Na oblaku nedorozumění - první kapitola

Kapitola první A je to tady. Pomyslela si Marion a vystoupila z taxíka. Stála před budovou reklamní agentury, ve které pracovala. Jako vždy přijela o půl hodiny dříve, aby zajistila průběh celé akce. Nechtěla, aby se něco pokazilo. Byl to důležitý večer i pro ni samotnou. Dnes měla být povýšena na vedoucí nějakého oddělení, nebo si to alespoň myslela. Její šéf pan Sweeny naznačoval něco o změnách, které se budou týkat i jí samotné. Přeci jen už byla u firmy šest let. A hned za první dva roky se vyšplhala z místa řadové sekretářky na post osobního poradce ředitele. Také se stala nejlepším pracovníkem roku. Byla velmi svědomitá. Nikdy nechodila pozdě, naopak chodila všude dříve. Podařilo se jí odvést pár vlivných zákazníků od konkurence. Prostě dřela jako kůň. Což znamenalo, že se domů vracela vždy pozdně v noci. Také kvůli práci se rozešla se svým přítelem, který to prý nemohl dál snášet. Jak se ukázalo, tak chtěl jen poslušnou manželku, která by se starala o jeho početnou rodinu. Jenže to nebyl její sen. Byla nejlepší pracovnicí roku. Stala se z ní workoholička. A bylo to ještě horší, protože svou práci milovala a na ostatní už nemyslela. Celý večer a vlastně celý den přemýšlela jen o povýšení. Na večírku rozdávala úsměvy. Povídala si s kolegy. Všechno vycházelo tak, jak mělo. Nikdo vlastně nevěděl, co chce šéf ohlásit. Všichni se jí na to vyptávali. Ona mohla jen doufat, že jsou její domněnky správné. Hlavní salon v budově firmy byl příjemně zařízen a přesně se hodil k takovým akcím, jako byl dnešní raut. Nacházel se v přízemí. Všechno šlapalo, jak na drátkách. Marion obhlédla všechny účastníky, zda mají co pít a zda se dobře baví. Snažila se, být co nejvíc společenská. Pak si uvědomila, že začíná být nervózní. Sevřel se jí žaludek. Rozhodla se, že se musí jít uklidnit. Všichni se bavili, takže si nikdo nevšimne, když na chvíli zmizí ve výtahu a odpočine si v kanceláři. Nenápadně zmizela ve výtahu. Opravdu si toho nikdo nevšiml. Zalezla do své kanceláře. Všimla si, že spojovací dveře s kanceláří pana Sweenyho jsou otevřené, ale vůbec se tím nevzrušovala, protože věděla, že ten je dole a hovoří s akcionáři. Ani si nerozsvítila, protože věděla, že by si toho lidé, kteří z rautu vyšli do zahrady, všimli. Všimla si svého odrazu na prosklené stěně. V první chvíli se lekla, než si uvědomila, že je to ona sama. Měla na sobě černé večerní koktejlky s volány těsně pod kolena. Výjimečně si nechala vlasy volně. Jen její bledá kůže zářila v tom měsíčním světle spojeném se světlem z lamp, které osvětlovali zahradu. Sedla si na velký kožený gauč. Právě tady sedávala a celé dny se svým šéfem probírala každodenní program. Neměla ráda kůži, ale nemohla s tím nic dělat, nic pohodlnějšího na sezení tu nebylo. Modlila se, aby se tu nikdo neobjevil. Přála si chvilku, kterou by mohla strávit v úplném klidu. Zády se pohodlně opřela o opěradlo. Šaty se jí trochu vyhrnuly, ale nechala je tak. Stejně tam nikdo jiný nebyl. Rozpřáhla ruce. Zaklonila hlavu a přehodila si nohu přes nohu. "Co tu děláte, slečno Cordaileová?"Ozvalo se z nenadání. Marion se hrozně lekla. Napjala se. Rychle srovnala nohy vedle sebe. Narovnala hlavu. To že se sem šla uvolnit, šlo stranou. Teď byla napjatá jako struna. Snažila se rozhlédnout kolem sebe a zaostřit, aby spatřila osobu, která na ni mluví. Byl to muž, to bylo jasné. Něco říkal, ale ona ho moc neposlouchala, protože jí z toho leknutí hrozně hlasitě bilo srdce. Usoudila, že to musel slyšet i on. Znovu se ozvalo: "Ptal jsem se, proč nejste vedle mého otce. Máte být zavěšená do jeho rámě a rozdávat úsměvy na všechny strany, ne snad?" znělo to hrozně výsměšně. "Vy přeci máte být proč šťastná, ne?!"Dodal už více pohrdavě. Marion se trochu sebrala. Rozhodla se nevnímat ten posměšný a pohrdavý tón. Zhluboka se nadechla, ale přesto jen tak, aby to neslyšel. "Bože, to jsem se vás lekla." Vydala ze sebe kupodivu klidným hlasem. "Vy jistě budete syn pana Sweenyho." Dodala, když si dala všechno dohromady. Přestože byla stále tma a ona neviděla, kde ten muž stojí, snažila se, co si nejvíce stáhnout sukni ke kolenům. Teď právě totiž spočívala někde v půli stehen. "Nesnažte se, stejně už jsem je viděl." Zpražil Marion nenávistným tónem. Zastyděla se. Pak si ale uvědomila, že se nemá proč stydět. Vždyť je oblečená, jen se jí vyhrnul lem šatů. Nemohla za to, že její neopálená kůže do tmy téměř svítila. Konečně se jí podařilo stáhnout šaty ke kolenům. Znovu se snažila přijít na to, kde v místnosti stojí. "Ano, jsem jeho syn. Na ehm milenku mého otce jste nevídaně všímavá." Ironicky odpověděl na její předešlou otázku. "Prosím?!" Marion slyšela, co říkal. Značně se jí ulevilo, protože bylo jasné, že ten nenávistný tón vlastně nepatří jí. Nikdy nebyla milenkou jeho otce. "Omlouvám se, ale s někým si mě pletete." Pousmála se "Nikdy jsem nic s vaším otcem neměla. Jsem jen jeho osobní asistentka." "Nehrajte si na neviňátko, všichni o vás dvou vědí."odfrkl si. "Trochu jsem se poptal, abych byl v obraze." Obviňoval ji. To se Marion přestalo líbit. Neměla ráda, když ji někdo obviňoval. Vlastně, kdo by to měl rád? Vždycky byla mírná a byla hrdá na to, že se nikdy nenechala jen tak rozčílit. Ale tohle obvinění. To ji opravdu rozčílilo. Nikdy s panem Sweenym nic neměla. Již na začátku tohoto pracovního vztahu určila hranice. Pan Sweeny byl notorický sukničkář. " Je mi líto, že dáte na babské řeči." Začalo ji zajímat, co je to za člověka, který si fakta neověří. Usoudila, že nepracuje ve stejné branži. "Babské řeči?"jeho znechucení ještě stouplo. "To nejsou babské řeči. Důkazem je váš nechutně vysoký plat na post nějaké hloupé sekretářky." Dodal odměřeně. "Váš otec mě zaměstnává kvůli tomu, že mu sestavuji týdenní pracovní program, jsem schopná vyřídit jakoukoliv transakci, odvádím klienty od konkurence, dokážu uspořádat jakoukoliv akci, vyjdu s každým, jsem nekonfliktní, dřu jako kůň a v neposlední řadě vařím to nejlepší kafe! Ne, abych s ním spala."rozohnila se na něj. "Bránit se umíte dobře. Škoda jen, že tomu nějak nevěřím." Řekl klidným hlasem. Vždycky jí bylo jedno, co si o ní lidé myslí. Nikdy neupravovala jejich mínění. Buď ji měli rádi, nebo ne. Většinou si vybírali tu první možnost. Marion byla oblíbená pro svou