Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNabídka
Autor
nezaměstnaný
Nabídka pana Vonka
A když se probudíte mrtví, je to sakra divný pocit. Stejně takový pocit měl i nezaslouženě proslavený spisovatel Viktor Jánský, když se probudil. Sakra divný. Každopádně mu bylo jasné, že je mrtvý. Cítil zvláštní lechtání, jako by měl uvnitř svého na uhel spáleného těla snad tisíce miniaturních štětečků. Hučelo mu v hlavě. Nevěděl, jestli to má přičítat tomu, že je mrtvý, anebo že předešlého večera vypil příliš mnoho drinků Cuba Libre. Rozhlédl se kolem. Byl ve vkusně a luxusně zařízeném pokoji hotelového typu, v jakých bydlíval poslední rok, když jezdil na autorské čtení, která proslulá tím, že nikdy nakonec ze svého díla nic nečetl. Nebylo totiž z čeho.
„To je zvláštní,“ konstatoval nevzrušeně. Na něco si pamatoval s až krystalickou čistotou, a něco měl naopak zahalené do tajemného závoje a vzpomínky klouzaly po konturách událostí. Jenže ono dost věcí je trochu jinak a divných, když jste mrtví.
Na nočním stolku měl čerstvý výtisk novin, kouřící šálek oblíbeného pressa Segafredo a borůvkový koláč, který zbožňoval od dětství.
Podíval se odtažitě na své ruce. Jednu ruku měl takovou, jakou ji znal. S dlouhými štíhlými, elegantními prsty a pěstěnými nehty. Druhou spálenou. Na svých rukou si zakládal. Vystavoval je na odiv a nechával se fotografovat se zlatým perem značky Parker v jeho štíhlých prstech. Jak coby autor podepisuje svůj román. Nutno dodat - který nikdy nenapsal.
Že má znetvořený obličej, mu bylo jedno. Ale ta ruka! Ta jeho kdysi tak krásná ruka! Zatřepotal prsty. Ze spálené ruky odpadávaly kousky popela. Zajímavé, konstatoval nevzrušeně. S tím by si na manikúře asi těžko poradili, pomyslel si spisovatel Viktor Jánský a hořce se svému vtípku zasmál.
Podíval se na úvodní stránku Deníku, kde byla jeho velká podobizna a v kruhu fotografie havarovaného a ohořelého lamborghini diabolo. Bulvár bude určitě nechutnější a zobrazí i jeho ohořelou tvář. (Nemýlil se.)
Neporušenou dlaní uchopil noviny a začetl se do článku na titulní straně o své tragické smrti. Jak to všechno začalo? Tak na to si vzpomínal velmi dobře. Bylo to o několik měsíců dříve...
Před několika měsíci
Všechno to začalo v nakladatelství Red inferno, kam poslal Viktor Jánský svůj rukopis. V nakladatelství panoval relativně čirý ruch. On sám miloval béčkové krvavé horory a filmy o zabijácích, komiksy a starou brakovou literaturu. Při psaní své knihy se tímto žánrem inspiroval a napsal béčkový krvavý příběh o vrahovi – zhrzenému malíři. Zabíjel turisty, kteří spali ve starém zrekonstruovaném mlýně. Emoce při těchto vraždách v něm vyvolaly vášeň a touhu malovat. Na svou úchylnou dokončenou knihu byl náramně pyšný. Připadal si konečně jako opravdový spisovatel. Nazval ji Krvavý týden. Asi v patnácti nakladatelstvích mu ji odmítli. Doufal, že tady najde větší pochopení, nakladatelství Red inferno se specializovalo na žánr hororu. Pro Viktora Jánského to byla existenční záležitost. Vše vsadil na svůj rukopis a na to, že se z něho stane bestseller. Byl totiž úplně na mizině. Dlužil tři měsíce za nájem, neměl žádnou práci, nevlastnil žádnou nemovitost, žádné auto ani žádnou ženu. Vlastnil jenom stoh nezaplacených účtů. Byl outsider. Jedině, čím se mohl pochlubit, bylo to, že byl naprosto poctivý, férový a prakticky bez hříchu. Ale to pozemský komerční svět nezajímá. Pozemský nikoliv, ale ten...
„Tak kde vás to... jo tady.“ Šéfredaktor Hanzalík vyhledal ve vysoké přetékající hromadě rukopisů, připomínající naklánějící se věž v Pise, ten Viktorův. Uchopil několik prvních stránek, zkusmo se začetl, jeho oči rychle létaly z jednoho konce řádky na druhý, redaktor se občas uchechtl a sem tam nevěřícně zakroutil hlavou. Na stránkách byly redaktorovy poznámky. Hemžilo se to tam vykřičníky, otazníky a vlnovkami. Zhluboka si povzdychl a podíval se na Viktora Jánského shovívavě. „To myslíte vážně? Třeba tady.“ redaktor Hanzalík zabodl prst do stránky, kde byla velká část textu podtržená vlnovkou červené barvy a kde trčel jeden z mnoha otazníků a vykřičníků. Tyhle byly obzvlášť obrovské. Začal číst podtržený text: „Vrah přiložil majzlík k ženinu spánku. Chvíli slastně natáčel majzlíkem ze strany na stranu. Druhou ruku s palicí natáhl od sebe, aby byl připravený. Prodlužoval tu chvíli před úderem. Jeho tělem projelo slastné chvění. Ta žena byla tak krásná! A on byl jejím osudem! Pánem. On měl tu moc ukončit její život. Žena najednou vycítila šestým smyslem, že se děje něco nekalého a otevřela oči. Vrah se usmál. V jeho těle vystřelila rozkoš. Ruka s palicí máchla, udeřila do majzlíku a ten zajel s krásným křupnutím do ženiny lebky. Z díry v hlavě, proražené majzlíkem, vystříkl mozek a krev. „Ach vy vrahu! Vy ničemo!“ vykřikla zoufalá žena.“ Redaktor Hanzalík v tom momentu přestal číst a otráveně se na Viktora podíval. „To myslíte vážně?“
„Prosím?“ zeptal se zmatený a zpocený Viktor.
„Jestli to myslíte vážně? Myslíte si, že čtenář je úplný debil?“
„Jak debil? Jak to myslíte?“
„Vy myslíte! Tady, vždyť jsem to četl. Z díry v hlavě vystříkl mozek a krev a ona pak vykřikne vy vrahu, vy ničemo? Její mozek je na sračku a ještě mluví? Co to je za kravinu?“
„No... vždyť... vy si tedy myslíte, že...“ koktal do kouta zahnaný Viktor a nevěděl, co na to říct.
