Za pět minut dvanáct

Devatenáctiletá Marta se vyklonila z terasy na vrcholu výškové budovy, spatřila pod sebou záři večerního města a zmocnila se jí závrať. Dýchala zhluboka, vyrovnaně a klidně jako jogínka. Pět minut do půlnoci. V předposledním patře budovy sedí ve svém polo - zařízeném bytě chlapec, Jakub, ne starší dvaceti let. Sedí na papírové krabici plné knížek z dětství. Sedí a tupě zírá z okna, pozoruje noční město. Ani neví proč, ale v hlavě mu pořád jako zaseklá deska hraje Malá noční hudba. Zbývá jen pět minut do půlnoci. Pod jeho bytem nikdo nebydlí, když nepočítáte menší krysí rodinu. Táta krysa, máma krysa a dvě děti, také krysy. Celkem spokojeně tu společně večeří starý hamburger, který ulovil táta krysa se svým synem krysou. Jejich malé nepříjemné zoubky se zahryzávají do okoralého kusu mletého masa. Kromě dcery krysy. Dcera krysa je vegetariánka, tak žužlá housku. Krysí rodině je celkem jedno, že je za pět minut půlnoc. O patro níž bydlí šedesátiletá dáma, paní Nina, vdova, která vášnivě ráda hraje domino. Má ráda, když všechno pasuje k čemu pasovat má. V jejím bytě není ani smítko prachu a ona spořádaně leží v manželské posteli rozestlané pro jednoho a nespí. Zasněně kouká z okna na světla nočního města. Dnes má narozeniny. Nedostala ani jedno blahopřání, dokonce ani od své dcery, kterou přes deset let neviděla. Na nočním stolku leží její fotka a také budík. Velká ručička na jedenáctce, malá těsně u dvanácté.
Paní Nina večer samozřejmě koukala na předpověď počasí, jako každý večer. Dnes večer ale udělala velikou výjimku. Připravila si večeři, přesně jednu porci špaget s parmazánem, její oblíbené jídlo, pokapala olivovým olejem a na malý talířek k tomu si ostrým nožem nakrájela přesně jedno zralé rajče. Do skleničky si nalila přesně dvě deci Rulandského šedého. Večeři si nenaservírovala na malý jídelní stolek v kuchyni, ale přímo na konferenční stolek k televizi, chtěla vidět předpověď počasí a ještě k tomu má narozeniny, tak proč by nemohla udělat tuto nezvyklou rebélii. Nekoukala na lacinou předpověď, kde jsou manekýny místo meteorologů a slečny svým bujným poprsím zastiňují při nejmenším celou střední Evropu, občas zasáhnou i Vogézy a Francouzské Alpy, ale ty většinou bývají umělé. Ne, paní Nina sleduje kvalitní solidní předpověď, při které slečny meteoroložky stíní maximálně kousek Visegradské čtyřky. Pokud stojí nalevo, tak kousek francouzské Bretagne.
Krysí rodina byla už dlouho před tím, než začala baštit starý hamburger. Táta krysa totiž znalecky poznamenal, že v kanále bylo narváno všelijakou zvířenou, tudíž je to téměř na sichr, že bude lít jako z konve. Máma krysa tedy zdržela doma své krysí potomky a nařídila společnou večeři.
Jakub si nedovedl představit, že by ještě pár měsíců bydlel doma, se svou nevlastní matkou a otcem, který se nezajímá o nic jiného, než o práci. Což o to, alespoň mu zaplatil prvních pár měsíců nájmu. Však byl také rád, že se mě zbavil, běhalo Jakubovi hlavou, když tento velkorysý dar přijímal. Dnes se tedy přestěhoval. Do předposledního patra toho vysokého domu uprostřed města. Měl ho rád od dětství. Viděl na něj ze svého pokoje v unylém drahém domě svého otce, na periferii. Svítil na něj jako maják. On plul po moři, bezradný, bez směru a maják mu svítil na cestu, tedy vždycky alespoň v noci na cestu na záchod. Tak je tedy tady. Sebou si vzal jen své nejoblíbenější knížky (stačilo mu na to jen šest banánových krabic) a polštář. Nic víc. Hlavně chtěl být ve svém novém bytě před tím, než začne pršet. Zmoklých knížek by mu bylo opravdu moc líto. Sedl si na ně, neměl kam jinam, lokty si tiskl k stehnům polštář a neuvěřitelně mu kručelo v břiše. Vůbec si to ale neuvědomoval a dokola si pískal Mozarta.
Slečna, na samém vrcholku budovy, jménem Marta, na sobě měla krátké letní červené šatičky s úplně malými bílými puntíky na lemu. Slečnina rodina byla celkem klasická střední vrstva inteligentních lidí. Nestrádala, ani nepřebývala. Ten večer byla Marta sama doma, to měla nejraději. Měla svojí rodinu moc ráda, ale měla zvláštní pocit, že do ní nepatří. Že jde nějak mimo všechny ty úspěšné studijní typy. Chtěla cestovat. Vždycky chtěla cestovat. Nikdy pořádně necestovala. Moc ráda píše básničky. Nesnáší, když si je někdo přečte, ale miluje pozornost. Za svůj devatenáctiletý život nic pořádného nezažila, nic pořádného neudělala. Chtěla změnit svět, ale nedostala se ani přes okraje toho jejího. Jako uvězněná sama v sobě. Všechno dost ráda maskovala úsměvem. Ten večer si přečetla pět stránek Anny Kareninové, uvařila večeři pro celou rodinu, až přijdou, aby měli co jíst. Sama si nevzala. Nalila si jen velkou sklenici grapefruitového džusu, zabodla do něj brčko, protože je má ráda a šla si sednout na venkovní terasu. Milovala to místo jako žádné jiné. I když v televizi hlásili silný déšť, na terase bylo zatím ticho a bezvětří. Vyklonila se přes zábradlí terasy. Strašně ráda pozoruje auta dole na silnici. Trochu se jí zamotala hlava.
Devatenáctiletá Marta zaslechla staré nástěnné hodiny uvnitř bytu odbíjet. Půlnoc. Na dívčin dekolt spadla první kapka. Plná soli.