upřímnost a mírnou povahu. Ale teď! Teď byla opravdu vytočená. Kdyby stál blíž, vlepila by mu facku. Pak si uvědomila, nad čím uvažuje a zastyděla se za sebe. Vždycky byla proti násilí. "Snadno zabrání hněv, aby mysl poznala pravdu!" řekla si v duchu. Dalo by se říci, že tohle bylo její motto. Vždy se snažila přijít na to, co bylo zdrojem hněvu. Nebyla žádný psycholog, ale je mnohem jednodušší přít se s člověkem, když víte, proč se na vás vlastně zlobí. Bylo jí jasné, že se jen bojí o svého otce, přesto ji nesmírně vytočil. Tohle se jí ještě nikdy "Věřte si, čemu chcete, pane Sweeny!" Chtěla, aby to vyznělo naprosto klidně, ale moc se jí to nepodařilo. "Nenechám se tady neprávem urážet, odcházím!" Zvedla se z gauče, popadla svou kabelku a spěchala ke dveřím. Nehodlala zradit samu sebe. Kdyby vybuchla, nebo ho uhodila, tak by zradila to, čemu věří celý život. Znamenalo by to, že nezná samu sebe. A to všechno by se stalo, kdyby tu zůstala ještě o chvíli déle. Byla ponořená do svých myšlenek, takže ani nepostřehla, že se k ní přiblížil. Vlastně ji doběhl. Přitiskl ji ke dveřím. Nemohla se pohnout. Byla v šoku. Vůbec to nečekala. Nemohla popadnout dech, jak se lekla. "Co si to ksakru myslíte, že děláte?!"vypravila ze sebe bez dechu, když se trošičku vzpamatovala z šoku. Začala ji pohlcovat panika:"Okamžitě mě pusťte!!!!" Vykřikla. Věděla, že ji nikdo neuslyší. Všichni jsou dole v salonu. Hraje živá hudba. Všichni se tam baví. Překvapilo ho, že v jejích očích vidí paniku. Pak si uvědomil, že to jistě hraje, aby ji nechal být. Jenže tohle jí jen tak neprojde. Nemůže spát s jeho otcem. Využívat ho a zároveň ničit jeho matku. Nehodlal to tak dál nechat. "Pustím vás, až mi přestanete lhát. Nevěřím totiž, že byste měla problém svést mého otce." Zašeptal jí do ucha. "Vůbec nevypadáte jako nějaká světice a jistě jste znala otcovu pověst, než jste u něj nastoupila. Už ani nevím, kolik bylo takových, jako vy. Nemůžu a raději ani nechci spočítat, kolik mě to stálo, aby se matka nic nedověděla." Měl s tím opravdu spoustu zkušeností. "Pravdu vám říkám pořád! Nejste normální! Tak už mě pusťte, vy blázne!!!" Vyhrkla na něj ta maličká. Snažila se ho od sebe odstrčit. Byl v rozpacích, když spatřil, jak jí po tvářích stékají slzy. Neměl rád ženské slzy. S těmi se bojovat nedalo. Pak si ale znovu uvědomil, proč tu je. Velmi dobrá herečka. Řekl si pro sebe. Marion si ani nevšimla, že jí z očí stékají slzy. Byla rozčílená, jak ještě nikdy. Cítila se poníženě. Přitiskl si ji blíže. Chytil ji za bradu. Jeho rty zuřivě napadly ty její. Sám nevěděl, proč to udělal. Začal ji zuřivě líbat. Marion se vyděšeně bránila. Měla strach. Avšak její obrana brzy polevila. Nikdy nezažila takový pocit. Jeho polibky byli tak podmanivé. Začala je opětovat. Cítila jeho ruce na svých ňadrech. Zaplavila ji vlna vzrušení. Ani netušila, jak se to stalo, ale najednou seděla na komodě u dveří. Na té tmavé, velmi drahé komodě, které si pan Sweeny tolik cenil. Cítila, jak se jí vyhrnula sukně, ale teprve po té, co jí jeho ruka sjela po stehně, si uvědomila, jak vysoko se vyhrnula. Srdce jí bylo tak rychle a hlasitě. Měla pocit, že ho musí slyšet i on. Když jí shrnul ramínka a začal zahrnovat polibky její ramena, začala opětovat jeho doteky. Hodila všechny zábrany za hlavu. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Vždy se kontrolovala, ale nyní to nešlo. O tomhle vždycky jen četla, nikdy to nezažila. Nikdy ji nikdo takhle nelíbal. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že najednou ztuhnul. Zastavila své ruce na jeho hrudi. Podívala se mu očima potemnělýma vášní do tváře. Byl napjatý, bez výrazu. Tep se jí zrychlil ještě více, když se na ni podíval. Pohrdavě se na ni usmál. Nerozeznala v jeho tváři žádné city. Vášeň, která v nich byla před chvilkou, byla ta tam. Naklonil se k ní a klidným, naprosto ledovým hlasem jí řekl: "Tak přesně takhle se chovají ty nejlacinější děvky, slečno Cordaileová. Skutečně musím uznat, že máte talent." Pár okamžiků jí trvalo, než se z té studené sprchy tvořené jeho slovy vzpamatovala. Skutečně se právě cítila jako děvka. Marion se teď cítila hrozně špatně. Připadala si jako ta největší, nejhorší a nejlacinější děvka. Dělalo se jí z ní samotné špatně. Tohle ještě nikdy neudělala. Ještě nikdy neudělala nic tak neuváženého. Pomyslela na Thomase a bylo to ještě horší. Udělal jí místo. Slezla z té komody. Když si stahovala sukni. Byla ráda, že je v místnosti tma, která alespoň trošku zakryje její pocity. Trošku se vzchopila: "Pravdou ovšem zůstává, že jedině zoufalec jako vy, takovou osobu vyhledává." Musela se zhluboka nadechnout, aby mohla pokračovat. "Je zřejmé, že váš charakter bohužel nevykompenzuje ani suma, kterou máte na kontě." Snažila se, aby její hlas zněl ledově, ale i přesto se trochu chvěl. Narovnala se a z místnosti odešla, vlastně téměř vyběhla se vztyčenou hlavou. Sweeny mladší byl trošku vyveden z míry. Nejen proto, že nečekaně vzplanul takovou touhou k ženě, která už šest let spala s jeho otcem, ale i z jejích slov. Za jiných okolností by se nezdráhal pokračovat a využil by situace. Jenže tohle byla milenka jeho otce. Měl by na ni být naštvaný, jeho matka kvůli ní trpěla. Trpěla jeho milenky celý život, ale tohle už přehnal. Našel si milenku, která by mohla být jeho dcerou. Kdyby nepřestal, jistě by skončili tady na koberci. Marion vběhla na dámské záchodky, zavřela se do kabinky. Začala tiše plakat. "Náno blbá," nadávala si, "že se necháš takhle ponížit. Navíc se chováš jako děvka… páni, to jsem se předvedla." Chvíli dál tiše vzlykala. Vlastně to byl spíš vztek, než smutek, co jí tolik lomcovalo. Musela se uklidnit. Měla by být dole se šéfem a čekat na jeho ohlášení. Právě si upravovala make-up, když jí zazvonil telefon. Byl to šéf, sháněl se po ní. Rychle seběhla schodiště. Uviděla ho uprostřed salónku, obklopeného významnými osobnostmi. Hned ji spatřil a mávl na ni, aby k němu přišla. "Omlouvám se za malé zdržení, pane Sweeny." "To nic, mladá žena musí být vždy okouzlující a k tomu je občas potřeba trocha času. Mám pravdu, Calebe?" Položil Marion ruku na kříž a posouval ji blíž ke svému synovi. Teprve teď poznala, o koho jde. Byl to on, jeho syn. "Jistě máš pravdu, otče." Lhostejně ji sjel pohledem od hlavy až k patám. Pod tím pohledem