Na křídlech holubic (1. část)

I snaha pomoci má, stejně jako zaklínačský meč, dvě ostří a dá se o ni ošklivě pořezat. O meči to Aisling ví, ale o pomoci?

 

„Tak co myslíš?“ zeptal se mě Theodor.

Zvedla jsem se od zakrváceného koně a snažila se nešlápnout do bláta, které krev s prachem vytvořily.

„Kraujas, dost jistě. Šířka čelistí, postavení stop po drápech, nedokážu si představit, co jinýho by tu žilo.“ Oklepala jsem si ruce od hlíny a přelezla ohradu zpátky na Theodorovu stranu.

„Zvládneš ho, Aisling?“ Čaroděj si trochu pochybovačně měřil rozsápanou zdechlinu.

„Levou zadní,“ ujistila jsem ho. „Kraujas loví sám a neumí čarovat, co chtít víc,“ zaradovala jsem se maličko pateticky a vykročila zpátky po cestě do Darraghu. Theodor mi šlapal po boku jako zachmuřený stín. Neprojevoval takové nadšení, jak by mi připadalo přiměřený, když jeho a potažmo všechny čaroděje hodlám zbavit nálepky nočních dobytek a koně vraždících přízraků.

„Kraujas loví většinou večer, za šera. Nebo brzo ráno, ale tak brzo se mi vstávat nechce,“ ušklíbla jsem se. „Podle toho, co z tý kobyly zbylo, myslím, že pár dní lovit nepůjde, ale stejně bych to tu pro jistotu měla ohlídat. Musím se dohodnout s místníma, aby zahnali stáda pryč od lesa, vybrat si vhodný místo a tam nechat návnadu. Ach jo...“ nastavila jsem na okamžik tvář sluníčku a rozhodila rukama, „proč já pokaždý část ještě neodpracovaný výplaty utratím za dobytek na porážku?“

Koutkem oka jsem zašilhala po Theodorovi. Tak soustředěně zíral na kamínky na cestě, že jsem zapochybovala, jestli mě vůbec slyšel.

Nerada působím teatrálně, takže jsem si povzdech dovolila jenom v duchu. A pak jsem to vzala přímým útokem

„Theodore, co je s tebou?“

„Nic,“ odpověděl. I to jedno slovo zvládlo být zoufalé a mrazivé zároveň. „Mám teď špatný období, všechno se pokazilo.“

Polkla jsem naprázdno. „Co se stalo? Tedy jestli to chceš řešit,“ dodala jsem rychle.

Theodor pohodil dlouhými vlasy jako... no, trochu jako ženská. „To nejsou tvoje problémy, Ais, nechci je na tede házet.“

„Klidně si posluž, jestli ti to pomůže, já svých zrovna moc nemám, tak ještě něco unesu,“ nabídla jsem mu. Jako odpověď mi muselo stačit nejasné zabručení. Kousla jsem se do rtu. A co teď?

„Pomůžeš mi s tím hlídáním? Energetický pole poslouží líp než můj kalnej zrak.“ Pokus o lehký tón mi myslím celkem vyšel.

„Ale jo,“ povzdechnul si Theodor a vrazil ruce do kapes.

 

Se starostou vesnice Darragh nebylo těžký pořízení. Vysoký, hřmotný sedlák, který zřejmě starostoval o pátkách večer v hospodě, zíral na Theodora v černém plášti čarodějů Acadaemie jako na démona. Se mnou, která jsem se ještě neobtěžovala spravit si tuniku rozdrápanou od vlkodlaka, se mu zřejmě mluvilo líp.

Hned při příjezdu jsem si Darragh omrkla, a pozorování to nebylo moc veselý. Malá vesnice, odrbaná, skromná, obklopená lány pastvin pro dobytek. Místním se tu asi nežije špatně, umí vyjít s málem a nedovedou si představit, že by mohli mít víc, ale mě to poskytlo dost bezútěšný odhad stavu vesnické pokladny, ze které půjde moje odměna. Tím hůř, že se kdesi ve mně probudila solidarita a upozorňuje mě, že by ode mě nebylo hezké přivést tuhle vesnici na mizinu.

„Slečno Aisling,“ uklonil se mi starosta mírně. Bylo vidět, že na takový pohyb není zvyklý. „Co jste zjistila?“

Přinejmenším se s ničím nemaže. Chlápek podle mýho gusta.

