Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSraz života
02. 04. 2011
5
8
1813
Autor
lenkak
s divným pocitem
Dája upíjela konečně zchladlé maté. Útulná místnost čajovny byla k prasknutí plná osudů. Kolik příběhů se vejde mezi několik bývalých spolužaček, co se po pár letech od promoce sešly na čaj?
Hověly si na obrovských polštářích dokola nízkého stolečku, na němž čekaly konvičky a šálky s čaji, a překřikovaly jedna druhou, jak se snažily dohnat měsíce nebo roky, co se neviděly.
Dája je tu měla před sebou jako na dlani. Všechny žijí svůj život naplno a ani jedna to nemá lehké. Přesto jim jiskří oči.
Nejspokojeněji teď vypadá Pavla, maminka půlroční holčičky. Zatím plánuje ideální zavádění tuhé stravy a ještě neztratila víru v příručky pro rodiče. Dcerušku má hodnou a klidnou, což jí Dája moc přeje, neboť je na ní Pavla sama. Partner jako otec nefunguje, ráno odejde a přichází večer, kdy malá už spí.
„No a jak je, co je novýho?“, zeptala se Dája Leony, jediné spolužačky, kterou vídala častěji; byly ze stejného města.
„Furt nic…“, pokrčila rameny s povzdechem a ponuře se zasmála. Když jí začal Marek podvádět a potom jí po šestiletém vztahu a dokonce chvíli po honosné žádosti o ruku, poslal k vodě, byla Dája u toho. Učily se spolu na zkoušku z pedagogiky, Leona neuvěřitelně trpěla a přece byla tak silná, že dokázala jít dál a dokonce dala napoprvé i tu zkoušku. Jako by na tom v té situaci záleželo. Největší zkouška jí ale pořád čeká- otevřít své srdce někomu dalšímu. Zatím takového nepotkala a jako jediná na dnešním srazu nemá partnera. Už dlouhých šest let je sama.
Naproti ní Věrka šťastně rozdává svatební oznámení, ukazuje obrázky dortů a domlouvá si jeho upečení. Na svou červnovou svatbu. Nakonec to tedy zvládli. Krizi, o které mluvila na posledním srazu. Jakub přestával dávat jejího mladšího bráchu. Čemuž se nebylo co divit, málokterý chlap by vydržel chodit společně ve třech, trávit půlku času s celou její rodinou, dokonce i na dovolenou jezdit s postiženým bráchou. Před lety se na něj při tragédii, o které mluvila celá republika, zřítil na pouti kolotoč. Přežil, do konce života však s parézou a mentálním postižením. A Věrka jemu po boku, každý den, napořád.
„…už dlouho nevolal ani jsem ho neviděla, ale vim, že tam pořád chodí- psi štěkají…“ Dája zachytila útržek Zuzčina povzdechnutí.
„Děláš si srandu? On furt nedal pokoj? Ježiši!“
„Co se stalo?“, zeptala se Petra.
„Ale, rozešla jsem se s Pal´em, jenže on mě pořád sleduje, volá mi, chodí k nám i k babičce.“
„Vy jste se rozešli?? To jsem netušila!“ Petra užasla.
„No, už docela dávno, už to nešlo, začal být i agresivní… Měl schízu, stopro jí měl, ale nedostala jsem ho k doktorovi.“
Všechny pozorně poslouchaly a nechtělo se jim věřit, že nedávno ještě tak pevný a obdivovaný svazek končí v troskách. Ba ještě hůř!
„Příští měsíc se stěhuju do Prahy,“ pokračovala Zuzka. „Tak se ho zbavim. Snad! Nikomu kromě našich jsem adresu neřekla. Jo, holky, mám nový číslo, kdyžtak si ho uložte, to starý už zrušim úplně“.
Dája si jí vzala stranou.
„Zuzi, dávej si fakt bacha! Pamatuješ na ségru, jak chodila s tim Rostbífem? Měl taky schízu.“
„No, tak to už se pak teda nedivim,“ odtušila Zuzka, proč jim vždycky byl Rostbíf divnej. „A ségra to věděla?“
„Jo! Vylezlo to z ní teprve nedávno- měl i léky, všechno, ale nebral je, nedodržoval režim, chlastal, hulil--“
„Přesnej Pal´o,“ skočila jí Zuzka do řeči poznámkou.
„Skončilo to tim, že se před nim zamkla v pokoji a on vykopnul díru do dveří!“
Udělala dramatickou pauzu, Zuzka jen koukala a čekala, co bude dál.