si připadala jako zboží na krámě. "Abych nezapomněl. Rád bych vám představil svého syna Caleba." Celou dobu byl otočený na Marion "Calebe tohle je moje asistentka Marion." "Moc mě těší, pane Sweeny." Procedila mezi zuby, snažila se o co nejpřátelštější tón a podávala mu ruku. "Potěšení na mé straně, slečno Cordaileová." Potřásli si rukou. Jeho otec měl ruku stále důvěrně položenou jejích zádech. Byla jednoznačně lhářka. Spala s mým otcem, myslel si Calebe. Jen už z toho, jak se jí dotýkal, bylo jasné, že jsou mnohem víc, než sekretářka a šéf. "Teď bychom mohli přejít k tomu, co jsem vám chtěl sdělit." Zacinkal na svou sklenici a zeširoka se usmál. "Dobrý večer přátelé, mohu poprosit o trochu pozornosti?" chvilku počkal, nadechl se a se zářivým úsměvem pokračoval, "Sešli jsme se zde, abych vám oznámil, že předávám vedení podniku do rukou svého syna Caleba. Rozhodl jsem se a půjdu do penze, užívat si volna, cestovat." Vychrlil to ze sebe tak rychle, že lidé nestíhali reagovat. Salonem se rozlehl šepot. Zasmál se. Marion zůstala jako přimrazená. Pomyslela si, že je to velký podraz. Pak se podívala na Caleba a zjistila, že i on byl překvapen. Přesto v ní začal bublat vztek, ponížení a nejistota. Hlavně ta nejistota. Nevěděla, co s ní teď bude. Jestliže si totiž Calebe myslí, že spí s jeho otcem, tak si ji rozhodně nenechá, jako výkonnou asistentku a rozhodně už nebude uvažovat o nějakém povýšení. Marion se trochu vzchopila, když slyšela, jak se ze všech stran se ozývají gratulace novému šéfovi Calebu Sweenymu. Byl překvapený. Otec se mu už jednou zmiňoval o tom, že by mu jednou chtěl předat firmu, ale nečekal, že to bude tak brzy. Řídil otcovu mezinárodní pobočku. Byl v tom velmi dobrý. Pobočka prosperovala tak, jako ještě nikdy a teď to vypadalo, že ji bude muset předat svému zástupci Marcovi. Pro Marion to byla rána pod pás, za dnešní večer už druhá. Snažila se usmívat se, pogratulovala svému novému nadřízenému. Musela jít na vzduch. Přemýšlela, že odejde, ale to si nemohla dovolit, zvláště, když má nového šéfa, který by po ní mohl něco chtít. "Život není fér." Ulevila si. Jsem tak naivní. Jsem husa, že jsem si myslela, že po šesti letech dřiny, bez jediné dovolené, kdy jsem v práci strávila osmnáct hodin, většinou šest dní v týdnu a ještě k tomu pracovala doma, v tom krátkém čase, který mi zbyl jen pro mě. A on? Jen tak si příjde a dostane post ředitele jako bonbon. Jen tak.Musela to jít vydýchat ven na zahradu společnosti. Sedla si na jednu z mnoha laviček určených k dostaveníčkům. "Bože, jak ráda bych byla doma." Pomyslela si. "Calebe? Neviděl jsi Marion? Potřeboval bych s ní mluvit. Ohledně zítřka." Ptal se Sweeny starší svého syna, který jak se zdálo, byl opravdu vyveden z míry. "Myslím, že šla do zahrady. Jestli chceš, tak ti ji přivedu do kanceláře." Věděl, že šla do zahrady, viděl ji tam odcházet. Nespustil z ní oči. Sledoval, jak zkameněla, když jeho otec ohlásil jeho jmenování. Rozhodně o tom nevěděla. Ona tedy není ta, pro kterou otec koupil letenku na Hawai. Zjistil to minulý týden. Zrovna pracoval na nové reklamě, když mu volali. Spletli si ho s otcem a než je stačil uvědomit o chybě, zjistil, že si otec koupil dvě letenky na Hawai. Jednu pro sebe a druhou pro nějakou ženu. Jenže se letecké společnosti zdálo divné, že nechtějí i zpáteční letenku. "Děkuji." Calebe zamířil ven, nevěděl, kde přesně sedí, ale chtěl si s ní promluvit. Procházel se zahradou a rozhlížel se kolem sebe. Najednou ji spatřil, jak sedí na jedné schované lavičce. Vypadala v tom měsíčním světle s bílou pletí křehce, jako porcelánová panenka. Při pohledu na ní by klidně i zapomněl na to, že je to jen další děvka jeho otce. Nevěděla, kdo to je, ale slyšela za sebou kroky. Nechtěla se otáčet. Byla naštvaná na Caleba Sweenyho, ponížil ji a ještě se stal jejím nadřízeným. "Ehm, Marion, otec s vámi chce mluvit.“ na moment efektně zmlknul „Jistě víte jak to myslím." dodal. "Jistě, že vím, pane Sweeny. Tak doufám, že nás necháte o samotě, abychom vám mohli udělat sourozence!" Odpověděla mu ironicky a plná vzteku. "Zkuste si otěhotnět a udělám vám ze života peklo."Varoval ji a znělo to opravdu nebezpečně. Úplně stačilo, že má desetiletého nevlastního bratra. Jeho matka by nepřežila další potupu. Začala se smát. Možná trochu z této prekérní a velmi vtipné situace, možná v tom bylo trochu hysterie a možná trochu bezradnosti. Zatím si nedokázala představit, jak by s tímto člověkem mohla pracovat. Vůbec nechápal, co je tu k smíchu. On jí tu vyhrožuje a ona se začne smát! To je teda vrchol! "Nechápu, co je vám k smíchu!" "Vy! Musím jít za vaším otcem." Nehodlala mu nic vysvětlovat. "Nashledanou a ještě jednou gratuluji k nové funkci." Prošla okolo něj a ještě jednou se otočila. "Myslím, že kdybych chtěla spát s vaším otcem, nemusela bych se ani snažit." Potom rychle proběhla zahradou a pospíchala k výtahům. Vyjela do druhého patra, prošla širokou chodbou a vešla do své kanceláře. "Jsem tu, pane Sweeny, potřeboval jste se mnou mluvit?" "Ano, Marion. Chtěl jsem vám říct, že budete od příštího měsíce dělat asistentku mému synovi." Nadechl se."Nic se pro vás nezmění. Jste velmi pracovitá mladá a krásná žena, Marion.Marion stála u prosklené stěny a koukala na zvedajícího se pana Sweenyho staršího. Táhlo mu pomalu na sedmdesát, ale pořád vypadal svěží a fit, přesto si nedokázala představit, že by s ním něco měla. Byl to takový otcovský typ. Opravdu tak vypadal, přestože opak byl pravdou. Byl to opravdu proutník nebývalé kvality. Tedy o kvalitě nevěděla nic. Zato o kvantitě ano. Nejednou zapisovala vzkazy jeho milenek. Nejednou jim posílala květiny, dárky, bonboniéry. Musela uznat, že byl štědrý, ale pro ni byl stále spíš jako otec, přestože občas nadhodil něco, co zaválo návrhem, ale to ona přecházela. Musela se v duchu trochu pousmát nad závěry jeho syna. Kdyby jen věděl. "Děkuji, budu pracovat stejně pro vašeho syna jako pro vás." Slíbila se sebezapřením. Nejraději by od zítřka všechno sabotovala. "To rád slyším. Jste můj poklad Marion. " Sweeny pomalu přešel k Marion a chytil ji za ruku. Zvedl si ji k ústům a začal zasypávat mnoha polibky. Marion si povzdechla: "Pane Sweeny! Myslela jsem, že tohle už jsme si vyjasnily před čtyřmi lety! Jste můj nadřízený, ale nic víc. Měl byste si