"Měl jsem sen..."

Stojím v obrovské místnosti s kamennými sloupy, před trůnem ze zlata a hledím do očí Bohu. Jsou mléčně bílé, protože On je slepý, nevidoucí díky tomu, že je stále zavíral před tím, co se děje pod jeho věčnýma rukama. Nevidí mě, přesto ví, že tam stojím a vpíjím se do jeho nevidomého pohledu. Dlouhé černé vlasy mu spadají na ramena, na řízu bílou tak, že ze samotného pohledu na ni jsem oslněn.Temné vlasy s ní kontrastují, ona je světlo samo a v příšeří sloupoví jedinou září, která protíná tmu jako blesk noční oblohu. Spletl jsem se, vlasy nejsou černé- jsou zosobněním temné nicoty. Ne pouze lom světla,který v mých očích vypadá jako černý. V jeho vlasech žádné světlo není,jsou jako noční nebe bez měsíce, bez hvězd.

   Hledím mu do obličeje, je to tvář tisíciletého novorozence, vrásky nekonečného utrpení jeho dětí se mísí s dokonale jemnou pletí. Rukama svírá ozdobná opěradla svého trůnu a jeho úsměv je pláčem milionů.

   Stojím těsně u něj a přesto tisíce kilometrů daleko.Cítím tlukot jeho srdce, rozléhá se nejen prostorem, ale i časem. Je jako klepot ptačích křídel. Křídel ptáka zavřeného a mahagonové kleci. Cítím i jeho dech- dech smrti i rozkvetlé louky.

   Přišel jsem před chvílí a přesto zde stojím věčnost.Čas nic neznamená. Je to jen hra těch, kteří kteří do jeho chrámů staví vedle nádob na slzy nádoby na krev. Jen stín.

   Sklání hlavu,ale jen proto, aby ji hned zvedl a slepým zrakem pohlédl do mé duše. Vím, že pomalu prochází do nejhlubšího nitra, až k otázce, kterou mu chci položit. Položit přestože to nemá smysl a je to také jen stín. Stín ve tmě. I on to ví a přesto ji chce najít. A blíží se k ní. Vstupuje do středu mé duše a ruce náhle pevně svírá na zdobených opěradlech. Zavírá nevidomé oči.

   Když je znovu otevře,kanou mu krvavé slzy a sklání hlavu až na prsa.

To je jeho odpověď.Bůh...Otáčím se a odcházím. Zvuk mých kroků se rozléhá do věčnosti a mísí se s pláčem a nářkem bytostí, které jsme ve své naivitě nazvali Andělé.