravdu dveře fakticky neslyšel a tvrdit, že by dveře u zastaralých souprav českých drah byly bezhlučné, to by bylo opravdu úsměvné.
„A jak to, že sis sundal žvýkačku?“
„Mládenče, neznáme se, takže si ani nebudeme tykat.“
„Víš, co mi můžeš, citróne? Táhni zpátky do Vietnamu, nebo z jaký díry si se vlastně vydrápal.“
„Nejmenuji se citrón. Jmenuji se Vonk. Pán Vonk s dlouhým á.“
„Můžeš jít do háje s dlouhým i krátkým, citróne. Abych tě neposlal zpátky do džungle. Pokud mě budeš štvát, udělám ti přeliv z napalmu.“
„Ty nemluvíš moc pěkně, mládenče!“
„Víš, co mi můžeš? Našinec není zvědavej, aby mu nějaký žlutý kvasinky braly džob, kámo. Jasný?“
„Mládenče, vždyť vy jste ještě nikdy nepracoval!“
Luboš Záruba se zarazil. Chvilku na něho zachmuřeně zíral. „Kurnik, co ty můžeš o mně vědět? A o mý práci! Makám jako barevnej od patnácti.“
Pán Vonk se pobaveně usmál. „Jistě. To povídejte někomu jinému, mládenče. Víte... vy jste budižkničemu. Pozemský plevel. Zabíráte místo a vysáváte ostatní. Už si zase jedete k nemocné matce pro peníze?“
Luboš znejistěl. „Co ti je do toho, vole? De snad vo tvojí matku?“
„Ne. To nejde,“ připustil pán Vonk.
„Vo co ti jako de?“
„Chceme se jenom ubezpečit.“
„A to jako v čem?“
Pán Vonk pohlédl na spící paní se šlupkami ve vlasech, pokrčil rameny a zlověstně se usmál.
Luboše Zárubu zase polila ta horkost a stoupala od nohou k hlavě a zpět. Pán Vonk vyšel z kupé. Vteřinu na to se probudila paní s namodralými vlasy.
„Nazdar, babi,“ řekl a zazubil se.
„Dobrý den, mládenče,“ řekla bez úsměvu.
V té chvíli si vzpomněl. Byla to paní Lukášková a bydlela na okraji Hořovic. Měla tu strakatou kočku, po které házel kameny, když seděla na sloupku plotu a olizovala si tlapky. Ale ta paní byla už přece...
„Sakra, vždyť vy jste dávno mrtvá!“ řekl užasle.
Paní pokrčila rameny. „Možná,“ připustila.
Podíval se na prázdný koš na kočku. „A ta tvoje micina taky!“
Paní s namodralými vlasy posmutněla. Oči ji zvlhly, ale plakat nemohla. Mrtví přece nepláčou.
„Ano. Micina taky. Zabils ji tenkrát kamenem,“ řekla paní s namodralými vlasy s povzdechem a pohladila prázdnou přepravku. „Umírala strašně dlouho a měla hrozný bolesti.“
„No jo, na to už jsem dávno zapomněl. Koho to dnes zajímá, když už nejste?“
„Zlé činy neodchází, když oběti zemřou. Zůstávají pořád na zemi a jsou živé. Nelze se jich zbavit.“
„To je ale pěkná blbost!“
Paní si začala vyndávat slupky. „Je ti to aspoň trochu líto?“
„Ty mě bavíš, nejsem žádnej pionýr,“ řekl, pobaveně se usmál a kroutil nevěřícně hlavou. „Prej líto. Nějaká zatracená kočka.“
„Takže není,“ konstatovala smutně. „Víš, jak jsem měla tu svou kočku ráda? Byla to pro mne jediná společnice.“
Luboš se ušklíbl a mávl rukou. Skrčil se a zachmuřeně ji pozoroval. Přemítal. Co se to tady v tom zatraceným vlaku děje?
