Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Maškarní

21. 11. 2011

6691

Autor

Lakrov

Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.

“Víš, co dělá člověka?“

„Ty myslíš jako čím se liší od zvířete? Třeba že chodí po dvou?“

„To ne...“

„Nebo že tolik mluví?“

„Ne, přece šaty! Šaty dělají člověka.“

Maškarní

„Co to tam ty děti provádějí?“ otočil se Tchoř na Stehlíka a mžoural do dálky. Po tom, co vylezl z nory, se totiž nemohl v ostrém dopoledním slunci rozkoukat. Kamaráda vlastně našel jen po hlase. První, co s jistotou rozeznal, byla až čepýřící se Kačenka.

„Zalétnu tam a podívám se, co dělají,“ nabídl ochotně Stehlík.

Kačenka dokončovala ranní toaletu. Ještě několikrát uhladila pírka na bocích, pak natočila hlavu ke straně a na lesklé hladině si zálibně prohlížela svůj obraz.

„Mažou papíry nějakými barvami!“ vracel se Stehlík z obhlídky.

„Takže kreslí; tedy spíš malují,“ upřesnil Slon. „Takhle říkala maminka tomu mazání papíru. Mají dost šedé a hnědé?“ postavil se bokem ke skupince a zvedl chobot, jako by pózoval.

„Hnědou jsem zahlédl,“ rozvzpomněl se Stehlík. „Pak taky červenou, oranžovou, bílou, zelenou...“

„Zelenou?“ podivil se Slon. „Odkud by se vzala?“ prohlížel se ze všech stran, není-li od něčeho špinavý. Pak se podíval na Kačenku a teprve pak mu to došlo. Honem svěsil chobot, pokrčil nohu a postavil se co možná nejledabyleji, aby jeho trapný omyl ostatní nepostřehli.

„Ty papíry,“ pokračoval Stehlík, „byly od těch barev celé upatlané. Spousta barevných fleků.“

Slon si oddechl, že si jeho sebestředné pýchy nikdo nevšiml, ale zároveň znejistěl: „Říkáš barevné fleky? a spousta? a pozná se Kačenka na takovém obrázku? Aby se zas nenaštvala, jako tuhle, když...“

„O čem si to tam šuškáte, vy dva?“ vložila se Kačenka do hovoru.

„Myslím, že nás – tedy tebe – ty děti malují,“ objasňoval Slon. „A nevíme, jestli...“

„Zbláznily se?!“ rozhodila Kačenka rozčileně křídly. „Copak nevidí, že ještě nejsem učesaná?“ Honem schovala hlavu pod vodu a místo ní vystrčila zadek.

„Hlavně ať nemalují mě,“ zamručel Tchoř. „Protože takové obrázky by si ve škole vystavit stejně nemohly. Leda by pak musely nechat otevřená okna. A už se blíží zima, podívejte, jak se vybarvuje listí; jako žloutek ve vajíčkách...,“ nadchnul se Tchoř představou oblíbené pochoutky.

Stehlík zakroužil nad skupinkou malířů a vracel se s udiveným výrazem. „Víte, že možná malují mě? Dívají se pořád nahoru, jako by něco hledali ve větvích nebo ve vzduchu.“

„Maminka vyprávěla,“ začal vzpomínat Slon, „že ve sloní škole malovali každý den a dokonce si sami vyráběli papír a...“

„Tak se mi zdá,“ nasál Tchoř čenichem, „že je tu něco cítit, a já to nejsem. Nevymýšlí si tu takhle náhodou někdo?“ obrátil se na Slona.

„Už vám nic neřeknu, troubové,“ urazil se Slon. „Ani z čeho se dělá papír.“

„A z čeho se dělá papír?“ nepostřehla Kačenka nastalou roztržku. „Nedalo by se to náhodou sníst, kdyby to tu zapomněly?“

„Vajíčka,“ olízl se Tchoř při zmínce o jídle. Papír, barvy i to, kdo vlastně bude na obrázcích namalovaný, ho tolik nezajímalo.

„Teď sbírají něco ze země,“ hlásil Stehlík.

„Že by nakonec hrály větvičky?“ napadlo Slona.

„Přikládají to k výkresům,“ přiletěl Stehlík s další novinou. „Berou si listí i domů!“

„Tak to bude letos asi tuhá zima,“ zamyslel se Tchoř, „když děti jedí listí...“

„Ale oni ho přece nejedí,“ ujasňoval Stehlík. „Oni ho malují! Malují listí a barevné stromy. A nás si možná ani nevšimli.“

„Slepouni,“ zvedla Kačenka uraženě zobák.

