lacrimosus

„Máš tak nevinné oči“

Proplétám se mezi těmi nahými těly,

zoufale lapám po dechu.

V pokoji se převaluje vydýchaný vzduch.

Chvíli co chvíli nepříjemný závan shnilých květin,

prolétne a zase zmizí za zaprášenými roletami.

„Jsi jako anděl“

Ležím na ukřičené posteli,

agónii svírám mezi koleny

a v poblouznění skučím

„Prosím už ne!“

Vlastní osud mě bezostyšně osahává,

jeho ruce se sápou po mé kůži,

odporně dýchá do mých vlasů, vzdychá …

„Lásko?“

 Těžké modré řasy zastiňují utopické pohledy,

a já stále čekám, kdy mě přijdeš zachránit

z těch zlatých klecí.