Stáli společně na prahu

Stáli společně na prahu. Na prahu čeho? Na prahu prachu, dívajíc se skrz. Skrz na skrz? Vždyť obraz, ke kterému vzhlíželi jako na odraz něčeho, čemu se dá věřit. Věřit víře. Ale nad zjištěním, že jejich dokonale obstojný a hrdý obraz, tak hluboký, plný tajemství, přesto nahý, každé duši jest, která měla tu čest alespoň jednou na něj pohlédnout, je vlastně ve skutečnosti naprosto jednoduchý, nezobrazuje a nevyjadřuje nic víc než to, co zná a potkává každý den, každý z nás. S pocitem toho, že jejich nadřazenost najednou byla svrhnuta takovou ničivou silou a zanechala takové následky, jako snad žádná z válek, kam až historie sahá. Sahá, osahává. Nahá sprostota. Jak ponižující, či co to? A tak snad, jak to bývá u každé války je nutno prolít krev. Těžké to snad připustit v naše odrazy, jež byly zobrazeny v hlubokém obraze, které vlastně stojí na něčem tak primitivním, tudíž vlastně nejsou!!  A tak jak na tom prahu stály a chtěli se vytratit, zmizet, propadnout někam hluboko pod zem, tak jak to bývá, vždy když přijmou tu těžkou pravdu.