Paní si vyndala slupky, zbyly jí tam jenom dvě, kterých si nevšimla, otevřela plechový koš a hodila je do něj. Slupky o plech zabubnovaly. Potom se zvedla a ještě chvilku Luboše pozorovala. „Opravdu ti to není aspoň trošku líto? Aspoň trošku?“
„Ty mně fakt bavíš, babice. Ale byla to dobrá trefa, co?“ řekl zlomyslně.
Paní trpce stiskla rty a vystoupila z kupé. Musela pořádně trhnout vyviklanými dveřmi a zabrat, aby je dokázala zavřít. Na chodbičce stál pán Vonk, bafal z viržinka a tázavě se na paní podíval. Paní si jenom povzdechla, sklopila zrak, a i když jí to evidentně dalo přemáhání, nakonec zavrtěla hlavou.
Pan Vonk měl v jedné ruce seznam jmen. Odškrtl si její jméno.
Dveře se odšouply a do kupé nakoukla vyhublá a až příliš zmalovaná paní. Koukla se na něho, řekla dobrý den, vešla dovnitř a vtáhla za sebou mládence ve stejném věku, jako byl Luboš Záruba. Mládenec se bezduše usmíval, žmoulal v ruce medvídka a díval se tak nějak zasněně. „Sedni si támhle. No tak, poslechni. Támhle.“ Mládenec se posadil jinam, než mu ukazovala. Uvelebil se do rohu, kde před chvilkou seděl pán Vonk, začal hladit medvídka a kolébal se dopředu a dozadu.
„Dobře, jak chceš,“ řekla unaveně paní.
Luboš Záruba si mládence prohlížel. „Hele, nejsi Patrik Jirsa?“
Mládenec nezareagoval a dál se kolíbal dopředu a dozadu.
„Jmenuje se Patrik Jirsa. A je to můj syn. A tvůj spolužák. Ten spolužák, kterýmu si tenkrát podrazil nohy ve třídě. Ten spolužák, který díky tobě upadl hlavou na roh lavice. Ten spolužák, co měl krvácení do mozku. Ten spolužák, který od tý doby...“ Matka se bezmocně podívala na klimbajícího se syna, který se nepřítomně usmíval a hladil medvídka.
Luboš Záruba se stáhl, jakoby ho šlehli proutkem. Na chvilku se mu něco zjevilo v očích, byla to chvilka a bylo to hned pryč. Paní Jirsová se na něho zadumaně dívala a čekala. Ale on neřekl nic. Vůbec nic. Když začal vlak zastavovat, zvedla se, uchopila svého syna za ruku a vyšli z kupé. Ve dveřích se ještě otočila. „Opravdu ti to není aspoň trochu líto?“
Luboš Záruba zarytě mlčel a umíněně se díval na špičky svých bot. Paní Jirsová tedy přišoupla dveře do kupé, před kterými čekal pán Vonk. Podíval se na ní s tázavě povytaženým obočím. Zavrtěla hlavou. Pán Vonk přikývl a ze seznamu si odškrtl její jméno.
Do kupé vstoupil starý pan Labuda, kterému Luboš Záruba jako malý několikrát zapálil seno. Po chvíli vyšel z kupé a rozpačitě zavrtěl hlavou. Pán Vonk si odškrtl i jeho jméno. Potom tam vstoupil bývalý vedoucí samoobsluhy v Hořovicích, kde Luboš Záruba odmala léta zdárně kradl a vedoucí musel uhrazovat manko ze svého. Vyšel a zavrtěl hlavou. Postupně do kupé vstoupilo celkem dvanáct lidí, kteří měli s Lubošem Zárubou co do činění. Když vyšli z kupé, nikdo z nich s úsměvem nepřikývl. Všichni museli zavrtět hlavou. Když pán Vonk odškrtl poslední jméno, seznam zmuchlal a šel pryč.
Do kupé vstoupil průvodčí. „Dobrý den. Kontrola jízdenek prosím.“ Luboš Záruba něco zabrblal a ze zadní kapsy vylovil pomačkaný lístek.
