A za pár dnů budu muset koupit další auto

A za pár dnů budu muset koupit další auto

Stanislav Strmiska

I.

„Krám zasraný!“ křičel jsem jako smyslů zbavený a kopal při tom do kola včera koupeného auta. Na první pohled vypadalo dobře a ani Tom, který se mnou vždy do bazarů chodil, nic zvláštního na tom šmejdu nenašel. Sám jsem v tom, alespoň jsem si to doposud myslel, docela zběhlý; auto v bazaru kupuju několikrát do roka. Pokaždé jiné. Pokaždé jiný typ, jinou barvu. A teď mi kleklo několik kilometrů před cílem. Krám, krám, krám! A hlavně nesnáším, když mi za krk prší studená voda.

„Potřebujete pomoct?“

Vlastně jsem v tom dešti a amoku ani neslyšel, že zastavil na kraji silnice. Měl modré oči a na tvářích tak asi dvoudenní strniště. Jeho auto už taky něco pamatovalo, jenže na rozdíl od toho mého jelo.

„Co s tím máte?“

„Nevím. Prostě to nejede. Vy autům rozumíte?“

„Vůbec.“

„Tak to mi asi nepomůžete.“

„Za chvilku už bude tma, tak vás můžu vzít do města a zítra si pro něj přijedete.“

„Jenže zítra je sobota a to asi žádného automechanika neseženu. Navíc se tu vůbec nevyznám a ani nikoho neznám. Jedu sem jenom na obchodní setkání.“

„Soused má autodílnu. Takže sedejte, ať tu nemokneme.“

„Dobře, jenom si vezmu svoje věci.“

II.

Jel opatrně. Na můj vkus až příliš. Jeho kára už taky něco pamatuje, ale je výborně udržovaná. Myslím, že by mi ji neprodal.

„Prodal byste tohle auto?“

„Asi ne. My už jsme toho spolu prožili docela dost. Víte, starám se o něj, jak nejlíp umím a těžko bych se ho zbavoval.“

„To je vidět. Vypadá skoro jako nové.“

„Je mu čtrnáct.“

„No jo, staráte se o něj hezky. Za jak dlouho budeme ve městě?“

„Za chviličku. Ještě támhle přes ten kopec. Už jste u nás někdy byl?“

„Ne.“

„Tak abyste nebyl zklamaný, když mluvíte o městě.“

„Jak to myslíte?“

„No, ono je to spíš takové maloměsto, možná spíš jenom městečko. Vlastně to vůbec není město. Jsme pod tou hranicí.“

„Pod jakou hranicí?“

„No, pod tou, jak se říká, že je to hranice mezi městem a vesnicí – dokud se všichni navzájem znají, je to ještě vesnice. A pokud je tohle měřítko, pak jsme ještě vesnice, protože se tam všichni navzájem známe.“

Smráká se. Přejeli jsme přes horizont a před námi se objevilo městečko v údolí. Pouliční osvětlení jasně vytyčilo všechny ulice městečka. Opravdu není velké. Alespoň takto z dálky.

III.

„Taky nemá volný pokoj.“

„A to už byl poslední?“

„Jo. Víc hotelů tady nemáme.“

„Takže Grand je mimo sezonu zavřený. Hotel V údolí se rekonstruuje a tenhle hotel je výjimečně plně obsazený. Takže jsem prakticky v pasti. Kdyby nepršelo, přenocuju třeba v parku, ale takhle…“

„Vezmu vás k sobě. Stejně jsem doma sám.“

„To přeci nejde, abych vás takhle obtěžoval.“

„Jaképak obtěžování. Doma jsem sám, volný pokoj mám, tak co? Navíc potřebujete automechanika, tak to aspoň nebudete mít daleko.“

„Dobrá, ale trvám na tom, že vám za to zaplatím.“

„To není nutné. Dnes pomůžu já vám, zítra možná vy mně.“

„Trvám na tom.“

IV.

„Co byste si dal k večeři?“

„Abych byl úplně upřímný, dal bych si po celém dni pořádný steak. Ale to tu asi mít nebudete.“

„Musím vás zklamat, ale opravdu nemám.“

„To je dobře.“

„To je dobře?“

„Jo, aspoň vás můžu někam na steak pozvat.“

„Tady?“

„Copak tady nemáte restauraci, kde by dělali steaky?“

„Jedině U Billa.“

„Tak na co ještě čekáme?“

V.