víc všímat vaší ženy. Trpí tím, víc než si chcete připustit!" Pokárala ho. Pomalu pustil její dlaň. "Co vy o tom víte?!" Zabrumlal podrážděně. "Vím, že není dobré podvádět. Nechci být tou, která rozbije vaší rodinu. Váš syn je téhož názoru. Dal mi to silně najevo. Teď jestli mě omluvíte, musím jet domů. Zítra pracuji.""Jste tak paličatá, Marion."Pousmál se. "Nashledanou."Neměla mu k tomu, co říct. Vzala svou kabelku a vyšla ze dveří. Zamířila přímo ke schodům. Šla si do šaten pro svůj letní kabátek a zavolala si taxi. Calebe se teď už nemusel přesvědčovat, že slečna Cordaileová má poměr s jeho otcem. Stačilo se kouknout ze zahrady do druhého patra a bylo to více než jasné. Viděl, jak jeho otec začíná milostnou předehru. Radši se sebral a odešel. Musel si do šatny pro sako. Už by byl dávno pryč, kdyby ho ve dveřích nezastavilo pár lidí, kteří se s ním chtěli ještě rozloučit. Už chtěl vejít do dveří šatny, když v tom do něj vrazila nějaká žena. „Moc se omlouvám, neviděla jsem vás. Pospíchám.” Omlouvala se mu. „Jistě,“ když ji poznal, dodal „moc dlouho jste se u otce nezdržela. Pohádali jste se?” „Och, tak to rozhodně ne. Jsem pracující člověk a pospíchám domů, abych zítra mohla jít do práce.” „Jak jinak, vzorná a pracující žena.”podotkl ironicky. „Samozřejmě máte pravdu. Moc ráda jsem si s vámi zase popovídala, pane Sweeny, ale moje taxi už na mě čeká. Nashle, zítra.” Odpověděla ironicky. Obešla ho, prošla halou a šla ven čekat na taxi. Čekala na taxi dobrých deset minut a potom to vzdala. Rozhodla se jít pěšky. Potřebuje menší procházku, alespoň se jí pročistí hlava. Od zítřka za dva týdny bude s tím nemožným chlapem sama v kanceláři a bude se muset tvářit, že je ráda, když s ním pracuje. Její sousedé byli zvyklí, že chodila domu po půlnoci. Dnes dorazila domů po druhé hodině ranní. Ještě, že mohla vstát až v sedm hodin. V posteli přemýšlela, co bude dělat, jestli ji Calebe Sweeny nepřestane obviňovat z toho, že spí s jeho otcem. Na nic nepřišla, snad jen, že dá výpověď. S touto myšlenkou usnula. … Calebe se z šatny vydal za otcem do kanceláře.„ Jedu domů. Nechceš svézt?” „Není to špatný nápad. Marion se mi zdála dneska nějaká rozhozená. Myslím, že to bylo kvůli tobě. Snad se z toho do rána vyspí.” Zasmál se Sweeny starší. „To asi byla. Jak jste se seznámili?” Zeptal se Calebe otce. „Nosila tu kafe kreativcům. Občas jim i poradila. Jednou jsem šel kolem a slyšel ji, jak jim pomáhá. Bylo to zajímavé a tak jsem jí nabídl místo asistentky. No a od té doby spolu pracujeme. Už je to skoro šest let. Dokonce při tom všem zmatku tady, stačila dokončit školu. Věřil bys tomu?” „ Věřil. Kolik jí je? Připadá mi mladá.” „Hochu, ty mě ale zpovídáš! Její 24 a o obchodě toho ví pomalu stejně jako já, za tu hromadu praxe, kterou mám. Je kreativní a pomohla mi dostat pár vlivných zákazníků k nám od konkurence.” „Dokážu si domyslet její přesvědčovací prostředky.” „Ale vůbec! Co ji znám, nepřijala jedinou pozvánku na schůzku. Jen ty pracovní.” „To se mi nechce věřit.” Calebe nevěděl, jak to má brát. Jestli to otec myslí vážně, nebo snad sebe nezahrnuje do „pozvánek na schůzku“, jak říkal. „ Budeš muset. Zkoušel jsem to na ní a pokaždé mě odmítla.” Povzdechl si Sweeny starší. Caleb nebyl na upřímnost svého otce vůbec zvyklý. Nikdy se spolu nebavili o ženách a už vůbec ne o otcových milenkách. Takovou upřímnost od otce nečekal, zvláště když právě teď otec přiznal, že ho nějaká žena odmítla. Bylo zvláštní, že oba mluvili o tomtéž. Ale nemohl uvěřit tomu, že by mluvili pravdu. Po té, co mu předvedla toho večera v kanceláři, nemohl uvěřit tomu, že byla vůči jeho otci tak chladná, když na něho, jako na úplně cizího muže byla tak „vstřícná“. „Tati, nemusíš mi lhát. Je mi úplně jasné, že s ní spíš. Jinak bys přece z obyčejné kafařky neudělal svou osobní asistentku. A to už vůbec nemluvím o tom děsně vysokém platu!“ na konci lehce zvýšil hlas. „Ten plat není tak vysoký. Dostává jen to, co si zaslouží a ani o korunu víc.“ Bránil ji Sweeny starší. „Na to že je to jen sekretářka, je její plat opravdu děsně přemrštěný! Má dvakrát tolik, co naše nejvýkonnější sekretářka!“ Caleb začal pěnit. „Hochu, ty si pleteš pojmy. Ona není moje sekretářka, ale…“ „Ale tvoje milenka!“ dokončil za něj jeho syn. „Nech mě to prosím doříct.“ Byl trpělivý k výbuchům svého syna, protože věděl, že má strach o svou matku. „Ona není sekretářka, ona tu není od toho, aby mi zvedala telefony a nosila kafe.“ Calebe měl co dělat, aby svého otce vůbec poslouchal, snažil se uklidnit a soustředit se na otcova slova. „Měla by být v týmu kreativců, měla by je vést.“ Začal s vysvětlováním otec „Jenže ona zvládá i účetnictví, dokáže mi skvěle naplánovat program, dokáže přetáhnout i ty nejvýznamnější zákazníky od konkurence a koncepce Lasetovy reklamy je celá jen její dílo. A ještě k tomu všemu mě tu dokáže kdykoliv zastoupit. Vím, že se na ní můžu kdykoli a v čemkoliv na sto procent spolehnout. Je naprosto dokonalá.“ Zasnil se otec a nakonec si povzdechl. „Jenže si nedala říct. Prostě je to Anděl, kterého mi poslalo samo nebe.“ Pak se podíval na svého syna. „A ty si to velmi brzy také uvědomíš, jen co s ní začneš pracovat.“ „Tati, uvědom si, že jsi skoro třikrát starší, než ona.“ „Jak říkám, synu, odmítla mě. Jsem asi už vážně hodně starej kmet.“povzdechl si Sweeny. „Dokonce mi pohrozila, že dá dokonce i výpověď, jestli jí ty návrhy budu stále a dokola opakovat.“ Pak se usmál. „Představ si, co bych si počal, když jsem tenkrát uvízl na dálnici a ona mě musela zaskočit. Byla naprosto skvělá a díky ní jsme si vydělali nějaké miliony.“ Stále ji hájil Sweeny. „Uvidím, stejně si myslím, že mi bude stačit, když mi uvaří kávu a především, když mi vyřídí všechny důležité vzkazy.“ Ubezpečil ho Calebe. „Samozřejmě, uvidíš. V příštích dvou týdnech, kdy se tu budeš pomalu zabydlovat, se s ní pořádně seznámíš.