„To přece není míněno jako parodie, že ne?“
„Ne,“ řekl sklesle Víktor.
„Aha. Jenže to tak vyznívá. Místy. A jinde to vypadá, že to myslíte vážně. Vy skáčete z žánru do žánru, jak se vám zlíbí. Nebo spíš vám to mezi žánry kličkuje mimovolně, aniž byste to chtěl. Vždyť i ty vaše postavy jsou naprosto neuvěřitelné. Prostředí vypadá také jako vycucané z prstu. Vaše dialogy, to je hrůza. Prkenné, kožené, takhle se přece, do háje, běžně nemluví! Dovedete si představit, že do vás někdo hustí majzlík a vy mu budete vykat? Vy vrahu, vy ničemo? Bože můj, když tohle čtu nahlas, tak mi to normálně trhá držku.“
„Myslíte?“ pípl zdrcený Viktor a jeho ramena se svěsila. Instinktivně se přikrčil. Hroutil se mu jeho vysněný svět.
Šéfedaktor nemilosrdně pokračoval: „Tohle není o tom to přepsat. To je o tom celé to vyhodit. Jediné, co dokážete, v tom máte fantazii dostatečnou, to se vám fakt nedá upřít, je vynalézavost naturalistického popisu vraždění a utrpení. V tom jste jednička. Třeba... kde to vlastně... jo tady. Měla v ústech roubík a v jejích vytřeštěných očích viděl odraz sebe samotného, jak se k ní blíží se zapálenou ledlampou. Vzpouzela se, ale vše bylo marné. Kovová pouta se jí zařezávala do masa a z rozedřené kůže stékala krev. Ničema si slastně povzdechl. Musí si jí vychutnat. Musí mu vydržet, co nejdéle. Začne s předkrmem. Ledlampu namířil k jejím bosým chodidlům a začal ji k nim přibližovat. Nebohá ženština se opět vzepjala, její prsty u nohou s rudě nalakovanými nehty začaly sebou škubat, ale nic jí to nebylo platné. Ničema se zlomyslně uchechtl a začal jí pálit kůži. Rozkošnicky našpulil rty a pozoroval, jak jí kůže začíná rudnout a potom se svrašťovat, hnědnout a loupat se. Spálená kůže se mísila se spálenou krví a živým masem pod odloupnutou částí kůže. Začala se rolovat jako starý pergament a potom odpadla. Zlosyn odtáhl ledlampu a chvíli své mistrovské veledílo pozoroval. To jsou krásné obrazce, vydechl nadšeně. Už se těšil, jak je převede na plátno. V barvě okysličené krve. Namířil ledlampu na její obličej. Co asi udělají její pálící se oči? Prasknou, jako když protrhnete vidličkou nedosmažená volská oka?“
Redaktor přestal číst a musel si oddychnout. Potom ukázku okomentoval: „Fuj. Proboha, ta scéna... ta je dobře popsaná, což o to. To je tak zvrácený a naprosto úchylný, až je to zajímavý. Ale to byste musel vyskládat to vraždění utrpení za sebe a nic mezi tím. A to jaksi nejde. Vlastní příběh je totální katastrofa. Průhledná zápletka, prvoplánové, žádné překvapení, žádný zvrat, píšete prkenně, blbě se to čte, je to na první pohled upocené.“
Hanzalík se napřímil a narovnal listy rukopisu do hromádky. „Pojďte, uděláme tečku za vaším psaním. Gesto.“
Šéfredaktor Hanzalík se zvedl, uchopil rukopis, otevřel okno a vyhodil ho ven. Jednotlivé listy se rozlétly na všechny strany.
Viktor Jánský vytřeštil oči. „Pane šéfredaktore! Byl to jediný exemplář! Počítač, kde jsem to měl uložený, mi dneska ráno kleknul. Psal jsem to pět let. Vlastně skoro šest,“ řekl zničeně.
„Mno...,“ vypravil ze sebe šéfredaktor Hanzalík rozpačitě.
Viktor Jánský se pomalu zvedal, jakoby jeho tělo vážilo několik tun. Když se mu to po nějaké době konečně podařilo, šouravě šel k východu. Redaktor ho šel doprovodit, což nikdy nečinil, jenom u zavedených autorů, kteří měli vysoké prodeje a byli pro nakladatelství klíčoví. Redaktor poplácal Viktora po rameni. „Žádná škoda, pane, věřte mi. Upřímně. Co si budeme povídat. Fakt to stálo za hovno.“
„Za hovno,“ zopakoval mechanicky Viktor a vyšel ze dveří.
Viktor Jánský otočil klíčem a dveře jeho pronajaté garsonky se hned otevřely. Nebylo zamčeno! Rychle vkráčel dovnitř. Sakra, tady je přetopeno, pomyslel si. Ale vždyť mu domácí vypnul topení! Udělal dva kroky, což stačilo, aby prošel malinkou chodbičkou a ocitl se v maličké místnosti. Na jejím prahu se zastavil a zarazil se. Uprostřed místnosti měl křeslo z Ikey. Byl to jediný kus nábytku, který byl docela zachovalý. Na něm seděl neznámý člověk, zachumlaný v dlouhém a na toto roční období příliš teplém plášti s vyhrnutým límcem. Měl bledou, zsinavou tvář s asijskými rysy. Byl evidentně hodně malý, nohy mu visely z křesla a na zem nesahaly.
Viktor byl jakoby zhypnotizovaný. Normálně by člověk zareagoval, že dotyčného vetřelce popadne za flígr a vyběhne s ním, nebo zavolá policii. Ale Viktor nebyl schopný udělat nic. Vůbec nic. Jen zíral na toho podivného mužíka, jak si čte z nějakých lejster. Ten muž s bílou tváří s asijskými rysy byl tak zaujatý tím, co čte, že si Viktora vůbec nevšímal. Měl zarudlý nos a na stolečku vedle křesílka měl několik listů a balík kapesníků. „Skvělé! Naprosto skvělé,“ kroutil hlavou. Bylo na něm vidět, že je naprosto uchvácený. „Strhující! Geniální! Ge ni ál ní!“ Potom aniž by se na Viktora podíval, řekl: „Vonk. Jmenuji se Vonk. Říkejte mi páne Vonku. Pané s dlouhým á. A teď si sedněte.“
Viktor zůstal stát. Měl by po něm skočit! Měl by ho začít rdousit! Udělej něco, popadni kuchyňský nůž a začni mu hrozit, křičela Viktorova mysl. On se místo toho pokorně posadil do zaprášené malé sedačky neurčité barvy s mnoha dírami. Péra zaskřípěla a ta osoba s asijskými rysy, co tvrdila, že je pán Vonk, konečně pozvedla mžouravý pohled a chvíli si ho upřeně prohlížela. „Asi si říkáte, co tady dělám,“ řekl nezvaný host a vysmrkal se.