„To, co vám zabíjí dobytek a koně, je kraujas. Je to vzdálený příbuzný rysa, akorát o dost větší a o dost nebezpečnější. Lovil tu už dvakrát, jak říkáte, takže si myslím, že bude lovit znovu. Potřebuju, abyste na noc zaháněli stáda z pastvin u lesa, aby ho nelákaly, a...“ na okamžik jsem zaváhala. Určitě budou moc rádi, když jim budu z jejich krav chtít udělat návnadu. „A několik kusů dobytka budu potřebovat jako návnadu, ty naopak u lesa necháme. Za několik dní kraujas dostane hlad a půjde lovit, a právě na lovu ho chci dostat. Kdyby přitom přišel nějaký dobytek k úhoně, zaplatím vám za něj,“ dodala jsem. Ach jo, ten můj altruismus. A já myslela, že ho ze mě na Graaffu vymlátili. „Za kolik byste ve městě prodali pět krav? Deset stříbrných?“

Starosta kývl. „Dobře živených, zdravých... deset stříbrných, dvanáct, máme-li dobrého kupce.“

„Fajn. To bude moje odměna. Dvanáct stříbrných, mínus cena za případně zraněné krávy.“

Starosta polknul naprázdno, ale vzal to statečně. „Ujednáno,“ napřáhnul ke mně pravici.

„Ujednáno,“ potvrdila jsem. Moje ruka byla proti jeho asi tak poloviční.

A přitom já jsem ta, kdo tu zabíjí nestvůry.

 

„Proč na nás tak zírají?“ zamumlal Theodor ublíženě. Hospoda nebyla zrovna prázdná, lépe řečeno hučelo to tu jako v úle, a rádoby nenápadné pohledy místních dávaly znát, o kom že se to tak vydatně mluví.

„Okamžik,“ popadla jsem oba naše poháry – můj od vína, jeho od moštu – a donesla je hospodskému. Než mi je dolil, oplácela jsem vesničanům jejich šmírování.

„Nekoukaj na nás,“ sdělila jsem Theodorovi, když jsem před něj stavěla novou várku moštu. „Koukají na tebe.“

Čaroděj se na mě netečně zadíval.

„Asi ti pořád nevěří, že ty krávy jim nedávíš ty.“ Už mi při rozhovoru s Theodorem vážně začínaly docházet náměty. Ani teď mi to nijak neulehčil a odpověděl jenom už poněkud obehraným neurčitným mručením.

„Theodore?“

„Hm?“

„Jestli se ještě trochu nalíznu, začnu se tě zase vyptávat, co se ti stalo.“

Chvíli se na mě beze slova díval. Pak mi rychlým pohybem vzal moje víno a vrazil mi do ruky mošt. „Opovaž se. Slunce zapadá za dvě hodiny a to už musíme být na té pastvině. A jestli se namažeš, dost mě tím naštveš.“

„Máš pravdu, jako vždy,“ poklonila jsem se mu ironicky a obrátila do sebe celý pohár najednou. Mošt nebyl špatný, ale na dhamskému vínu se prostě nemůže rovnat.

„Slečno Aisling, pane Carwyne?“ Nad naším stolem se zastavil starosta.

„Dobrý večer,“ usmála jsem se na něj. Do úsměvu jsem propašovala i pobavení nad starým známým faktem, že zatímco Theodorovo jméno si většina lidí pamatuje a používá, svoje přízvisko bych z nich nevymlátila ani mečem. Čemuž se já, Aisling as Cill Airne, celkem nemůžu divit.

„Vydáte se dnes na lov?“ zeptal se starosta po chvíli váhání. Asi nemoh honem přijít na to, jak se vlastně říká práci, kterou zaklínač dělá. Lov je docela dobrej výraz. Mnohem lepší než jatka.

„Ano,“ přikývla jsem. „Jsme už skoro na odchodu,“ popadlo mě nutkání vysvětlit, proč ještě sedím v hospodě, když bych si měla brousit meč a sedlat koně.

„Výborně. Napadlo nás, že, eh... na východní pastviny je to daleko, kdybyste potřebovali poslat zprávu...“ Kývnul na muže, který doteď stál opodál s rukou za zády. Ten přistoupil k nám a cosi postavil na stůl.

„Budeme na ni čekat,“ ujistil nás, on i starosta škubli hlavou, zřejmě v nápodobě poklony, a zamířili k hostinskému pro další korbel piva. Já dlouho v němém šoku zírala na proutěnou kukaň, která teď stála mezi mnou a Theodorem. A když se mi konečně dar řeči vrátil, rozhodně jsem ho nevyužila nijak světoborně.