„Podzim je krásné roční období,“ zasnil se Tchoř. „Umět jako jezevec usnout zimním spánkem a nechat si zdát o vajíčkách...“

„Maminka říkala,“ zapomněl už Slon na to, jak se před chvílí urazil, „že ve sloní škole malovali vždycky hlavně přírodu. Co ale na ty papíry namalovali doopravdy, to z lidí poznal jen málokdo.“

„To náš zvěrolékař,“ hvízdl uznale Stehlík, „ten by to jistě poznal.“

„A z čeho se teda dělaly ty papíry?“ dožadovala se Kačenka informace, kterou jim Slon odepřel.

„Papíry,“ nadechl se Slon, „to není tak jednoduché. Předně záleží na tom, co jíte, protože když jíte samé sladkosti...“

„Vajíčka...,“ zívnul Tchoř.

„Jdi už k šípku s těmi svými vajíčky!“ okřiknul ho Slon. „Pan řiditel v té škole, kam chodila moje maminka, nebyl rád, když sloni jedli sladkosti. Papír pak totiž nebyl dost pevný, trhal se a špatně se na něj malovalo.“

„A co to teda bylo za papír?“ vyhrkla nedočkavě Kačenka.

„Já to tuším, já už vím!“ hlásil se Tchoř jako ve škole.

„Ty mlč,“ odbyl ho Slon. „Nebo zas řekneš něco, co se neříká. Náhodou, to byl velmi vzácný papír, ruční. Na takový malují jen opravdoví malíři. Byl totiž vyroben z trusu, co sloni vykadí!“

Stehlík zůstal sedět s otevřeným zobáčkem. Tchořovi cukalo v koutcích a měl co dělat, aby nevybuchl smíchy.

„A barvy se dělaly z čeho?“ zeptala se po chvilce přemýšlení Kačenka.

To už nevydržel ani Slon. Lehl smíchy na bok a plácal chobotem o zem, až se listí na stromech třáslo.

„Proč se mi zase smějete?!“ rozčilovala se Kačenka.

Než se všichni dosyta vysmáli, byly děti pryč a místo jejich výkresů zbyly všude kolem jen stromy obalené barevným listím. Slunce si v nich začalo hrát na schovávanou a jen tu a tam prostrčilo paprsek škvírou. Pak kleslo níž, barvy zešedly a zahrada se chystala na příchod večera.

„Zase se mi zdálo o mamince,“ přiznal smutně Slon druhý den ráno. „Obcházela výběh s velkým štětcem, malovala s dětmi, co tu byly včera, na zeď to barevné listí a říkala jim: 'Nejezte sladkosti, nebo se vám ty výkresy rozpadnou na malé kousíčky a zbyde z nich jen spousta smetí,' ale nevím, jestli ji děti poslechly, protože najednou bylo ráno a...“

„Podívejte! Větve jsou úplně holé,“ vykřikl Stehlík. „Kam se teď schovám před kočkami?“

„Tak holt budeš přespávat v pavilonu, než naroste nové,“ uklidňoval ho Slon.

„Že mi taky nějaké sladkosti nenechaly...,“ povzdechla si Kačenka.

„Jaké sladkosti?“ nechápal Tchoř.

„No přece ty, co se jich přejedly; až se jim z toho ty výkresy rozpadly na malé kousíčky,“ rozhlédla se Kačenka. „Podívejte!“

A opravdu. Kolem dokola ležely tisíce střapatých, pestrých podzimních výkresů.

„Pojďte si hrát,“ volal radostně Slon. Brouzdal se tou barevnou nadílkou, nabíral listí chobotem a vyhazoval ho do výšky. Ostatní neotáleli a přidali se. Ani si nevšimli, že kousek od místa, kde předchozího dne stála skupinka dětí, se sešlo několik lidí v pracovním. Zastavili se u šedé plochy a začali vybalovat všelijaké náčiní. Všiml si jich jen Slon. Vzpomněl si přitom na jarní chvění země, na vykousnutý okraj stráně a na hluboké rýhy. Ohlédl se po Tchořovi. Ten však nevypadal, že by s tím tentokrát měl cokoli společného.

Lidé se pustili do práce. Šedivá stěna, kterou ještě den předtím kryly olistěné keře, se začala rozjasňovat, jako by náhle rozkvetla. Připomínala barevný vlak, blížící se k okraji výběhu. Než slunce vystoupalo k polednímu, došli lidé se svými štětci a válečky až k hornímu hrazení. Pak najednou, jako když střelí, byli pryč.

Nejvíc zvědavý byl Slon. Opatrně došel až na kraj výběhu a natáhl se přes zeď. Chobotem se mu podařilo nahmátnout malířský váleček. Chvilku jej zkoumavě prohlížel a pak zkusil jeden z kousků, jenž před chvílí okoukal od lidí; přejel válečkem po mřížované ohradě odshora dolů. Na některých místech zbyla po válečku jasná žlutá stopa. Jenže jiná místa zůstala nenabarvená; váleček byl totiž málo namočený. Slon si toho všiml a chystal se nedostatek napravit. Sáhl přes hrazení pro barvu, jenže váleček se mu vysmekl. Napodruhé narazil na hranatou malířskou štětku. „Jé, to je jako kartáč, co mi s ním ošetřovatel myje záda,“ zavolal na ostatní. A protože štětka byla mokrá a sloni vodu rádi, než se kdo nadál, přejel si s ní po hřbetě tam a zase zpátky.