„Jo. To říkám.“
„Nezlobte se, že jsem k vám takhle vpadnul, ale venku se mi čekat nechtělo. Ta zima!“
„Aha.“
„Požádám vás ještě o chvilku strpení, dočtu si tady něco.“ Pán Vonk opět sklopil své šikmé oči na papír ve svých rukou a začetl se. Na tváři se mu opět objevil spokojený výraz.
„Absolutně perfektní!“ řekl a odložil list na stůl. Viktor Jánský na něho zaostřil svůj zrak a ztuhl. Poznal ty červené vlnovky pod textem, velké vykřičníky a otazníky. To přece není možné! Zkoumal množství listů a vypadalo to, jako by to bylo skoro kompletní. Nebo toho chybělo strašně málo.
„Nechybí nic. Ani stránka,“ řekl pán Vonk, aniž by zvedl oči od textu rukopisu knihy Krvavý týden. „Tohle je třeba skvělé. Jak jste napsal, cituji. Ničema se zlomyslně uchechtl a začal pálit její kůži. Rozkošnicky našpulil rty a pozoroval, jak její kůže začíná rudnout a potom se svrašťovat, hnědnout a loupat se.“ Pán Vonk klepl prsty do papíru a podíval se s nadšením na Viktora a řekl: „Já si to dovedu tak krásně představit! V naprosto živých barvách! Tohle určitě někde použijeme! To stojí za to.“
Z Viktora pomalu začalo vyprchávat naprosté rozhořčení z vpádu cizího člověka. Ten byl tak věrohodně nadšený z jeho rukopisu, že mu začal odpouštět. Nějak se mu zdálo, že by mohl s tímhle podivným šikmookým chlapíkem být na jedné lodi. Hlavně, když hltal jeho rukopis! Pýcha byla nadřazena rozumnému uvažování. Kde ten člověk vlastně jeho rukopis, vyhozený šéfredaktorem z okna, vlastně sebral? Tuto otázku vzápětí prostě zapudil. Vždyť to je jedno, hlavně, že je z něho tak odvázaný.
„To tedy jsem,“ přikývl pán Vonk. Odložil listy rukopisu na stůl, velmi pečlivě je srovnal do úhledné hromádky a zálibně na ni poklepal. „Skvělé dílo. Pane, vy máte obrovský talent!“
„Kdo jste?“
„My? My... my jsme...,“ pán Vonk se usmál, „prostě Syndikát.“
„Jak se jmenujete?“
„Vonk. Říkejte mi páne Vonku. Pané s dlouhým á. Už jsem o tom tudle mluvili.“
„To nemyslím. Ten syndikát, jak se jmenuje. Znám ho?“
„My? My se nijak nejmenujeme, pane talentovaný. A jestli ho znáte? Těžko. Jenom báchorku o něm, tak jak si ho lidé představují. Ale to je fakt báchorka. Všechny ty kotle, oheň a tak. Kde bysme vzali tolik dřeva?“
„Prima. Takže mi sem vpadnete a ani mi neřeknete, koho zastupujete. Víte, že na vás můžu zavolat policajty?“
„To můžete, pane talentovaný. Ale neudělal jste to. A neuděláte. Protože vás zajímá, co tu chci. Samozřejmě, že tu asi něco chci. A rozhodně jsem nepřišel krást. Nic tu není. Zajímáte nás. Přesněji řečeno jak píšete. Tedy ještě přesněji řečeno, možná ne ani jak píšete, ale jak přemýšlíte. Jak pracujete s fantazií. Jak vymýšlíte ty vraždy. To utrpení. Krásně pracujete s utrpením. Přímo božsky.“ Pan Vonk se při poslední poznámce potutelně pousmál. „Božsky. To je dobré, to se mi povedlo.“ pochválil sám sebe. Potom se opět soustředil na Viktora. „To je naprosto úžasné, jak si pohráváte s utrpením. Jak se s ním mazlíte. Potřebujeme lidi vašeho kalibru. S vaší fantazií. Co umí vymýšlet utrpení. Mnozí lidé s bujnou fantazií pro nás už pracují. Opravdu mnozí, vůbec byste to do nich neřekl. Ale vy byste patřil k těm naprosto nejlepším. K úplné špičce. To cítím ve svých tísíciletých kostech. Takže jsem vám přinesl Nabídku.“
„Nabídku?“
„Nabídku. Nabídku pána Vonka,“ řekl pán Vonk a významně se usmál. Znovu si sedl a udělal si pohodlí. „Cítíte to, jak se mění váš život?“
„Necítím nic. Jenom únavu. Cítím jenom to, že pořád zápasím s nutkáním zavolat policii.“
„Vám ještě nedochází ten význam... nabídky. Změní vám život. Váš bídný život.“
„Aha. A o co jako jde?“
„Zajímá mě... tedy nás... náš syndikát... vaše fantazie. Vaše bravurní fantazie! Tu si chceme koupit. Dostanete Kontrakt.“
„Kontrakt?“
Pán Vonk kýchl, musel si vzít kapesník a vysmrkat se. „Tady nahoře je taková zima. Tady na zemi vždycky nastydnu. Afrika je tepleji, tam se dělá líp.“
„Mluvil jste o Kontraktu.“
„Áno, ano. O Kontraktu. Nejdřív vám řeknu, co pro vás máme. Všechny vaše dluhy uhradíme. Budete mít spoustu peněz, žen, koupíme vám lamborgini diabolo a hlavně! Hlavně vám splníme vaše přání! Jakékoliv! To je má nabídka!“
„Přání. Jakékoliv? Cha chá. Nenechte se vysmát.“
Ale pán Vonk se tvářil naprosto vážně. „Řekl jsem jakékoliv. Co byste si nejvíce přál?“
„Tak to vím naprosto přesně. Přál bych si stát se slavným spisovatelem.“
„Máte to mít.“
„Nesmysl.“
„Ach jo. Vy lidé, jste tak nedůvěřiví. S váma se pracuje těžko.“ Pán Vonk se k Viktorovi naklonil a chytil ho za zápěstí. Má strašně horkou ruku, úplně vařící, pomyslel si Viktor Jánský. Pán Vonk mu poté zmáčkl žíly a Viktorovi se na chvíli zatmělo před očima. Poté se probral a byl ve vířivé vaně s dvěma krásnými dívkami. Jedna blond s líbezným obličejem a druhá černovlasá ta měla takové velké tmavé bradavky. Obě ho krásně rozmazlovaly. Bylo to slastné. Ta blondýnka mu šeptala do ucha. „Bože, vždycky jsem si přála být v téhle vířivce s nějakým slavným spisovatelem. I kvůli tomu jsem šla na literární akademii Škvoreckého. A hned jak jste přišel k nám na školu na besedu, tak...“ blondýnka ho rozverně kousla do ucha.
