Tanec v dešti

Nad městečkem nedaleko velkého jezera se přihrnul obrovský mrak. Přitahoval k sobě další menší šedivé mráčky, ale i ty čistě bílé. Nevinné na pohled. Vtahoval je do sebe, jakousi neviditelnou mocí. Jako kdyby měl hlad a cpal se dokud nepraskne. Takto se už cpal od rána a každou hodinou se zvětšoval a jeho barva se měnila do temného odstínu. Zatímco se takto dělo, o něco níže na zemi, právě seděla dívka na lavičce. Hleděla kamsi do dálky, neznámo kam, rty se ji lehce hýbaly tím jak cumlala lízátko. Oči zastřené. Seděla nehybně a sílící vítr ji čechral vlasy. Nesnažila se si je upravovat, protože to tak měla ráda. Milovala když cítila vítr ve vlasech. Seděla takhle už pár hodin, sluníčko které jí svými zlatými paprsky laskalo tváře, náhle zmizelo. Užívala si ten pocit tepla, ale teď cítí chlad. Najednou z vysoké výšky na ní plivl mrak kapku. Rozplácla se ji na ruce. Zanechala po sobě jen studený nepatrný tlak. Viděla jak se jí rozprostřela na kůži a vytvořila obrazec ještě menších kapiček. Vypadalo to zajímavě. Tato dívka se dokázala vcítit do všeho, do kohokoliv. Zatímco tento obrazec pomalu usychal na teplé ruce, dopadla další na tvář dívky, těsně pod oko. Mrazivý pocit ji vyšlehl k srdci a nazpátek zabloudil k zádům a projela jí husina. Mrak nad ní už byl černý jak samotná černočerná tma ve vesmíru. Zadívala se na něj svýma lesklýma očima, a další kapka si to namířila doprostřed čela. Dívce se objevil úsměv a ukázal tenkou linii bílých zubů. Cítila chlad na dalších místě. Zbloudilá kapka dopadla na lavičku a pomalu se vsakovala do dřeva. Před ní se objevili lidé. Pobíhali po chodníku s novinami nad hlavou. Další lidé s bezradnými pohledy zkoumali okolí kam by se co nejrychleji schovali. To už mrak vyplivoval rychleji další a další malé studené kapičky směrem dolů. Lidé se šklebily jak se snažili vyhýbat studeným kulkám. Pár lidí se cpalo na zastávce, několik lidí drželo nad sebou deštníky a ti zbývající přijali svůj osud a nedobrovolně se nechali bombardovat. S úšklebky ve tvářích prozrazovaly pocity těch zoufalců. Jediná dívka, která stále seděla na lavičce se usmívala a pobrukovala si nějakou melodii. Lavička vlhla pod náporem už větších kapek. Mrak byl nemilosrdný. Dívka nakonec vstala a užívala si déšť. Připadal ji tak kouzelný. Tančila v něm a lidé se za ní otáčeli a kroutily hlavou. Dívka si ale nevšímala svého okolí a žila svůj svět. Lehce našlapovala na mokrém chodníku, přemisťovala se na silnici kde na troubila auta. Pozorného diváka toho tance by upoutalo to, že byla celá suchá. Kapky jakoby se od ní odráželi. Byla jako duch. Ale duchem nebyla. Proplouvala lehce mezi kapkami. Cítila vlhkost a chlad po celém těle. Krůček po krůčku. Krok co krok a kapky padali mimo ní. Vítr se jí proháněl ve vlasech. Lidé se pozastavovali. Upravovali si pokrývku, s kterou by se uchránili před deštěm. Někteří lidé ze zastávky sledovali dívku, tančící a pobrukující si nějakou neznámou melodii. Zdálo se, že tím jak tančí a brouká si, zpomaluje tím čas a kapky dopadají jinam. Ale vše bylo jinak.