„Bylo to výborné. Dáme si něco ostřejšího?“

„Co?“

„Třeba nějakou whisky.“

„Jo takhle. Tak to já si asi nedám. Já vlastně vůbec nepiju. Občas si dám jedno pivo, ale jinak…“

„Tak co?“

„Upřímně řečeno, moc mi to nechutná, ale jestli chcete, klidně si dejte další, já budu tohle pomalu upíjet.“

„Já si teda dám další. A co vlastně děláte?“

„Kdy? Jak?“

„Myslím jako zaměstnání.“

„Aha. No, jsem něco jako stavební dozor. Jezdím po stavbách a kontroluju, jestli jsou peníze investora vynakládány tak, jak mají být a jestli se někde třeba neztrácí materiál a tak podobně. Vlastně mě nemají moc rádi na těch stavbách.“

„To máme podobné.“

„Podobné? A co děláte vy?“

„Jsem moderátor. Jezdím takhle po světě a urovnávám obchodní spory.“

„To musí být docela náročné. Ne?“

„Já už si to ani neuvědomuju.“

„A za kým jedete urovnat obchodní spor sem?“

„Bohužel nemůžu říct. Obchodní tajemství.“

„Aha, chápu.“

VI.

„Ta večeře, výborný nápad.“

„Kouříte? Hergot, sakra, to je tak nepřirozené, nemohli bychom si tykat?“

„Určitě mohli.“

Seděli jsme pak ještě dlouho na verandě, a přestože nekouřil, nakonec si doutník vzal. A tak jsme kouřili oba a bavili se o různých věcech. Já že manželku nemám a ani žádné děti. On má dceru a syna. S dcerou se moc nepohodl, když mu žena umřela a tak se odstěhovala. Dlouho o sobě nedala vědět, ale teď je to lepší, občas zavolá a loni dokonce přijela na Vánoce.  Syn Erik mu dělá radost. Dobře se uchytil u nějaké obchodní společnosti, neví přesně jaké, ale díky tomu je za vodou a žije v luxusu. Za manželku má nějakou bývalou modelku a s ní dva syny. Každou neděli odpoledne za ním jezdí na návštěvu. Je to taková tradice. Mohl bych ho poznat, kdybych vydržel do neděle. Tuhle neděli se bude grilovat, musí ještě zítra skočit k řezníkovi, aby bylo dost masa. Jenže já chci mít, pokud možno, zítra opravené auto, rychle vyřídit, co mám vyřídit a v neděli už být zase na míle daleko. Taky jsme se bavili, co všechno se krade na stavbách. Krade se úplně všechno, až je prý někdy jednomu divné, k čemu se to dá doma vůbec použít. Dokud se krade v rozumných mezích, tak přivírá oko a trochu to toleruje. Jak to ale překročí rozumnou mez, je nekompromisní. To já nemůžu. Já musím být nekompromisní vždy. Nemůžu přivírat oči.

Mezitím přestalo pršet a byly slyšet jenom poslední kapky, jak okapávají ze stromů na skleněnou střechu verandy. A tak jdeme spát.

VII.

Ze svého kufříku jsem si ještě vytáhl všechny podklady k zítřejšímu jednání. Vím, za kým jít, jak se jmenuje. Vím, jak vypadá a kde bydlí. Vím, že v sobotu odpoledne bude doma, v šest půjde na bowling a před desátou se bude vracet. Při bowlingu zpravidla vypije tři piva a nakonec si dá ještě panáka na cestu. Půjde pěšky, domů to nemá daleko. Mám mapku.

Občas, třeba jako dnes, když večer zhasnu, přemýšlím o svém životě. Kdo vlastně jsem? Prakticky jsem nájemný vrah. I když můj status je poněkud jiný. Pracuju pro vládu. Nepřímo. Mým úkolem je pečovat o pořádek. Pokud dodržujete daná pravidla, je nadmíru pravděpodobné, že se nikdy nesetkáme. Pracujte a spolupracujte. Když si ale začnete vyskakovat, klást podmínky, zpronevěříte naše peníze, nebo se budeme cítit vaší činností ohroženi, očekávejte moji brzkou návštěvu. Nebude to nic příjemného. Stoprocentně budu posledním člověkem, kterého v životě uvidíte. A to je moje práce. Řešit spory a tím udržovat pořádek. Nekompromisně.

VIII.

„Tohle je můj soused. Po snídani vezme odtahovku a zajedeme pro to tvoje auto.“

„Díky moc. Myslíte, že se vám ho podaří opravit ještě dnes?“

„Se uvidí, podle toho, co tomu jako je. Mrknem na to a uvidíme. Takže pak na mě houkněte, až dosnídáte.“

„Nedáš si snídani s námi?“

„Dík, už sem jed.“

Skoro celou cestu nemluvil. Jen když jsme nasedli a já jsem se chtěl, jako jediný, připoutat záchranným pásem, řekl:

„To je zbytečný, ty sedadla stejně nejsou přišroubovaný.“

Pak už neříkal nic. Jen stáhl okýnko a kouřil. Pokud mělo být účelem stáhnutého okýnka to, že nebudeme uvnitř dýchat cigaretový dým, věru se to nepovedlo. Oknem totiž proudil vzduch, který veškerý kouř srážel právě dovnitř. Ale díky vidině opraveného auta jsem ani neprotestoval.