Najednou zase ucítil horkost na ruce a byl zase zpět ve své garsonce.
„Jak se vám líbil ten výlet?“ zeptal se pán Vonk a spiklenecky mrkl.
Viktor si třel zápěstí. Bylo vlhké a teplé. „Jak to? Bylo to tak reálné.“ Viktor si šáhl na vlasy. Byly úplně mokré. I košili měl promočenou. „To přece není možné!“
„Už mi věříte?“
„No... abych pravdu řekl...“ Zmatený Viktor to nechápal, ale když se mu díval do těch nažloutlých očí, tak mu uvěřil. „Copak jsem zhypnotizovaný?“ zeptal se sám pro sebe.
„To zrovna ne. To neumíme. Chcete to v realitě? Chcete být slavným spisovatelem?“
„A... ano.“
„Výborně. Takže bude Kontrakt.“
„Kontrakt. A co to obnáší?“
„Potéosud.“
„Prosím?“
„Psát Potéosudy. V prvním případě by se jednalo o náměstka premiéra Poledňáka. Všichni o něm tady víte, že je šejdíř, tunelář a zloděj, prostě hřeší o sto péro. Ale nikdo se mu tady na zemi nemůže dostat na kobylku. Takže se na něj těšíme tam u nás.“
„U vás? V Syndikátu?“
„Přesně. V Syndikátu: Takže potřebujeme jeho Potéosud.“
„Co to ale je ten Potéosud, pane bože?“
„Pane bože, říkáte mi, pane bože, to je dobré.“ Pan Vonk se tomu pobaveně zasmál.
„Neříkám to vám, říkám to tak všeobecně.“
Pán Vonk se zatvářil zkormouceně. „To je ono. V tom nad náma vede. Jeho si berete do úst, jeho jo, ale nás, jako byste se náš štítili a přitom valná většina bude poté s námi dlouho a dlouho. Náma opovrhujete. No není to nespravedlivé? A přitom my se lopotíme s těma hříšníkama. Ten nahoře si lebedí s těma svatouškama, jenom se válí, čumí na ligu mistrů a fetujou. A my... samá práce. No nic, to si jen tak smutním. Jak nad náma vede.“
„Co je to... ten. Potéosud?“
„Vysvětlím.“
Když mu to pán Vonk vysvětlil, zůstal Viktor oněměle zírat. Potřeboval se několikrát zhluboka nadechnout, než mohl promluvit a stejně jenom blekotal. „Vy jste... vy doopravdy jste...“ větu nedokázal dokončit.
„Ano. Syndikát,“ pokrčil rameny pán Vonk.
Viktorovo přání se mu doopravdy vyplnilo. Pán Vonk dostál svému slovu. Viktor Jánský se stal slavným a obletovaným spisovatelem. Přesněji řečeno, získal auru slavného spisovatele. Syndikát pracoval naprosto skvěle.
„Média mají ohromnou moc. Zvláštní na tom vašem světě je, že se stačí zpracovat média a ty z vás mohou udělat kohokoliv. Třeba z úplného trouby významného politika, to u vás v Čechách už patří k tradicím,“ tvrdil pán Vonk. „K médiím mají klíč pí ár experti. Všechno je to jenom o image a mít pí ár experty v kapse,“ dodal.
Pán Vonk měl pravdu. Experti dokázali vytvořit okolo Viktora Jánského gloriolu úspěšného spisovatele, aniž by vydal jedinou knihu. Vytipovali z řad literárních kritiků největší opilce, feťáky a závislé na automatech a nabídli jim přemrštěné honoráře, když vydají pod svým jménem oslavné a do nebe povznášející recenze na knihu Vikora Jánského, aniž by ji vůbec viděli. Tlustý svazek bankovek byl dostatečným argumentem a chamtivé ruce literárních kritiků po něm lačně lapaly. Místo knihy jim poslali pí ár experti jenom obrázek přebalu knihy a skvělé dopředu napsané recenze. Uplatili asi patnáct kritiků. Román se jmenoval O ničem a O nikom. Literární kritici splnili dohodu, vydali recenze pod svým jménem a chamtivě přepočítávali peníze. Rozjel se velký domino efekt. Další kritici vzali jako základ tyto skvělé a oslavné recenze svých kolegů, trochu je upravili, přehodili pár vět, sami přidali nějaké superlativy a bylo to. Prakticky bezpracně odvedli pro své časopisy a noviny práci, kdy svým šéfům tvrdili, že si na přečtení románu museli vzít dva dny volna. Do knihkupectví se rozeslala spousta propagačních předmětů včetně velkých maket románu O ničem a O nikom. Podplatili majitele, aby je vystavovali na nejviditelnějších místech. Zaplatili prodavače, kteří všem zájemcům říkali, že byl román právě vyprodán, ale že se mají zeptat příští týden, že ho mají dostat. Tato nedostupnost ještě umocnila jeho obrovskou popularitu. Také Víktorovi pí ár experti domluvili spoustu autorských čtení. Tam vždy řekl, že si knihu zapomněl a že doufá, že ji tam někdo má. Nikdo logicky neměl, rozpačitě po sobě všichni koukali včetně organizátorů a nakonec jenom besedovali o jeho touze psát o těžkých počátcích jeho tvorby. Dychtivým čtenářům to stačilo. Když se jeden druhého ptali, co si o knize myslí, bylo jim trapné na sebe prozradit, že ještě tak velké dílo nečetli a tak lhali a strašně ho chválili a předháněli se v superlativech. A tak se sláva spisovatele Viktora Jánského a jeho románu O ničem a O nikom lavinovitě šířila dál. Svůdné divy se mu oddávaly, Syndikát mu koupil skvělý vůz lamborghini diabolo a pěkný byt na rozhraní Žižkova a Vinohrad. Viktorovi se žilo skvěle. Pak bylo třeba splnit jeho část kontraktu. Napsat Potéosud pro náměstka premiéra Poledňáka.
Vždy měl touhu psát příběhy. Vytvářet postavy a jejich činy. Ale tady se mu naskýtala úplně jiná příležitost. Zdálo se mu skvělé, že může vymyslet něco, co se promění ve skutečnost. Ten pocit ho opájel, připadal si jako nadčlověk. Jako vyvolený. Zavřel se do svého luxusního bytu a vymýšlel ho a psal asi čtrnáct dní. Spal jenom několik hodin, jak se do svého díla plně ponořil.
