Válka končí dnes

Velké hrdinství neexistuje. Nikdo si na to nevzpomene, ale já nezapomenu. Nikdy, ani teď ani potom, protože lidé se s dobou nemění. Necítím vinu za to, co jsem udělala. Lituju toho, co jsem neudělala, co jsem udělat nestihla. Spěju ke konci. A dojdu tam sama. Nikdy to jinak nebylo, tak proč mě to překvapuje? Život se završil na prahu našeho domu a smrt si pro mě přijde sem. Jsem smířená s tím, co se stane, mrzí mě jen to, že ji tady nechávám. Zase ji nedokážu ochránit. Zase jsem zklamala tu bezbřehou důvěru, kterou může projevit jen mladší sestra. Zase nechávám Ehetere samotnou. Relativnost této situace mění v konečný stav moje plánovaná poprava. Pokud se jí dožiju.

Odtáhli mě do garáže. Možná tu najdou víc věci, které se jim budou hodit. Za oknem prší. Chtěla bych se zaposlouchat do hudby kapek dopadajících na parapet, ale je ticho. Ticho ve mně. Ležím na zemi, letní šaty mám roztrhané a potřísněné cizí krví. Ze všech stran na mě dopadají rány. Promyšlené, rafinované. Tihle muži nebijí ženu poprvé. Chtěla bych ztratit vědomí. Pohltit samu sebe zevnitř, na chvíli se tam vrátit, čekat na zázrak, změnit minulost. Nic se neděje. Doširoka otevřenýma očima pozoruji jednoho z nich, před chvílí o mě přerazil židli a teď rve její torzo na kusy. Myslím na jediné. Ani bolest, která mi zachvacuje tělo, nedokáže přebít vzpomínku na včerejší den. Poslední den války. Rexlex by mi měl zavřít oči, ale já vidím jasněji než jindy. Kapky potu na jeho čele se třpytí stejně jako kovová tyč, kterou svírá v ruce a která mi za chvíli dopadne na obličej.

Prašná cesta mizící v těžkých srpnových mracích za horizontem mě povede do města.

 Ehetere mě vyprovázela nevěřícným, zklamaným pohledem. Bála se. S uslzeným, zaprášeným obličejem mě prosila, abych s ní zůstala.  Nic se nestane. Přesvědčovala jsem spíš sebe než ji, že válka končí najednou. Je to jako krok do prázdna. Krok k míru, bezpečí. Vykročila jsem tedy do nového života. Rozvířila prach a zmizela v jeho oblaku.

Už se stmívalo, když jsem se vracela. Na těle jsem ještě cítila Javedovy dotyky. Ty tři roky jsem bez něho byla poloviční. Šílená strachy s každým bombardováním města. Ale všechno, co začalo, jednou končí a tak jsem zase úplná. Blížila jsem se k domu, kde jsme po smrti rodičů žily s Ehetere samy. Naše pevnost uprostřed pustiny, bránila bych ji z posledních sil. V kuchyni se svítilo. Čekala na mě. Zastavila jsem se, abych si upravila šaty, zapnula všechny knoflíčky. Z kabelky jsem vytáhla rtěnku a obkroužila s ní dvakrát rty, abych jim dodala barvu poté, co všechna ulpěla na Javedově tváři. Mezi zuby jsem si vsunula žvýkačku, náplast na cigaretový kouř, který mi od úst unikal jako pára. Nevědomky jsem se připravovala na bitvu. Tasila jsem zbraně, které jsem měla u sebe.

Vchodové dveře byly otevřené. Vešla jsem do chodby. Cizí hlasy, cinkání nádobí a dušený vzlykot mě měly připravit na nejhorší. Korálky zavěšené ve dveřním rámu zacinkaly, zachvěly se a odkryly mi pohled na apokalypsu. Prošla jsem bránou do Pekla. Moje nejtajnější obavy se zhmotnily u nás v obýváku. Ehetere ležela na pohovce, rozcuchané vlasy slepené krví, která jí nepřestávala téct z nosu, tlumily její utichající výkřiky, cáry šatů si pevně tiskla k tělu. Dva polonazí vojáci kouřili v kuchyni, tři další stáli zády ke mně a ladily rádio. S rachotem začala hrát veselá hudba. Všichni se smáli.

Potichu jsem vyšla z domu. Cítila jsem krev hrnoucí se jako přílivová vlna od srdce do hlavy, bušení ve spáncích. Je konec. Nemám co ztratit. Přišla jsem o všechno. Obětovala jsem třináctiletou holku. Jsem horší než oni. Měla jsem ji chránit, ale vydala jsem ji pustině, noci, jim. Zvracím na zápraží. Společně s nestrávenými zbytky večeře, na kterou mě Javed pozval do jediné restaurace jsem se zbavila i posledních zábran. Musím se tam vrátit. Třesou se mi ruce, nevím, jak dlouho ještě budu schopná racionálně uvažovat. Obklopila mě tma, ve které září její obličej zkřivený strachem, poznáním bolestné pravdy. K uším se mi vrací fragmenty našich minulých rozhovorů. Necítím nohy. Propadám se do písku. Moje tělo už není moje. Čeká na mě desátý kruh Inferna. Jen jedna věc mě ještě čeká. Jiskří se mi před očima. Co to dělám?

Proud studené vody mě vrací zpátky do reality. Zvedají mě z podlahy. Přestalo pršet. Mluví na mě, ale já jim nerozumím. Táhnou mě k oknu a ukazují na zápraží. Zlomenou rukou si odhrnuji vlasy z obličeje. Ehetere ve svetru a džínech sedí na schodech, dívá se na hromadu špinavých šatů. Co to je? Jejich slovům náhle přiřazuji význam. Doprdele. Já jsem v noci jednoho z nich umlátila cihlou. Ehetere pozoruje jeho bezvládné tělo, potom, na krátký okamžik, pohlédne ke garáži. Naše pohledy se střetnou. Nedělí nás jen sklo. Je tak vzdálená. Je živá.

Dva mě přidržují u podlahy. Zase přestávám vnímat zvuky jejich světa, možná nic neucítím. Ohlušující hluk vrtačky se ztrácí ve zpěvu ptáků. Už můžu jít. Něco se stalo a pak to zmizelo. Z paměti. Mojí, její, země, národa. Ehetere mi odpustila. Jsem si jistá, vždyť se na mě usmála.