„Jede to!“ oznámil mi radostnou novinu, když zkusil nastartovat.

„Tak čím to sakra bylo, že mi to včera chcíplo a nechtělo to vůbec jet.“

„To nevím, ale zkusím něco.“

Otevřel přední kufr mého auta, kde si to spokojeně cvrlikal motor, jakoby se nic nestalo. Podal ze své odtahovky kanystr vody a chrstnul ji do mého motoru. Trochu to zasyčelo, vyletěl oblak bílé páry a po chvilce motor zdechl. Zkusil znova nastartovat a nic.

„Řek bych, že je to asi v eletrice. Včera jak pršelo, se dostala voda do motoru a někde to asi pak probíjí a nejede to. Závada je teď vyřešena a můžeme jet.“

„No, moment. Ale já to auto potřebuju dostat do města.“

„Tak počkejte, až uschne a pak vám to pojede.“

„A nemůžeme to teda naložit na ten váš auťák?“

„To je zbytečný rozbalování lana a zarážky se tam musí dát. Navíc, když vám to jede. Tak chvilku počkáte a já mažu. Mějte se tu.“

„Já tady s tebou počkám.“

Nakonec jsme to možná urychlili tím, že jsme hadrem, co byl dík jakési prozřetelnosti v kufru, vysoušeli místa, která se nám zdála být mokrá, a zanedlouho motor chytil.

„Zvu tě na oběd.“

„Neblázni, vždyť jsi včera platil tu večeři.“

„To máš za to čekání. Kde se tu tak nejlíp najíme?“

„Tam jak včera. Jinak tu nic moc není.“

„OK, jedeme tam. Když tak mi hlas cestu, kdybych náhodou někde špatně odbočil.“

IX.

„Myslím, že to není úplně náhoda, že jsme se potkali.“

„Proč myslíš?“

„Ani nevím. Asi proto, že jsme si docela hezky popovídali. Víš, od té doby, co mi umřela žena, jsem přestal chodit ven a stýkat se s přáteli. Mám pocit, Jako bych tě znal už dávno. Jako bychom byli už dlouho kamarádi. Ani se mi nechce věřit, že se známe od včerejšího večera.“

„Taky mám takový pocit. A fajn jsme pokecali.“

„Tak až zase pojedeš kolem, zastav se.“

„To bych mohl, jenom mám obavy, že se sem zase dlouho nedostanu.“

„Nevadí, kdyby přeci jenom. Můžeme si na sebe dát třeba kontakt a občas zavolat.“

„Budu se teď stěhovat a nevím ještě přesně kam. Tak mi napiš svoje číslo a jí ti pak dám vědět.“

„Tak jo.“

Vzal kus papíru a napsal na něj své jméno a telefonní číslo.

„Tohle je tvoje celé jméno?“

„Jo, co by to mělo být?“

„Nic, v pořádku, jen jsem se blbě zeptal. Co by to tak asi mělo být jiného, že? Takže za všechno moc dík a já se budu muset sbalit a vyrazit.“

„Nezůstaneš ještě chvíli na kafe?“

„Ne, díky. Už musím.“

Šel jsem se sbalit. Kartičku se jménem jsem několikrát obracel v ruce, jako bych tím mohl něco změnit. Musím být nekompromisní. Mám poslání. Pořádek se musí udržovat.

„Tak, co jsem dlužný?“

„Zbláznil ses?“

„Trval jsem na tom včera, že ti zaplatím a trvám na tom i dál.“

„Mezi přáteli se přeci za takové věci neplatí. Jestli chceš, tak to věnuj na dobročinné účely.“

„Tak dobře, pošlu ti účtenku.“

„OK.“

„Ještě jednou dík za všechno a drž se.“

„Ty taky. A kdyby sis to třeba ještě rozmyslel, až si vyřídíš ty svoje obchodní záležitosti, dveře tady máš otevřeny. Nadto zítra bude to grilování a masa je dost.“

„Dík, ale jak jsem řekl, musím zase co nejrychleji jinam, tak se měj.“

„Ty taky a hodně štěstí!“

„Tobě taky.“

Neměl jsem to srdce říct mu, že zítra Erik na to grilování už nepřijde.