„Splnil jste mé naděje,“ přikývl pán Vonk, když si Potéosud pozorně přečetl. Byla to tlustá složka svázaná do rudé kůže se jménem Igor Poledňák.
Pán Vonk obrátil na začátek a začal uspokojeně číst nahlas. Umrlý Igor Poledňák se po smrti probere v prvním Tagu ve tvaru koule, která se neustále točí. Je úplně nahý. Je tam strašná zima, všude je sníh a kusy ledu. Jak se koule točí a vše se uvnitř mele v chumlu, úlomky ledu ho zraňují. Do koule začíná proudit spousta soli a ta se zažírá do jeho umrlého těla a strašně pálí. Je tam sám. V Tagu se objeví hadi s obrovskými hlavami a začínají ho kousat a jejich zuby proudí do těla umrlého kyselina sírová, což mu způsobuje příšernou bolest. V Tagu číslo jedna se střídá ve vysoké frekvenci zářivé zarudlé světlo s úplnou tmou. V tomto mihotavém světle se mu před očima zjevují zarudlé obrovské a odporné hlavy, čímž se umocňuje vizuální stránka hrůzy.“
Pán Vonk zavřel Potéosud a spokojeně autora poplácal. „Všech padesát Tagů je vynikajících. Hrůzostrašných.“ Pán Vonk se pobaveně zašklebil. „Lidi by řekli, že to jsou přímo pekelná muka. Ano, ano, vytvořil jste krásná muka, pane Jánský. Gratuluji.“
„Jsem rád.“ Viktora Jánského chvála těšila. Dal si záležet a vymyslel padesát míst, kterými budou hříšníci postupně procházet. Když skončí v padesátém Tagu, začnou znovu od prvního. A tak pořád dokola na věky věků. Viktor vymyslel opravdu krásná muka.
„My v Syndikátu si takových, jako jste vy, nesmírně považujeme. My jsme dobří na realizaci, ale chybí nám kreativní mozky, jako třeba máte vy. Bez vás bez lidí by žádná muka syndikátová nemohly být.“
„No snad se do toho vašeho pekla nedostanu já.“
„Pekla? Fuj to je ale ošklivé slovo. Říká se Syndikát, kolikrát vám to mám opakovat?“
„Ano, pane Vonku.“
„Páne, říká se mi páne. To byste si měl také konečně zapamatovat.“
„Zapamatuji.“
„To je dobře. Ale vy... vy se nemusíte vůbec bát. Vy děláte jenom hříchy prvního a druhého stupně naší sedmimístné stupnice. Jsou to prkotiny, jako je lhaní, jízda na černo a tak. Drobné prkotiny, které se týkají jenom vaší osoby. K nám do Syndikátu jdou lidi, kteří mají pátý, šestý a sedmý stupeň.“
„Aha. A co je sedmý?“
„Když zapříčiníte smrt více lidí.“
„A šestý?“
„Když zapříčiníte smrt aspoň jednoho člověka.“
„Aha. A ten pátý?“
„Když děláte beztrestně majetkovou trestnou činnost obrovského rozsahu. Jako třeba právě pan Poledňák. Nic takového zrovna vám ale nehrozí. Vy se dostanete k naší konkurenci. Bohužel.“
„To jsem rád.“
„Hm. No jo no. Ale stejně musím říct,“ pán Vonk znovu poplácal spokojeně Potéosud. „Je to vynikající práce. Všech padesát Tagů je naprosto originálních. Teď si dejte pauzu, užívejte si a zase se ozveme a zadáme vám další jméno a jeho Potéosud.“
Viktor Jánský si dál užíval svůj status. Ale jak šel čas, začalo mu být líto, že se o něm jenom říká, že je slavný spisovatel. On jím ale chtěl být. Už ho nebavilo každého odbývat a lhát mu, když chtěl vidět jeho knihu, že právě všechny rozdal. Viktor Jánský měl rád knihkupectví. Chodili tam totiž lidé, kteří rádi četli, kteří o něm slyšeli, znali ho a obdivovali ho. Chodil se tam vystavovat na odiv a lovit ženy. Vždy, když do nějakého velkého knihkupectví vstoupil tak v něm zbudil rozruch. Musel rozdat spoustu autogramů bohužel ne do knih ale na různé druhé strany účtů za knihy, vytržených papírů z bloků, anebo dokonce do knih cizích autorů. To ho štvalo ze všeho nejvíc.
Jednou, když se zase v knihkupectví Neoluxor nechal obdivovat a okukovat, probíhala v prvním patře autogramiáda. Viktor Jánský se rozhod, že se jí zúčastní. Uvelebil se v zadní řadě. Podpisy rozdával autor Vítězslav Polka, který psal detektivky. Jeho nová kniha se jmenovala Kruh intrikánů. Vítězslav Polka byl svázán trémou a něco právě koktal o pnutí svou knihu napsat, oněměl a s otevřenou pusou zíral na Viktora Jánského. Ostatní následovali jeho pohled a fascinovaně zmlkli.
Po chvilce ticha konferenciér autogramiády sebral zkoprnělému Polkovi mikrofon, postavil se a ukázal na Viktora Jánského. „Chtěl bych přivítat jednoho z nejlepších současných českých spisovatelů. Jméno snad ani nemusím vyslovovat. Všichni ho dobře znáte.“
Spustil se bouřlivý potlesk a spisovatel Vítězslav Polka nedokázal už ze sebe vypravit jediné kloudné slovo, jak byl fascinován svým slavným kolegou.
„Moc vás obdivuji, strašně moc. Jste mým vzorem,“ lichotil po skončení autogramiády Vítězslav Polka Viktorovi Jánskému.
„Přirozeně. Jak jinak.“
„Víte, sice píšu detektivky, ale mým snem je román. Teď jsem právě jeden dopsal. Nikdo o něm vlastně vůbec neví. Jste první, kterému to říkám. Ještě to ani nikdo nečetl.“
„Jak se to jmenuje?“
„Plavba na hořké kostce cukru.“
„Aha. Tak držím palce, aby vám to vyšlo,“ řekl Viktor Jánský závistivě. Také bych chtěl mít svůj román, pomyslel si trpce. A jak kruci! A jak!