“ Ukončil hovor Sweeny, jelikož právě dorazili k domu. Byl to obrovský dům, měl dvanáct ložnic, dva salony, velkou vstupní halu a obrovskou kuchyň. Calebe měl občas pocit, že je to až moc velký dům pro jeho rodiče. Matka však vždycky říkala, že musí mít obrovský dům, aby měli kam ubytovat vnoučata, až se jednou Calebe ožení a bude mít děti. Valerie, Calebova sestra, už je těhotná a jeho matka je úplně, u vytržení z toho, že bude babičkou. Otec mezitím co se Calebe zamyslel, vystoupil. Popřáli si příjemný večer a Calebe zamířil ke svému bytu. … Po půl hodině se Calebe konečně dostal do svého bytu. Odemkl si vchodové dveře. Prošel chodbou rovnou přes obývací pokoj. Rozhlédl se po bytě. Měl pocit, že by paní na úklid měl zvýšit plat. Odváděla dobrou práci. Byt měl vkusně zařízený. Než se sem přestěhoval, tak si pozval bytového architekta. Uvědomil si, že to není jako domov. Ten byt vlastně byl jen noclehárnou. V šatně ze sebe shodil své oblečení. Rychle se vysprchoval. Hodlal ještě chvíli pracovat. Ohřál si jídlo, které mu hospodyně připravila. Pří jídle přemýšlel nad tím, co mu otec všechno řekl v autě. Kdyby to byla pravda, tak by to znamenalo, že se choval naprosto neomluvitelně a musel urazit Marion. Uvědomil si, že by na jejím místě dal okamžitě výpověď – tedy kdyby byla pravda, co oba dva dneska tvrdili. Nakonec usoudil, že si ji bude muset ve firmě nechat. Nejen proto, aby zjistil skutečnou pravdu, ale také proto, že by mu to otec zřejmě neodpustil, kdyby ji vyhodil. … Brzy ráno ji vzbudil zvuk telefonu. Zvedla sluchátko, zívla. Byla strašně utahaná, půlku noci přemýšlela nad tím, jak se má zachovat. Nejprve měla dojem, že by měla dát výpověď hned po tom, jak Caleb nastoupí oficiálně do funkce ředitele. Pak si ale uvědomila, že se bez práce neobejde. Také nechtěla dávat výpověď, protože to byla přesně ta práce, kterou vždycky chtěla dělat. Nikdy neměla pocit, že by mohla něco takového dělat, ale jak se zdá, tak se sny plní, ale nemůže to být úplně dokonalé, to by pak totiž byl opravdu jen sen. Jen díky nepřejemnému Calebovi si může být jistá, že to není sen. Miluje svou práci. Rozhodla se, že se bude snažit, jak to jen půjde, aby si ji udržela. „Dobré ráno, nevzbudil jsem tě?“ ozval se ze sluchátka Thomas. „Ahoj,“ odpověděla se zívnutím „ jen trošičku“ Odpověděla rozespale s úsměvem na rtech. Koukla na noční stolek, kde stál budík. Bylo čtvrt na sedm. Zamáčkla ho, protože bylo jisté, že se přesně za minutu rozezní. Nejvyšší čas na vstávání. „Chybíš mi. Jenže tu mám tolik práce, že nemám do noci čas.“ Omlouval se Thomas. „Snad to vyřešíme do pátku a na víkend bych přijel. Měli bychom víkend jen pro sebe.“ Navrhl. „Co na to říkáš?“ Marion se zasnila. Už se nemohla dočkat víkendu. Musí jen celý týden s Calebem v kanceláři. „Také mi chybíš. Víkend by byl fajn.“ Začala se těšit jako malé dítě. „Jaký byl páteční raut? Povýšili tě?“ Zeptal se Thomas, když chvíli nic neříkala. Marion si musela odkašlat, aby zahnala tu nechuť o tom mluvit. „Ehm… Šlo to, ale znáš to, spousta jídla, muzika, zábava ve formě obchodních jednání.“ Nadechla se aby mohla pokračovat. „Jinak… nepovýšili mě, ale od příštího měsíce budu vařit kafe pro nového šéfa. Je to děsnej floutek.“ Neudržela se Marion. Slyšela. Jak se Thomas huhňá do telefonu. „Jen si to představ, je to syn pana Sweenyho. Má Ego s velkym E. Byl to hroznej večer.“ Povzdechla si Marion. V té chvíli vůbec nemyslela na to, jaký bude čas, který stráví prací pro Sweenyho mladšího. „Snad to nebude tak hrozný. Třeba je to jen první dojem.“ Snažil se ji uklidnit. „Počítej s tím víkendem prosím. Vážně už tě chci vidět.“ Povzdechl si pro změnu zase Thomas. „Toho se obávat nemusíš, když už nepracuju pro Sweenyho staršího, tak jsou víkendy jen a jen MOJE!“ zdůraznila poslední slovo. Obvykle pracovala i o svém volném čase, ale teď si právě uvědomila, že Sweenyho syn si nezaslouží, aby pracovala na dvě stě procent. Řekla si, že trošku poleví. Hned jak na to pomyslela, už měla výčitky svědomí. Thomas věděl o čem přemýšlí. Byl na tom se svou prací úplně stejně. „Pokud budu muset, tak si tě unesu z tvé vlastní kanceláře.“ Usmíval se Thomas. Rozkaz, kapitáne!“ Smála se. Pak se znovu podívala na budík a uvědomila si, že začíná mít zpoždění. „Thome, prosím, nezlob se, ale musím do práce… Dneska prezentuji ten návrh pro pana Mayera.“ „V pořádku. A Marion?“ „Ano?“ … ze sluchátka se ozvalo: „Miluji Tě!“ a hned po té to položil. Marion zůstala ohromeně zírat na telefon v ruce. Právě jí vyznal lásku. Znovu koukla na budík. A uvědomila si, že začíná mít opravdu dost slušné zpoždění. Rychle se vyhrabala z postele. Bolelo ji celé tělo. Včera to s běháním opravdu přehnala. Při běhu se jí nejlépe přemýšlelo a jelikož toho měla po celý víkend na přemýšlení až dost, tak se také tolik naběhala. Teď litovala každého metru, který uběhla navíc. Došla do koupelny a dala si rychlou studenou sprchu. Kouhoutek byl špatně nastavený, takže tekla úplně ledová. Když ucítila tu ledovou vodu, tak bezděčně vykřikla. Když už se konečně utírala a šla k umyvadlu, spatřila temné kruhy pod očima. Tiše zanadávala: „Calebe Sweeny, za to můžeš ty!“ Pak už si jen rychle vyčistila zuby, během toho se stihla obléct. Lehce zamaskovala kruhy pod očima. Dnes se musela nalíčit trošku výrazněji, aby nebylo vidět, jak moc je strhaná. Popadla lodičky. Stáhla si vlasy do celkem slušivého drdolu a vyběhla z domu. Cítila že má hrozný hlad, ale neměla čas na to, aby se stavila ve své oblíbené kavárně. … Celý ten den byla Marion napjatá. Přišla do práce včas a přesto příliš pozdě. Sama vždycky chodila o půl hodiny dříve, ale tentokrát přišla ve stejnou chvíli jako pan Sweeny. Udiveně se na ni u vchodu podíval. Caleb si jí všiml už z dálky. Viděl, jak běží. V duchu se musel smát. Vidět ženu v kostýmu, podpatkách a upravenou do kanceláře, nebo na nějaké jednání, jak běží… Asi by se neměl tolik zabývat slečnou Cordaileovou. Viděl i to, jak se jeho otec zarazil a jak se ona na něj pro změnu omluvně podívala. Je to naprosto očividné, řekl si. Mezi nimi prostě musí něco být. Celý den se hrozně táhl. Alespoň tak to připadalo Marion. Byla nakonec velmi ráda, že zrovna dnes předváděla svůj návrh reklamy panu Mayerovi. Jednalo se o reklamu na kosmetické prostředky. Byl jí úplně unešený. Tím Marion nesmírně zvedl náladu a alespoň na chvíli přestala vnímat ten věčný, zkoumavý pohled Caleba Sweenyho. Po každé, když se na něj náhodou podívala, viděla že, ji sleduje s vážnou tváří. Připadala si, jako podezřelý, jehož každý pohyb sleduje policie a soudce v jedné osobě, který čeká na jakoukoliv malilinkatou chybičku, aby ho odsoudil. Na konci její propracované prezentace začalo osazenstvo zasedací místnosti tleskat. Sweeny mladší také tleskal, ale ona měla pocit, že je to jen proto, aby zakryl, že ji nesnáší. „Slečno Crodaileová, udělala jste na mě opravdu dojem.