„No to si dělají legraci!“

 

„Posílám lásku svou na křídlech holubic, čekám, když vrátíš se, vyhlížím do ulic, to je určitě nějaká trubarúrská balada,“ řekla jsem do příliš dlouho trvajícího ticha. Theodor neodpověděl. Kopyta koní, Theodorova krásného šimla i té herky, kterou mám půjčenou od kolegy Filipa, skřípala v prachu a písku cesty, kožené řemínky postrojů vrzaly a holubice, kterou jsem vezla v proutěné kleci zavěšené u sedla, si mohla zobák vykřičet, jak zuřivě proti svým cestovním podmínkám protestovala. To bylo všechno, co rušilo jinak perfektní ticho.

„Drž zobák,“ vyzvala jsem opeřence. Neposlechnul. Theodor nemluví, když to po něm chci, holubice neztichne, nebude ten problém nakonec ve mně?

„Theodore,“ zkusila jsem to znovu, když už mi ticho začínalo připadat vyloženě nepřátelské, „co je s tebou? Provedla jsem něco, že se mnou nemluviš?“

Theodor potřásl hlavou v gestu signalizujícím smrtelné vyčerpání. „To není o tobě, Ais. Mám problémy, ale zvládnu je sám. Nechci do toho nikoho tahat.“ Trhnul hlavou tak, aby mu pramen vlasů spadl přes obličej jako záclona.

Začíná mi s tou svou pózou hrdého trpitele docela pít krev.

Ale dobře, nechce o tom mluvit, nechce celkem vzato mluvit vůbec, jak ctěná libost, nebudu se s ním bavit. Po jeho vzoru jsem se zahleděla k obzoru a začala si nazdařbůh broukat nějakou melodii. Až po chvíli se mi spojila se slovy zamilované balady, ze které jsem část recitovala na účet našeho vřískajícího opeřeného posla.

„Prázdnota v srdci mém palčivě zabolí, čekám, kdy vrátíš se, vyhlížím do polí, tak to pokračuje,“ sdělila jsem holubici. Ta vydala obzvlášť hlasitý a ostrý skřek. Alespoň nějaká odezva.

Mlčky jsme dojeli k místu, kde včera ráno našli rozervanou klisnu. Klidně se tam popásalo několik krav, prvních, které jsem za celou cestu zahlédla. Vesničani mě zřejmě poslechli a stáda na noc zahnali do chlévů. S takovýma je radost spolupracovat.

„Co máš v plánu?“ zeptal se Theodor stručně. Rozhlédla jsem se kolem. Ohrazená pastvina nebyla na místní poměry velká, ale představa, jak přes ni běžím závod o život krávy, které se právě po hrdle vrhnul hladový kraujas, se mi vůbec nelíbila. Stejně mi ale nic jinýho nezbyde, pokud nechci sedět uprostřed louky a čekat, jestli bude mít kraujas větší chuť na hovězí nebo na mě.

„Zvládneš natáhnout energetický pole přes celej okraj lesa?“ ukázala jsem Theodorovi úsek mezi ploty pastviny, kterým sem podle mě kraujas přijde nejpravděpodobněji. Jestli přijde.

„Jo.“ Čaroděj rozhodně slovy neplýtval.

Přelezla jsem ohradu a opřela se do jejího vnitřního rohu. Za světla jsem viděla celou pastvinu perfektně, za tmy to bude horší.

„Nic lepšího asi nevymyslím,“ obrátila jsem se na Theodora. Beze slova přikývnul a odepnul od sedla přikrývky. Ve jménu zaklínačský profesní cti tu přece jenom počkáme do svítání, pokud nám kraujas neprokáže tu laskavost a nepřijde hned, jak slunce olízne hory na západě.

Seděla jsem v rohu ohrady, zabalená do dvou silných dek a stejně mi byla zima. A seděla jsem tak dlouho. Nejdřív zapadlo slunce, pak začaly vycházet hvězdy, měsíc opsal po obloze oblouk, a nakonec začala obloha na východě zase světlat. Nejspíš jsem chvílema usnula, protože jsem se několikrát přistihla v tak nepohodlný pozici, do jaký bych se vědomě nedostala a ze který mě bude bolet krk ještě nejmíň tři dny.

Kraujas se samozřejmě neukázal.

***

Druhá část tady

---