„Co se děje, že jste se chtěl tak rychle setkat? Hoří?“ zeptal se rozmrzele pán Vonk a kýchl. „Ta zatracená Evropa a ještě v tuhle roční dobu.“ Pán Vonk vypadal ještě žlutější a menší než obvykle. O to víc byl zachumlaný ve svém kabátě a ze šály a čepice vykukoval jenom jeho zarudlý nos. „Tak ven s tím, lamborghini vám nejezdí, žen ubývá, peněz se nedostává, nebo co se děje?“
Viktor Jánský si odkašlal. „Lambo jezdí skvěle. Je to přece diabolo. Žen mám taky spoustu. Peněz jakbysmet. Ale něco mi přece jenom chybí.“
„Fajn, tak se vymáčkněte, nemám čas.“
„Už mě nebaví pokaždé se vymlouvat, když chce někdo vidět a přečíst si mou knihu. Připadám si jenom jako prázdná, nafouklá a pomalovaná spisovatelská maketa. Chci konečně držet v ruce svou knihu. Chci, abyste mi ji konečně vydali.“
Pán Vonk povytáhl hlavu jako sup a užasle se na Viktora Jánského zadíval. „Vy jste se zbláznil, pane! Vždyť psát vůbec neumíte! Ty vaše bláboly by nikoho nezajímaly! A celá práce s vaší image by byla fuč, to mi věřte. Provalilo by se, jakej jste pisálkovskej břídil. A image by byla v pytli.“
Viktor Jánský zůstal na moment naprosto šokován mlčet. „Ale přece... vždyť se vám líbí, jak píšu!“
„Ne jak píšete. Jak fantasticky vymýšlíte utrpení. To je obrovský rozdíl, pane! Scénáře Tagů, to vám jde, to jo. Ale psaní? Cha!“
„Ale máme přece spolu Kontrakt!“
„Samozřejmě že máme spolu Kontrakt. A syndikát ho také náležitě splnil.“
„Splnil? Ale vždyť nemám žádnou knihu!“
„Knihu? O té nebyla nikdy řeč. Jen se podívejte do smlouvy. Je tam kolonka hlavní přání a tam jste vyplnil, že se chcete stát slavný spisovatel. To jste. Jste slavný a všichni si myslí, že jste spisovatel. Kdybyste tam napsal, že chcete napsat deset dobrých knih, to by byla jiná. Ale takhle... Syndikát svoje splnil. Jste slavný spisovatel. A teď mě omluvte. Musím řešit důležitější věci.“
Viktorovi Jánskému podklesla čelist. Pochopil, že oni mu nikdy jeho vytouženou knihu nevydají. K čemu mu je ta falešná aureola slavného spisovatele, když se nemůže láskyplně dotknout své knihy. Pohladit její přebal, přivonět k ní, zalistovat v ní, pomazlit se s ní a potom jí něžně položit vedle na polštář?
Někdo dlouze zvonil. Otrávený Viktor Jánský však nechtěl nikoho vidět. Po setkání se svým chlebodárcem měl poslední dny mizernou náladu, špatně spal, jíst mu nechutnalo a pít mu taky nechutnalo. Dokonce vyhodil z bytu i svou družinu milostnic. I tu svou oblíbenou mulatku Sandru, co má nehty na nohou ze zlata a umí jimi o sebe cvakat do rytmu soulože. Zvonek byl bohužel neodbytný. Viktor Jánský vztekle vypnul televizi a šel otevřít dveře.
„Co je?“ zaječel, když je otevíral. Na prahu stál trémou paralyzovaný Vítězslav Polka a na hrudi držel tlustý štos papírů.
„Co si myslíš, takhle mi vrazit domů? Jo jsme kolegové, ale co je moc, to je moc!“
„Chtěl bych... prosím... kdybyste si přečetl můj román. A řekl mi, co si o něm myslíte.“
„Já? Myslíš, že mám čas číst cizí věci? Že jsem nějaký obyčejný kritik? Jsem od rána do večera pohroužen do svých románů!“
„Chápu. Vím, že váš čas je drahý. Ale já. Já... jste zatím jenom vy, kdo o něm... jediný. Jinak živá duše o něm neví. Prosím. Moc prosím! Moc vás obdivuji! Prosím.“
Když viděl kolegou pokoru, Viktorovi Jánskému se ho zželelo. „Dobrá. Dej to sem. Ale nic neslibuji!“
Štos hodil na pracovní stůl, otevřel si šampaňské a šel se dívat na fotbal. Sparta prohrála, což ho otrávilo ještě víc a tak televizi zase vypnul. Ten otrava ho přivedl na myšlenku, že by se sám měl rozhoupat a začít psát. Rozhodl se, že začne svůj román. Posadil se k pracovnímu stolu a zapnul počítač. Ale múza nikde, asi právě líbala někoho jiného. Civěl půl hodiny na obrazovku, občas zkusil napsat pár slov a zase je smazal. Tak to zopakoval několikrát dokola. Nemá to smysl, řekl si a počítač vypnul. Točil se na židli, zrak mu padl na přinesený rukopis. Uchopil titulní stránku. Vítězslav Polka Plavba na hořké kostce cukru. Tak pitomej název pomyslel si. Nejradši bych to vyhodil, ale když už jsem to slíbil. Rezignovaně se začetl do první kapitoly. Po pár odstavcích si pomyslel, že ten začátek není až tak úplně zlej. S dalšími a dalšími stránkami se do příběhu začetl. Byl ohromený. Nemohl uvěřit, že takový nějaký neznámý detektivkář může psát tak dobře a poutavě. Konsternovaně četl a četl. Když si musel odskočit, vzal si pár stránek s sebou, tak se od toho nemohl odtrhnout. A když už byl unavený a obvykle touto dobou, kolem třetí hodiny, dávno spal, udělal si silné kafe, aby neusnul. Román dočetl kolem šesté ráno. Srovnal stránky do úhledné stohu před sebe, zíral na něj a v hlavě se mu honila spousta myšlenek. Ten román byl skvělý. Byl si naprosto jistý, že z něho bude bestseller. Zase někdo uspěje. Někdo jiný. Někdo jiný bude mít skvělou knihu. A on zase nic. Nic. To přece není spravedlivé. On by si zasloužil takovou knihu! Pak ho něco napadlo. Vytáhl z šuplíku tlustý černý fix. Začernil jím na titulní stránce jméno Vítězslav Polka. Potom tam zkusmo napsal pod název Plavba na hořké kostce cukru Viktor Jánský. Líbilo se mu to. Ladilo mu to k sobě. Jeho jméno pod tímto románem bude důstojnější. V té chvíli se definitivně rozhodl. Sám přece říkal, nýmand jeden, že to nedá číst živé duši. O tom, že píše román, přece vůbec nikdo neví. Jenom on, Viktor Jánský. A komu budou věřit, že napsal tak skvělý román? Nějakému pisálkovi detektivek nebo proslulému spisovateli jako je on? A ostatně, vždyť má své detektivky, tak co si to dovoluje cpát se do elitní literatury – do románu? Každému co jeho jest. On ať má detektivky a Viktor Jánský román. Skvělý román. Vlastně to dělá pro to dílo samotné. Pro jeho poselství. Je přece skvělé. A bude dobře, když si ho přečte co nejvíc lidí. Najdou v něm smysl svého bytí. A od kohopak si asi tak přečte knihu víc lidí? Od známého autora nebo od nuly smolící brakové detektivky? Jistěže od toho prvního. Ne, je přímo jeho povinností přijmout toto dílo za své a tak ho co nejvíce rozšířit mezi sprostný lid. Není důležité, kdo roznese mezi plebs světlo poznání, hlavní je, aby se zapálilo co nejvíce pochodní. Naopak byl by to neuvěřitelný hřích vrátit ten román tomu plagiátorovi. Stejně ty myšlenky někomu ukradl. Po tomto závěru si šel Viktor Jánský lehnout a ihned usnul. Vyspal se po dlouhé době naprosto skvěle a probudil se s novou vitalitou. Ihned zavolal šéfredaktora jednoho z největších nakladatelství a domluvil se s ním, že mu pošle kurýrem svůj rukopis nového románu. Potom šel, zapnul počítač, napsal název románu a své jméno a stránku vytiskl. Tu původní první stránku symbolicky roztrhal na malinké kousíčky.
