Do poušti

Svit slunce zvoní

o skleněné hlavy bez temen

vyskládané na poli

Prastaré trámy a sloupoví světa

pevné ty základy

prožrané otázkami po smyslu

a účelu,

skleněné hlavy jsou prázdné a duté.

Vezme vztek v krystalické formě

promíchá ten lék

polkne

zapije vodou

svým hněvem

smete vše

smete věčnost

do střev nepoznaných

loňských časů

až do šedých betonových skrýší

uprostřed bezvědomí

obehnaného příkopy lávy nocí bez odpočinku

na obloze nevyspalé zářící oko zhasne

zamává si.

po poušti

uhání sem džíp

bez řidiče

pouští jede
 kam jede

jede

jede.