“ Ozval se pan Mayer, když k ní přistoupil s úsměvem nejen na rtech, ale i v očích. Byl to upřímný a nadšený úsměv. Opravdu jí zvedlo náladu, když řekl: „Vy jste poklad téhle společnosti.“ O něco tišeji později dodal: „Kdyby se vám tu někdy přestalo líbit a šla jste někam jinam,“ ušklíbl se směrem k Calebovi, „vím, že Sweeny mladší dokáže být někdy docela nepříjemný, tak mi musíte dát vědět. Rozhodně totiž stojím o to, abyste na mých reklamách pracovala vy!“ Mrkl na ni a popošel k hloučku svých podřízených. Marion zanechal stát na svém místě. Byla v rozpacích. Byla to nesmírná poklona, přesto se cítila zvláštně, když jí řekl, že by mohla chtít odejít. Měla za to, že Caleba všichni považují za jedničku ve svém oboru – tedy až teď když jeho otec odchází z funkce. Najednou se střetla s jeho pohledem. V ruce držel šampaňské. S někým hovořil. Zamrazilo ji v zádech, když zjistila, že ji pozoruje. V jeho tváři bylo znát, že by jí chtěl něco říct. Jistě něco nepříjemného. Protože od něj zatím nic jiného ani neslyšela. Pak k němu přišel pan Mayer. Sweeny se k němu natočil a chvíli spolu hovořili. Zaslechla, jak ji znovu vychvaluje. Rozhodla se, že musí zakročit. Nechtěla, aby si Sweeny myslel, že chce všechnu slávu slíznout sama. Taková nikdy nebyla. „Á, tady vás máme.“ Prohlásil Sweeny mladší. Kývla na něj a pousmála se na pana Mayera: „Ráda bych vás upozornila, pane Mayere,“ oslovením dala najevo, že Caleba ignoruje „že jsem na reklamě pro vás nepracovala sama, pracovala jsem s celým týmem kreativců.“ Zarazil ji gestem ruky a řekl: „Mluvil jsem s Calebovým otcem. A vím určitě, že jste na tom pracovala sama a ještě k tomu ve svém volném čase.“ Uznale na ni kývl. „Na tak mladou dívku je to velmi pozoruhodné a nezvyklé.“ Odkašlal si. „A moje nabídka stále platí.“ „Omluvte nás prosím,“ vyhrkl rádoby mile Caleb Sweeny. Marion cítila, že se něco stane. Viděla to na něm. Viděla to v tom jeho pohledu. Chytil ji za loket a naznačil, že si promluví mimo tuto místnost. Pak se podíval směrem k Mayerovi, který byl trošku nesvůj z jeho postoje. Usmál se na něj, aby ho uklidnil: „Musíme probrat zítřejší program. Hned vám ji sem vrátím, nebojte.“ Chlácholil ho Calebe. Mayer se nezmohl na nic víc, než na: „Jistě chlapče.“ „Mohl byste mě prosím pustit. Vážně to bolí.“ Osočila se na něj Marion, hned po té, co se rozhlédla po chodbě, aby ji nikdo neslyšel. Byla ráda, že to vyznělo tak lehce, ale v duchu supěla. Měla pocit, že každou chvíli vybuchne. Netušila, jak si vůbec mohl dovolit ji takhle vytáhnout z pracovní schůzky po té, co předvedla takový výkon. Táhl ji jako zvíře na vodítku – tedy takový pocit měla jen ona. Nikdo jiný si toho nevšiml, jelikož se Calebe Sweeny najednou na všechny usmíval a všem vysvětloval, že jim jejich „hvězdu dne“ vrátí, jen co s ní probere zítřejší program. „Uklidněte se.“ Zasyčel a také se rozhlédl po chodbě. Už byli u kanceláře ředitele. Vešli dovnitř a Calebe zavřel. Nevěděl, jak má začít. Měl té ženské plné zuby. Celou noc kvůli ní nespal. Pořád si nedokázal představit, jak mohla takhle mladá holka vlézt do postele jeho otci. Nebyla to přímo ona, která zničila manželství jeho rodičům, uvědomoval si. Jenže ona měla smůlu, že byla jediná, kterou mohl pojmenovat. Nikdy dřív totiž nezjistil jména otcových milenek. Nenáviděl tenhle druh žen. Zhluboka se nadechl, potřeboval se uklidnit. Nalil si do sklenice burbon, zatímco ona přešlapovala po místnosti jako divoká kočka zavřená v kleci. „Byla jste dobrá,“ řekl z ničeho nic. Když se zastavila uprostřed místnosti a vrhla na něj ten překvapený pohled, pokračoval: „fakt dost dobrá. To musím uznat i já. Ale pokazila jste to…“ Marion čekala že jí bude zase spílat, že znovu uslyší, jak jí bude nadávat a že ji znovu zkusí zahanbit. Byla překvapená, když ji začal chválit. Cítila se jako hlupák, když uslyšela, jak říká „ale“. Mělo jí být jasné, že ta nenávist jen tak nezmizí. V duchu se snažila uklidnit a vyslechnout si zbytek. „zkazila jste to, když jste si začala s Mayerem špitat do ouška.“ Zamračil se. „Měla byste vědět, že má tři děti. Dvě dospělé, Daniela je těhotná, takže bude dědečkem a Erik jeho nejmladší syn teprve začal chodit na střední.“ Viděl, jak se narovnala, jak se celá napjala. Marion věděla, co přijde. On si vážně myslel, že je to nějaká prospěchářská děvka. Nevěděla proč, ale toužila po tom, aby věděl, jaká doopravdy je, přestože jí nikdy moc nezáleželo na tom, co si o ní kdo myslí. Nejprve měla chuť začít nadávat, obhajovat se, dokonce se jí chtělo, plakat, dokonce by se mu i omluvila za to, že vůbec existuje. Jenže její hrdost jí nedovolila ani jedno z toho. Caleb si její mlčení vysvětlil špatně. Měl pocit, že přemýšlí o tom, co je pro ni lepší. „Vím, že by to pro vás jistě bylo velmi výhodné,“ utrousil, jako by mluvil o počasí, „ale zničila byste život čtyřem lidem. Kristýna, Mayerova manželka, svého muže opravdu miluje. Zničila byste tak celou rodinu. Měla byste myslet i na jiné lidi, než jen na sebe!“ Marion zůstala jako přikovaná. Neměla mu co říct. Rozhodla se, že jí může být úplně jedno, co si o ní její šéf myslí. Jen bude doufat, že ji hned nevyhodí. V duchu si říkala, že by se možná mohla podívat po nějaké jiné práci. Pak si vzpomněla na Mayerovu nabídku. Celou tu dobu jí děsně lomcoval vztek. Měla pocit, že musí vybouchnout. Pevně zaťala pěsti. Zaťala je tak moc, až měla pocit, že si musela nehty proříznout kůži. Stiskla zuby. Zhluboka se nadechla. Pak jakoby z ní všechno spadlo. Vzpomněla si, že stráví víkend s Thomasem. V tu chvíli si uvědomila, že je jí všechno ostatní úplně jedno. Pokud ji Sweeny vyhodí, poníží, nebo udělá cokoliv jiného, Thomase jí to nevezme a pan Mayer potvrdil, že jeho nabídka stále platí. Zvedla hlavu. Narovnala se v ramenou. Caleb si všiml té změny. Ač nerad, musel ji obdivovat. Zdálo se, že je opravdu silná osobnost. Jen škoda, že nemá tak dobrou morálku, jako osobnost. „Chtěl byste mi říct ještě něco jiného, pane Sweeny?“ nedala mu čas na odpověď a pokračovala: „Pokud mě chcete vyhodit, tak prosím,“ na chvilku se odmlčela. Dívala se mu zpříma do očí. Tohle nedělala moc často. Obvykle nevydržela, pohled z očí do očí. Tentokrát, ale zůstala klidná a hrdá. „zdá se že nechcete.