„Ne, ještě jsem se k tomu nedostal, zavolejte za měsíc,“ odbyl Viktor Jánský netrpělivého kolegu Vítězslava Polku.
Měsíc uplynul a na pultech ležel nový Viktorův román. Recenze byly naprosto skvělé a tentokrát nemusel nikdo literární kritiky uplácet. Po výtiscích se na pultech jen zaprášilo a tiskárna chrlila nové a nové dotisky. Román vévodil žebříčku prodejnosti. Literární obec plesala a široká veřejnost kupovala. Viktor byl šťastný a dával jedno interview za druhým. Konečně si splnil svůj sen.
„Ta hajzle! Ty svině! Ty zloději!“ vrhl se opilý Vítězslav Polka na Viktora Jánského, který vycházel se svou družinou milovnic z hotelu Hilton, kam se chodil pravidelně stravovat. Ženy začaly hystericky pištět. Viktor Jánský byl váženým zákazníkem, hotelová ochranka se mu proto rychle vydala na pomoc a zhrzeného a podvedeného autora ztloukla. Vítězslav Polka se válel znečištěn v kaluži a Viktorovi otevírali zadní dveře hotelového mercedesu, aby ho odvezli i s jeho konkubínami domů. Viktor Jánský velkoryse stáhl okénko a hodil tisícikorunu k ležícímu špinavému, potrhanému a z rozbitých úst krvácejícímu Polkovi. „To je na čistírnu. A opovaž se mi ještě někdy přijít na oči. No není to lůza v blátě vyválená?“ otočil se k svým dívkám a s odporem se otřásl. Oslovené souhlasně vypískly.
Ještě několikrát se Vítězslav Polka snažil Viktora kontaktovat. Prosil ho, vyhrožoval, čekal celé noci před jeho domem, ale všecno bylo marné. Vítězslav Polka byl zdrcený, nešťastný, rozčarovaný, bez iluzí a bez motivace. Viditelně chřadl a chřadl. Trápil se, nemyl se, nepřevlékal se, nečistil si zuby, nejedl, nestříhal se, neholil se, byl vyhozen z práce, následně z bytu pro neplacení nájemného a tak somroval na nádražích, mlčky u stánků popíjel alkoholické nápoje spolu s dalšími bezdomovci, v noci hulákal na měsíc něco o nespravedlnosti, což nikoho z místních bezdomovců nezajímalo. Policisty, kteří mu domlouvali obušky, také ne. Nepěkný život vedl chudák Vítězslav Polka.
To Víktorovi Jánskému se dařilo úplně jinak. Román trhal rekordy v prodejnosti, i tomu anglickému kouzelnickému nedoukovi dýchal na záda a Viktor Jánský bohatl a bohatl. Jezdil na veřejná čtení a kochal se svým úspěchem. Nakladatelství udělalo opulentní slavnostní křest románu ve velkém sálu v desátém patře honosného hotelu. Mezi hosty byla spousta známých herců, zpěváků, sportovců a i politiků. Mimo jiné i náměstek Igor Poledňák. „Vynikající kniha, gratuluji,“ potřásal Jánského rukou.
„Děkuji. Je mi ctí, že jste nás navštívil,“ úslužně odpověděl Jánský.
Igor Poledňák se zatvářil samolibě a otcovsky poplácal Jánského po zádech. „Ještě že vy z kultury máte nás bohaté mecenáše.“
Kdybys věděl, co tě čeká, pomyslel si Viktor Jánský a škodolibě se ušklíbl.
Začal hrát orchestr. Po chvilce mdlé muziky všechny upoutal nějaký rámus u vchodu, kde ochranka pouštěla hosty na krásné pozvánky, ručně podepsanými Vitkorem Jánským.
„Nemá pozvánku! Nemá pozvánku!“
„Pusťte mě! Okamžitě mě pusťte!“
„Bože, co je to zač? Nějaký blázen? Houmelesák!“
Byl to nebohý Vítězslav Polka. Utekl ochrance a zastavil se uprostřed sálu. Rozhlédl se kolem sebe. Měl divoký pohled šílence a na sobě nedefinovatelné oblečení. Spatřil Viktora Jánského a ukázal prstem. „Ty! Ty! Kvůli tobě já...“ To bylo vše, co Vítězslav Polka řekl. Ohlédl se a spatřil, jak se k němu řítí dva svalnatí muži se vzteklým výrazem (jeden z nich si držel tvář, do které ho Vítězslav Polka kousl). Opět se zadíval na Viktora Jánského a snažil se ho propálit plamenným pohledem. Nepovedlo se, tak se otočil k otevřeným dveřím na terasu, rozeběhl se a proběhl s pěstmi na prsou kolem stolů s občerstvením. Blížil se k zábradlí, aniž by zpomalil. Naopak. Zrychlil. Už nevydal ani hlásku, přeskočil zábradlí a spadl z desátého patra. Ne, nestal se zázrak. Nepřežil. Zabil se.