„Je, ty vypadáš jak tygr,“ strnul Tchoř.

„Tygr?“ vylekal se Stehlík. „Tygr je kočka, a těch já se... nebojím, ale kdyby přišla...“

„Počkej, nějak to spravím,“ natáhl se Slon znovu přes ohradu, namočil štětku do jiného kyblíku a nabarvil si krk a hruď. Barva v tom kyblíku byla modrá jako nejsvítivější peří.

„Tak se mi zdá,“ zamyslel se Tchoř, „že nám tu roste druhá Kačenka; teda jestli už trochu nepřerostla.“

Slon měl náramnou radost ze svého nalíčení a z toho, jak může měnit podobu. Bylo to jako by se oblékal, jako by měnil kostýmy, a snad právě kvůli tomu si chvíli připadal skoro tak důležitě, jako člověk. Znovu se natáhl přes zeď. Další barva byla sytě červená, a Slon, jak byl zvyklý stáčet chobot do klubíčka, si s ní nedopatřením namaloval velký puntík na tvář.

„Jé, druhý Stehlík,“ ukazovala na Slona Kačenka a smála se, až se na rybníčku dělaly vlny.

Slon si zkusil načervenit ještě druhou tvář, ale štětka už byla suchá. Další barva, kterou našel, byla bílá. Podal pro jistotu rovnou celý kbelík. Jak jej zvedal, zavadil o vršek zdi. Kbelík se rozkýval, barva vyšplíchla a polila Slonovi zadek a nohy.

„Bílý slon, bílý slon!“ volali Stehlík s Kačenkou a tleskali křídly.

„Maminka říkala,“ rozvzpomenul se Slon, „že bílé zbarvení je u našinců velmi vzácné. V zemi odkud pocházíme,“ natáhl se znovu přes zeď, „jsou prý bílí sloni uctíváni jako božstvo a –“ nadechl se, jenže právě nad konví s ředidlem. To ho tuze zaštípalo v chobotu, a tak se rychle obrátil, doklusal k rybníčku, nabral vodu s blátem a jak je sloním zvykem, všechno to vyfrknul na záda. Bláto stékající po bocích přeměnilo bílou v černobílé pruhy.

To už se ale lidé vraceli z oběda zpátky do práce. Když zahlédli tu spoušť, snažili se honem zachránit, co ještě zbylo. Přicházel s nimi i ošetřovatel.

„To je malér,“ sykl Tchoř a zalezl do nory.

Stehlík vylétl na nejvyšší topol a tvářil se jako cizí, jako návštěvník.

Kačenka se pohupovala na rybníčku, jako by se jí to netýkalo, a tu a tam schovala pro jistotu hlavu pod hladinu.

Jen Slon se neměl kam schovat.

„Tak se mi zdá,“ prohlásil ošetřovatel, „že tě budeme muset přehnat k zebrám; zebra slonovitá. Nebo slon zebroboký?“

„To přece nejde!“ polekal se Slon. Nepoznal, že si ošetřovatel dělá legraci. „Já nechci k žádným zebrám!“ vymýšlel honem, jak ho od toho nápadu odradit. Nebyl si totiž jistý, je-li v zebřím výběhu rybníček; a co by si Kačenka počala bez vody? Zebry se přece bojí lvů a koček vůbec, vzpomněl si Slon na své tygří pruhy. Lehl si na bok, aby byly pruhy lépe vidět, a na plný chobot zakřičel po kočičím: „Uaáá!“

Další ráno postavili ti lidé, kteří si předtím hráli s barvami, za zdí stříšku. Do odpoledne pod ni připevnili velkou nástěnku a zavěsili na ni výkresy, které namalovaly děti. Barevné listí z nich svítilo do daleka. Kačenka, Stehlík, Slon a Tchoř si výkresy prohlíželi a vzpomínali na podzim, který s prvním mrazíkem tak náhle skončil.

„Podívejte! To jsem já,“ zaradovala se Kačenka, když na jednom z výkresů zahlédla oranžovo-hnědo-zeleno-bílou skvrnu na modré hladině.

„A tohle,“ podotknul Slon a ukázal na na malý obrázek dole, „jsem býval já.“ Stál na něm obyčejný hnědošedý slon. „Býval a doufám, že zase budu, až mě ošetřovatel v sobotu umyje.“

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Děkuji za návštěvu. Pokud se vám pohádka líbila, můžete otevřít další nebo zanechat komentář.

Pro oživení přikládám obrázky protagonistů, jak je vidí ilustrátor, a ukázku několika stránek z chystané knihy. Doufám, že se obrázky budou čtenářům líbit alespoň tolik, jako se líbí mně.