“ Zkřížila ruce na prsou a změřila si ho od hlavy k patě. Chtěla, aby se cítil, jako ona. „Tak mi dovolte pár slov. Jsem ,fakt dost dobrá´, jak jste sám řekl. Makám za dva. Nevadí mi přesčasy. Jste šéf, tak prosím. Je mi jasné, že mi můžete udělat ze života peklo, ale tohle místo, tenhle post jsem si vydřela. Ale kdybyste se někdy rozhodl mě vyhodit – já se VÁS ROZHODNĚ doprošovat nebudu. Já jsem asistentka, vy jste šéf. Do MÝCH soukromých věcí vám vůbec nic není!“ zvedla obočí v očekávání dalšího přívalu nadávek, ale nedočkala se. „A teď, jestli dovolíte, musím se vrátit, posbírat papíry v prezentační místnosti.“ Došla ke dveřím s hlavou hrdě vztyčenou. S rukou na klice se k němu otočila a dodala. „Pak bych si ráda došla na oběd… samozřejmě, jedině s VAŠÍM svolením.“ Caleb jen ohromeně přikývl. Zůstal tam stát ještě pár minut, než se plně vzpamatoval z té proměny. Ta žena byla vážně unikátní. Zdála se být ženou bez kouska cti, která jde přes mrtvoly. V další chvíli to vypadalo, že se po jeho obvinění rozpláče a nakonec úplně vyrazila dech. … Marion nebyla ve své kůži po celé dopoledne. Calebe ji po celou dobu sledoval. Cítila se jak pod drobnohledem. Ten výstup jí také náladu zrovna nepozvedl. Doufala, že Calebe pochopil její slova. Modlila se, aby ji hned jak se vrátí z oběda nevyhodil. Ve chvíli kdy ze sebe ta slova sypala sis vůbec neuvědomovala, že by to tak také mohlo dopadnout. Mohl by ji klidně nechat vhodit ještě před tím, než oficiálně nastoupí na post ředitele. Byla hrozně ráda, že jde, jako každé pondělí na oběd s Rebecou z recepce. Je to její druhá nejlepší přítelkyně. Sice si nejsou tak blízké, jako s Emily, ale jsou velmi dobré kamarádky. V jejich oblíbené restauraci si objednala jen lehčí salát pro případ, že by dostala padáka. Nechtěla riskovat. S plným žaludkem by to nemusela vydržet. V druhém případě ji čekalo ještě půl dne v kanceláři se Sweenym juniorem, který teď jistě zuří a vymýšlí, jak jí odpomoct od práce. Rebeca ji sledovala z druhé strany stolu. Očekávala, že na ni Marion vybalí, jaký je ten Sweeny junior chlap, jenže teď se zdálo, že se něco děje. Rebaca byla vždycky přímá a proto se hned zeptala. Marion se zahleděla někam na zeď za ní a spustila. Neřekla jí úplně všechno. Ty nejhlavnější věci, které se mezi nimi staly úplně vynechala. „Takže je to dobrý obchodník, domýšlivý, arogantní a rozmazlený fracek, ale je hezký… a jelikož to, jak říkáš ty, není tvůj typ, tak je to výhra pro nás všechny obyčejné dívky z celé společnosti.“ Zachichotala se Rebeca. Začala hned uvažovat, na koho si vsadí. Dle jejího mínění, měla největší šanci ulovit Caleba Clara z účtárny. Chvíli se s Marion bavili na toto téma. Marion se ulevilo, když téma Caleb Sweeny konečně opustili. … Marion stála ve výtahu. Čím byla blíže své kanceláří, tím jí bylo hůř. Svíral se jí žaludek a v krku měla knedlík. Musela se rychle zastavit na dámských toaletách, než šla do své kanceláře. Opláchla se studenou vodou. Upravila vlasy a vydala se do „jámy lvové“. „Vrať se zpátky k práci a jednej věcně, slušně, jako by se nic nedělo.“ Říkala si pro sebe. Vešla do kanceláře. Myšlenkami se vrátila ke své práci. Hned si vzpomněla, že musí obvolat pár zákazníků, dohodnout schůzky, zařídit, aby se reklama pro Mayera začala realizovat. Otevřela dveře do kanceláře, plně zabrána do své práce narazila do starší ženy. Ta se na ni s úlekem otočila. „Omlouvám se,“ vyhrkla omluvně Marion. „netušila jsem, že tu někdo je.“ „Nic se neděje.“ Odpověděla žena stroze a otočila se zpět na pana Sweenyho staršího a důrazně dodala: „Takže s kým jedeš na tu Hawai?!“ vlastně to ani neřekla, spíš zasyčela přes zuby. Marion hned poznala kdo to je. Byla to Calebova matka. Měli úplně stejné oči. Marion tlumeně pozdravila. Chtěla odejít a ponechat je při soukromé debatě o samotě, ale pan Sweeny jí naznačil, že může jít klidně ke svému stolu a pracovat. Teprve, když usedla za svůj stůl, si uvědomila, že v místnosti je i Calebe. Věnoval jí jen jeden pohled, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Její stůl byl oddělen od oficiální kanceláře pana Sweenyho pouze skleněnou stěnou. Pak už se snažila neposlouchat. Zaslechla jen, jak pan Sweeny prohlašuje, že to mělo být překvapení pro jeho ženu… Vážně se snažila neposlouchat, ale tohle prostě nešlo. Mluvili příliš hlasitě na to, aby je dokázala ignorovat. „Mělo to být překvapení pro tebe.” Odpověděl pan Sweeny a myslel to doopravdy. „Doopravdy? Neřekla bych do tebe, že si na mě vzpomeneš. Když si měl celý život kolem sebe ty svoje běhny.” „Mami, tohle bychom měli řešit doma. Musíme tu vyřešit to předání.” Otec ho očividně neposlouchal. Díval se na svou ženu. Pořád jí miloval, přestože měl za ta léta spousty milenek. Nikdy si pořádně neuvědomil, že zraňoval její city až teď. „Koupil jsem tam pro nás dům na pláži. Myslel jsem, že se ti tam bude líbit jako kdysi na našich líbánkách.” Z jeho hlasu bylo cítit zoufalství. „Dům? Ty, si se zbláznil! Ano, Calebe, tohle budeme vyřešit doma. ” S těmito slovy se paní Sweenyová otočila a odcházela z místnosti. Marion bylo trapně. Nechtěla poslouchat soukromé rozhovory pana Sweenyho a jeho ženy, ale nedalo se to přeslechnout. Bylo jí té ženy líto. Celý život snášet nevěry svého muže by ona asi nevydržela a rozvedla by se. Zakázala si na to myslet. Ostatně to nebyl její problém. Zabrala se znova do práce. Rozesílala emailem nabídky na vypracování a zrealizování reklamy potencionálním klientům. „Marion?” Zvedla hlavu od práce. „Ano, pane Sweeny?” „Dnes odejdu dříve. Zařiďte, co je potřeba a večer mi nezapomeňte poslat zítřejší program, podle toho jak to dohodnete s klienty. Můj syn s vámi projde reklamu pro Leseta. Kreativci by to měli mít hotové. Je to náš klient číslo jedna.” „Jistě, můžete se na mě spolehnout. Pan Leset volal. Dohodli jsme se na pátku na třináctou hodinu. Na ostatním už se pracuje.” Odpověděla mu s úsměvem. „Pak tedy nashledanou, slečno Cordaileová.” „Nashledanou.” Nelíbilo se jí, že měla být sama se Sweenym juniorem. Pohled jí zabloudil ke komodě u dveří. Hned se jí vybavilo, jak ji Calebe Sweeny líbal. Přeběhl jí mráz po zádech, sklopila oči a cítila, jak začíná červenat. Neměla by na to myslet, ale pořád to