Všichni byli konsternovaní. Viktor Jánský smutně zavrtěl hlavou. „Co ti neúspěšní a zneuznaní spisovatelé jsou schopní udělat...“
„Hudba!“ vykřikl někdo. Orchestr opět začal vyluzovat skomíravou muziku. Zábava byla rozpačitá, ale kdo by opustil tak honosný raut, kde se podávala tak vynikající stará skotská? Konzumovalo se v duchu: „Napijeme se na jeho památku, no ne? Toho lososa by byla škoda, zpátky do řeky ho asi nehodíme, no ne?“
Nebyl to poslední trapas na tomto křtu. Asi za hodinu se zjevila policie. Dva muži v civilu a dva uniformovaní strážníci. Přišli k náměstkovi Igorovi Poledňákovi a legitimovali se.
Zatýkáme vás za zneužití pravomoci veřejného činitele a majetkovou trestnou činnost velkého rozsahu.“
„Co si to dovolujete? Vy snad nevíte, jakou já mám moc?“
Policista pokrčil rameny. „Nevím. Jenom vím, že na váš máme zatykač.“
Druhý policista v civilu zkroutil Igorovi Poledňákovi ruce za záda. Potom ho odvedli ze ztichlého sálu.
Viktor Jánský byl šokován. „Na to se musím napít, to se mi snad zdá! To je tedy zatracenej křest! Dám si cuba libre. A tuplovaný!“
Těch tuplovaných cuba libre bylo nepočítaně. Viktor Jánský se pohádal s šéfredaktorem, který na něho tlačil s termínem na pokračování románu. Jak může bejt nějaký pokračování, když se autor právě zabil, ty tupče, pomyslel si Viktor Jánský a opustil křest nevlastního románu pln vzteku. Sedl do svého lamborghini diabolo a rozhodl se projet Prahou, aby se rychlou jízdou uklidnil.
Řítil se ve svém lamgorghini a najednou mu připadalo, že še ocitl v nějaké staré, zchátralé čtvrti, kterou vůbec nepoznává. Blížila se křižovatka, padla mu zelená. Dupl na plyn, aby si vychutnal rychlost. Ale co se to děje, pomyslel si s hrůzou. Na semaforu, který byl zavěšený na drátu mezi domy a houpal se, se snad ani ne po necelé vteřině objevila zase červená. Z vedlejší ulice se rozjel zastaralý náklaďák. To je nějaký veterán, tady se musí točit nějaký dobový film, pomyslel si, když se snažil strhnout své sporťák stranou a proklouznout kolem náklaďáku. Nepovedlo se...
Když se probudíte mrtví, je to sakra divný pocit. Stejně takový pocit měl i nezaslouženě proslavený spisovatel Viktor Jánský, když se probudil. Sakra divný. Každopádně mu bylo jasné, že je mrtvý.
Když dočetl v Deníku článek na titulní straně o své tragické smrti, odložil ho a řekl si, co bude asi dál? Nemusel dlouho přemýšlet. Otevřely se dveře a v nich se zjevila krásná dívka v průhledných šatech. V jedné ruce měla tác s nazdobeným občerstvením a v druhé stříbrný tác s lajnou kokainu a srolovanou stodolarovkou.
„Tak tohle je ten ráj?“ řekl nadšeně Viktor Jánský. Dívka se usmála a přinesla mu oba tácy až pod nos. Zatímco zkonzumoval jako první lajnu špičkového kokainu, uždiboval z pamlsků, dívka tančila na jímavou muziku, která se odkudsi začala linout. Dívka se přivlnila k Viktorovi, shodila ze sebe průsvitné šaty, lehla si k němu a pomilovali se.
„To je matroš,“ pochvaloval si Viktor Jánský a myslel tím kokain i dívku. Dveře se znovu otevřely a Viktor Jánský nevrle pohlédl směrem k nim. „Kdo to zase otra...“
Na prahu se zjevil pán Vonk. Byl ještě žlutější než obvykle a Viktorovi připadalo, že je i ještě menší než obvykle. Pán Vonk kýchl a obligátně se vysmrkal. Dívka ladně vyskočila z postele, popadla šaty a zmizela ve dveřích.
„Teda vyhnat jste ji nemusel,“ řekl Víktor Jánský rozmrzele. Pán Vonk měl v podpaždí Potéosud. Přistoupil k posteli a hodil ho Viktorovi na peřinu. Byl to Potéosud náměstka Igora Poledňáka.
„Nějaká reklamace?“ zeptal se Viktor Jánský.
Pán Vonk mávl rukou. „Ále. To jsi mi neměl dělat tohle ne.“
„Já? A co jsem...“ Viktor Jánský zaostřil na titulní stránku Potéosudu. Jméno Igora Poledňáka začalo pozvolna blednout. Nakonec se ztratilo úplně.
„Co to znamená?“ divil se Viktor Jánský.
„Je to v pytli, kámo. Já ti říkal, že na něj máme nárok, když ty hříchy spáchá na zemi beztrestně. Tedy jako že mu to tam mezi lidma projde. Ale nakonec neprošlo. Už je ve vězení. Takže už na něj my nemáme nárok. Sakra! Vyklouzl nám. A já se na něj tak těšil.“
„Cože? Takže jsem se s tím dělal zbytečně?“ Viktor bouchl do Potéosudu.
„Ale ne. Nedělal.“
„No proto. Chci se zeptat. Co ta holka vlastně byla zač? Líbí se mi.“
„Ta?“ Pán Vonk mávl rukou. „Ta byla od konkurence. Z jejich píárka. Jenom abys viděl, o co jsi přišel.“
„Jak o co jsem přišel. Copak já...“
„Ne. Vždyť jsem ti to vysvětloval. Máš na triku šestou kategorii. Toho Polku.“
„Ale ten se zabil sám!“
„Jo. Ale kvůli tobě. Takže...“ Pán Vonk sklouzl pohledem k Potéosudu. Na titulní straně se pod názvem Potéosud začalo zjevovat nějaké jméno. Zatím nebylo rozeznatelné.
„Byla by strašná škoda tak dobře napsaného Potéosudu,“ řekl pán Vonk. Viktor Jánský si Potéosud dal k blíž k očím. „Šálí mě zrak nebo co?“ Ne. Zrak ho nešálil. Zjevilo se tam jeho jméno. Víktor Jánský.
Pán Vonk a sáhl mu svou horkou dlaní na zápěstí. Viktor Jánský pozoroval, jak se pán Vonk zmenšuje a vzdaluje. vědomí. Po Ztratil čase ho zase začal nabývat. Byla mu strašná zima. Všechno se s ním zatočilo. Byl úplně nahý. Všude byl sníh a kusy ledu. Jak se koule točila a vše se uvnitř mlelo v chumlu, úlomky ledu ho zraňovaly. Když si Viktor Jánský uvědomil, co se stalo, začal strašně křičet. Ale v Tagu číslo jedna byl sám. Dobře věděl, že se tam mají zjevit hadi s velkou hlavou. Zjevili...