„Hm,“ řekl průvodčí štítivě, když lístek uchopil špičkami prstů a orazítkoval ho. Když mu ho vracel, Luboš Záruba už už ho chtěl zase nacpat do zadní kapsy, když zpozorněl. Na tom lístku se něco změnilo! Pozorně si ho prohlížel. Ale co? Dal ho i na sklo a prohlížel si ho proti sluníčku. Něco tam bylo jinak, ale co? Co? Konečně ho to trklo. Polilo ho zase to známé horko od shora dolů a nahoru. Díval se na lístek a nechápal to. Vždyť před tím to datum viděl naprosto jasně. Prve tam byla pouze dvoudenní platnost, ale teď tam stálo, že platnost lístku je NEOMEZENÁ!
Když vlak vjížděl do stanice Hořovice, Luboš Záruba prošel chodbičkou na konec vlaku a připravil se k výstupu. Vlak zpomaloval, a když už skoro zastavil, spatřil na nástupišti netrpělivou matku, která ho vyhlížela. Věděla, že její syn jezdí ve druhém vagonu a tak byla prakticky přesně v místě, kde měl vystoupit. Přišla mu naproti, protože i když jí to bude stát peníze, chtěla lapit každý okamžik, kdy může být se svým synem. Mateřská láska je zaslepená.
Vlak úplně zastavil a Luboš Záruba vzal za kliku a zatlačil. Ale nic se nestalo! Klikou nešlo pohnout! Co to je za nesmysl, pomyslel si a zabral víc. Pořád nic. Popadl kliku oběma rukama a zabral, co mu síly stačily. Málo. Zpanikařil. Ještě chvíli klikou rumploval, ale nemělo to žádný efekt. Jeho vyhlížející máma pátravě koukala do okénka, ale jakoby ho neviděla, natahovala krk a stínila si rukou oči před sluníčkem. Luboš Záruba na ní mával, ale máma nereagovala. Neviděla ho. Chtěl tedy vejít do prvního vagonu, ale nedokázal otevřít průchozí dveře. Rozběhl se tedy zpět, proběhl chodbičkou, vrazil do paní s dítětem v náručí, která vcházela do kupé, a když konečně doběhl ke dveřím, vlak se rozjel. Dveře už byly zablokované. Nestihl to. „Kruci!“ sykl. Vešel zpět do chodbičky, otevřel okno a začal z okna gestikulovat na mámu. Ale ta si ho nevšimla. „Mami, mami, tady jsem! Ty zatracený dveře nešly otevřít! Mami,“ ječel na ní, ale máma pokrčila rameny. Otočila se a šla pryč. Vlak zrychloval a vyjel z nádraží. „Copak je hluchá?“ zeptal se nevěřícně, když zavíral okno.
Když se blížila další stanice, opět se připravil u dveří, které nestihl otevřít, ale které byly funkční, protože jimi nastoupil. Vlak zastavil a situace se opakovala. Klika nepovolila. To se dělo každou stanici i potom, když jeli zase zpět do Prahy. Začal si připadat jako chycený do pasti a hystericky se rozkřičel. Kolem něho šel průvodčí. Luboš Záruba na něho ječel, že musí ven, že nemůže vystoupit, ale průvodčí ho vůbec nezaregistroval. Nevnímal ho. Jakoby ho neviděl. Byl v naprostém šoku. Copak je každému tak naprosto lhostejný? Byl.
A tak se to opakovalo den co den. Ani ostatní cestující ho neregistrovali. Jako by byl vzduch. Nikdo už na něho nikdy nepromluvil. Vystoupit prostě nedokázal a tak neustále chodil celým vlakem sem a tam z jednoho konce na druhý jako bludný cestující. Ale vždyť proč by si nemohl jezdit? Měl přece lístek s neomezenou platností!
A tak tam chodil pořád dokolečka mezi lidmi ale přitom sám, přestal už křičet, mluvit, zrak mu horečnatě žhnul a poslouchal, jak kola dělají o koleje ten svůj typický zvuk. Po čase ho začal napodobovat, ale ani to už nikdo nikdy neuslyšel. Jeho rty o sebe mlaskaly jako u žabáka a vydávaly bez přestávky do nekonečna: „Klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap... klap.“
K O N E C