„On si myslel, že po něm všichni jdou, sledujou ho kvůli nanotechnologiím a teorii harmonických strun“, vyprskla smíchy. Absurdní. „Myslel, že ho ségra chce zabít, tak musel zaútočit jako první. Naštěstí mu pak utekla, čapla psa a v noci přijela k nám.“
„No ty vole! A co dál s nim?“
„Druhej den volala nějakýmu jeho kamarádovi a ten ho odvez na psychiatrii, prej šel dobrovolně. Teď je zavřenej v Dobřanech. Zatím.“
„No, tak to je dobře, teda, snad už bude pokoj! A jak to ségra nese?“
„Prosimtě, ona se ho ještě zastává, prej ho miluje!“
„Není blbá?“ vykulila Zuzka oči.
„Jí to řikam taky. Prej ale za tu nemoc nemůže- jenže může za to, že nebere léky a chová se jak hovado, za to sakra může, takže fuck.“
„No a jak se máš ty?“, zeptala se Dáji Hana.
„Jo, jde to“, usmála se. „Teď už je to fajn, co trošku odrostl…“ mrkla přitom na maličkého, co běhal kolem a foukal do bublin z bublifuku.
Jenže není šťastná. Není dokonce ani spokojená, lže. Neváží si snad svého štěstí? Ne, to by si vedle holek musela příst jako kočka. Přestože má všechno- ne!- protože má všechno, nezaslouží si žít. Ale musí, protože má všechno.
Před deseti lety se seznámila s nádherným hodným chlapem, aby si po pár letech koupili na slušnou hypotéku byt na kraji města, blízko přírody, u rybníka. Do příjemně zařízeného bytu se jim narodil jako zázrakem zdravý chlapeček. Dnes jsou mu dva roky a je šikovnější než většina jeho vrstevníků. Dája se bála, že jim nebudou stačit peníze, ale manžel má fajn práci, která se ukázala jako stabilní a spolehlivá- a koneckonců obě jejich rodiny by jim i tak poskytly všechno zázemí.
Tak proč sedí nad skleničkou vína, po tvářích jí tečou slzy a probírá životy lidí kolem? Ten její jí vzala ta svině deprese. Kurva klišé. Ale je to tak.
8 názorů
Děkuju moc, no, je to tak, že deprese se sice léky léčí, ale přesto mrcha zůstává. Dobře, je to víceméně autobiografická záležitost, práve proto mi asi nejde ten závěr, to je velká nouze, fakt na tom musím zamakat. Chci vystihnout právě takovou tu "nespravedlnost" vůči oběma stranám, nebo ten pocit marnosti, kdy ve vnějším světě je všechno ideální, přesto uvnitř je jen bolest...
popis jako takovej je parádní, závěr je na můj vkus patetickej a divnej (pokud opravdu deprese, vypadá nelogicky, že se po těch všech řečech o poruchách nejde léčit; pokud se jedná jenom o blbou náladu, závěr nesedí k povídce).
nooo nemá konec, tak ten konec co z toho vychazí a co výš popisuješ - má všechno a stejně nemůže bejt šťastná tam je, možná by to jen opravdu chtělo trošku jinýzavěrečný větyy - ta svině deprese a kurva kluišé tam najednou myslím trochu moc blikají. Chvíli jsem měl problémy v tom, kdo vsechno jsou postavy, kdy kdo o sobě mluvím, ale ono to je takový rozfázovaný, že to není úplně třeba... spíš s jakýho úhlu je to vyprávěný? vypravěč který se jakoby blíží tý dáje? Možná dyby to bylo ich forma něco víc by to tomu autorskýmu vypravěči dalo, ale nevím. Jako taková konverzačka s drobnými náhledy do životů se mi to líbí, jazyk dialogů přirozený, mile rád tip.
Moc děkuju. Přesto se k tomu vrátím- sama nesnáším, když příběh nemá konec. ideálně zajímavej, šokující nebo aspoň nápaditej a propracovanej. A tady u toho mám furt takovou myšlenku nebo pocit, co bych strašně ráda vyjádřila, jen zatím nemám slova.
Richard Hrob
03. 04. 2011
Děkuju za názor- potvrdil jsi mi tím i můj pocit. Ale budu to muset nechat uležet a vrátit se až časem, jsem už dlouho na mrtvém bodě a taky mi to hodně pokulhává, jak píšeš, no- popis, navíc bez konce, bez pocitu.
Mělo to být spíš tak, že Dája není fascinovaná neštěstím druhých, ale naopak že osatní, ač mají velké životní problémy, žijou život s chutí dál a vesele. Kdežto ona má všechno, ale kvůli nemoci si připadá nejhůř. No, ale chybí tomu ten náboj,kterej by to její zoufalství vystihnul. Díky moc!
Ti nevím, krom suchého stylu mám problém i s poselstvím toho díla: ve vší té popisnosti jsem nenašel jedinou snahu po překročení popisovaného, žádné ostré autorské stanovisko, ať už pozitivní, či třebas cynické, které by mi pomohlo překonat "lůznou" fascinaci lidským neštěstím.