viděla před sebou. Musím myslet na Thomase, říkala si v duchu. Sweeny jí ponížil a neprávem ji obviňoval z toho, že mu ničí rodinu. Zadívala se do monitoru svého počítače a zjistila, že emaily jsou rozeslány. Paráda, pomyslela si, mohla bych zajít pro tu reklamu pro pana Leseta. Zvedla se za židle a vzala si rovnou papíry pro účtárnu, musí jim dát k vyúčtování reklamu pana Mayera. Šla ke dveřím. „Vy někam odcházíte?” Zeptal se jí ledovým hlasem její nový zaměstnavatel. Pomalu se otočila směrem k němu. Snažila se nasadit nečitelný výraz. Zhluboka se nadechla. „Ano, jdu pro reklamu pana Leseta a také do účtárny odnést k propočtu náklady na reklamu pana Mayera. Za chvíli se k vám vrátím.” Odpověděla mu stejně ledovým hlasem. „Samozřejmě. Dostala jste záchvat pracovitosti?” Zeptal se jako by se ptal, kolik je hodin. „Ne, jen dělám, co mám v popisu práce.” Procedila skrze zuby. To se mi snad jenom zdá! Co si o sobě myslí? Otočila se zpátky ke dveřím. Otevřela je a vyšla na chodbu. Odnesla papíry do účtárny a zamířila ke kreativnímu oddělení. Nechtělo se jí vracet se do kanceláře, kde na ní čeká Calebe Sweeny. A jak se zdá má na ní pifku. „Ahoj Patriku, máš pro mě přichystaný návrh na reklamu pana Leseta?” Zeptala se s úsměvem. „Ahoj, samozřejmě. Jak ti to klape se starým Sweenym?” „Jak to myslíš? Pan Sweeny je dobrý zaměstnavatel. Vycházíme spolu velmi dobře.” „Stejně nechápu, jak se z tebe stala jeho osobní asistentka.” Zavrtěl nechápavě Patrik hlavou. „Na co tím narážíš Patriku. Bez legrace. Poslední dobou nemám ráda žertíky.” Řekla mu vážně Marion. „Nehraj si na hloupou. Calebe Sweeny se na tebe ptal, všichni mu řekli, že spíš s jeho otcem. Že ti za to zaplatil školu, dal vysoký plat…” Marion zbledla jako stěna. Patrik byl fajn grafik. Vždycky upřímný a zamilovaný do ní. Jenže ona odmítala jakýkoli vztah. „Prosím, dej mi návrh pro Leseta. Musím jít. ” Spěšně odcházela. Patrik na ní ještě houkl. „ Takže je to pravda?” „Dej mi pokoj! Není to pravda a nikdy nebude! Jasné?!” Prostě vybuchla, už se to nedalo vydržet, byla vzteky bez sebe. Celý den se držela. Tohle byla poslední kapka. Styděla se za sebe, že se neovládla a vykřikla na Patrika, který zůstal stát s otevřenou pusou. Bylo jí jasné, že, to slyšelo celé druhé patro. Pár lidí dokonce vyšlo na chodbu. „Mohla byste mi vysvětlit, co se tady děje, slečno Cordaileová?” Ozval se za jejími zády klidným, ale chladným hlasem Calebe Sweeny. Otočila se k němu. „Vůbec nic se neděje, pane řediteli.” Odsekla. Prošla okolo něj do jejich společné kanceláře. Diváci na chodbě se začali rozcházet do svých kanceláří. Calebe ji následoval rychlým krokem. Zabouchl dveře. Sledoval, jak zápasí s promítačkou a jak se lekla, když zabouchnul dveře. Bylo na ní vidět, že se pořádně vytočila. Teď se snažila dát do klidu. „Dlužíte mi vysvětlení, Marion.” Řekl to pomalu a klidně. Její ruka zmáčkla ovladač od promítačky, až jí zbělely kloubky. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, než promluvila. „ Váš otec mi hodně pomohl. ” Snažila se mluvit vyrovnaně. „Plat mi zvedl tenhle rok, protože jsem splatila svou půjčku. Klidně se podívejte v účtárně do záznamů a uvidíte, že mluvím pravdu, pane Sweeny. Je to důvěryhodnější zdroj než vyptávání se zaměstnanců. Můžeme se pustit do toho Leseta?” … Po zbytek pracovního týdne spolu neměli možnost mluvit o samotě, kromě pár náhodných dotyků při podávání papírů. Tenhle pracovní týden se jí zdál nekonečný. Těšila se na víkend. Thomas měl přijet a to bylo nejdůležitější. Cítila se s ním dobře. V úterý jí nechal vzkaz, ať si zabalí pár věcí a počká na něj na letišti. Prý pro ni má překvapení. Čekala na něj v příletové hale. Už měl být dávno tady. Myslela si Marion. Letadlo zpoždění nemělo a on nikde. Začínala být nervózní. Třeba na mě jen zapomněl. Říkala si v duchu. „Slečna Cordaileová?”Zeptal se jí neznámý muž v řidičské uniformě. „Ano, co potřebujete?” „Pan LeMarc mě požádal, abych vás odvezl na chatu. A vyřídil vám, že se omlouvá, nestihl letadlo a přiletí dnes večer.” „Jistě.” Následovala ho k velké limuzíně černé barvy. Řidič jí podržel dveře. Nastoupila si do auta připoutala se. Udělalo to na ní dojem. Rozjeli se, cesta byla dvě hodiny dlouhá a únavná. Těšila se do vany s horkou vodou a pěnou. Limuzína zastavila před domem, kde měli strávit romantický víkend s Thomasem. Bylo divné, že se v domě svítilo, když tam nikdo nebyl. Odpoutala se a šla se podívat dovnitř. Otevřela dveře, prošla vstupní síní. Otevřela si dvoukřídlé dveře do jídelny. Na jídelním stole bylo prostřeno pro dva. Svíčky byli zapálené a v krbu hořelo dřevo jako by tu někdo byl. Zvenčí slyšela odjíždět limuzínu. „Je tu někdo?” Zavolala. Nikdo se neozýval. Zavolala ještě jednou. Nic. Zmocňovala se jí panika. Zavřela dveře do jídelny a pomalu couvala. Potom do někoho narazila. Někdo jí chytil a zašeptal jí do vlasů. „Ahoj!” zdychla a otočila se k Thomasovi, který jí hned začal líbat. Připadalo jí to jako celá věčnost, co se neviděli. „Pojď se najíst.” Řekl Thomas. Večer probíhal hladce. Najedli se, povídali si, milovali se. Pořád dokola. Pozdě v noci, oba koukali do ohně v krbu. Nazí a přitisknutí k sobě. „Mohl bych se tě zeptat na jednu otázku?”Zeptal se Thomas. Marion si nebyla jistá jakou otázku jí chce položit. Hned jí napadlo, že ví, co se stalo mezi ní a Calebem Sweenym. Blbost! Řekla si v duchu. Nemůže přeci vědět, jak probíhal raut. „Můžeš.”Souhlasila. „Ehm...hm…,”odkašlal si jako by měl sucho v krku. Rukou zapátral ve svých kalhotách, které leželi vedle něj. „Marion, vezmeš si mě?” Tuto otázku nečekala. Vyvedla jí z míry na tolik, že se nevzmohla ani na pořádnou odpověď. Znali se přece jen měsíc a půl. „Thome, nevím, co bych měla odpovědět.” Řekla pořád ještě zaskočená neočekávanou nabídkou. „Nejspíš ano.” Zasmála se. „Děkuju ti.” Řekl Thomas. Naplánoval romantický výlet a završil ho nabídkou k sňatku. Byl rád, že Marion řekla ano. Měl ji rád. Jenže potřeboval rychle sehnat manželku. Chtěl být pro svoje klienty důvěryhodným obchodníkem. Marion čekala, až jí navlékne zásnubní prsten. Potom se znova milovali a usnuli. Na zítří se cítila šťastná a měla důvod. Ona se bude vdávat! Vezme si muže, kterého má ráda. Jak o tom vždycky snila. Teď ať si Calebe Sweeny říká, co chce. Bude jí to absolutně jedno.