Jak jsme si podobní

 

Říkám ti, lidé jsou různí, nepotkáš dva stejné.

Nevěřím, i přes svou rozdílnost se stejně rodí,

žijí, stejně se bojí, smějí a nakonec i stejně umírají,

přesvědčím tě, ale neměj mi to za zlé.

 

Vidím dva mladé, milují se a radují, vždyť jsou stejní.

Ne, on ráno odejde a už se víc neuvidí, chtěl si jen užít.

A ona? Ráno se probudí, zase si chvíli popláče a

pak znovu začne hledat svého prince, opět neúspěšně.

 

Dobře, ti dva se liší, ale co tento farář ve staré kapličce,

vždyť se bláhovostí svého počínání podobá té dívce.

Ne , podívej se pozorně, teď na chvíli zaváhal,

za několik let odsud odejde, nevěří dost pevně.

 

Dobře, ale co ta dívka, nevzdá se nakonec také svého snu?

Ne, podívej, už je stará a přestože pořád nikoho nemá,

stále se nevzdává, jako náš zapálený otec.

Máš pravdu, tito to nejsou, ale určitě dva stejné najdeme.

 

Proč si vybral prázdnou zatáčku? Nikdo tu není.

Neboj, vidíš ten autobus co se sem řítí?

Ano, ale v něm jsou lidé určitě rozdílní.

Máš pravdu, ale počkej chvíli, řidič teď na chviličku usnul,

právě v této zatáčce smrti jsou všichni stejní.

Stejně se bojí,  stejně umírají.

 

Tohle jsi neměl, stačilo říct co se stane, nemusel jsi je zabíjet.

Nezabil jsem je, zabil je jejich vlastní strach ze smrti.

Proto jsou lidé stejní, protože umírají,

od narození to vědí a je jen na nich jak se s tím vyrovnají.

---