Na křídlech holubic (2. část)

První díl tady

***

Ráno cestou zpátky do Darraghu jsem už neměla žádný zvláštní problém ovládnout se a nesnažit se přimět Theodora k rozhovoru. Spíš nebylo úplně snadný udržet se v sedle, protože jsem usínala za jízdy. Holubici jsme postali se vzkazem Nic se nestalo radši vzduchem, protože vézt s sebou to ječící stvoření ještě zpátky by mi rozhodně na náladě nepřidalo. A bojím se, že ji večer nafasujeme znova.

Na přespání nám vyhradili seník obecní stodoly. Za běžných okolností bych se hádala o lepší ubytování, altruismus nealtruismus – navíc přes den, kdy tu musí mít spoustu volných postelí – ale probdělá noc na mě dolehla tak, že jsem se na seno složila ještě s povděkem.

Theodor si lehl kus ode mě, ale ne tak daleko, abych na něj s trochou snahy nedosáhla. Moje sebeúcta zřejmě usnula dřív než já, protože jsem se zničehonic přistihla, jak beru Theodora za ruku.

„Co tě trápí? Já bych ti vážně chtěla pomoct.“

Chvilku jsem měla pocit, že Theodor už spí, ale pak se mojí ruky pustil a odtáhnul se o kousek dál.

„Mám prostě problémy, Ais. Všechno se mi hroutí a potřebuju si to srovnat,“ povzdechnul si a přejel si rukou přes obličej.

„Štveš mě,“ oznámila jsem mu ospale. A pak jsem už doopravdy usnula.

Vzbudil nás holubář. To by mi samo o sobě ani nevadilo, kdyby nedržel v ruce tu proutěnou klec s nespokojeně kvičící holubicí.

„Víte, co se u nás na hradě dělalo s kohoutama?“ zeptala jsem se holubáře rozespale. Naštěstí to nevěděl, mohlo by se ho to dotknout.

Během jízdy jsem se snažila trochu rozhýbat ztuhlé tělo. Hlavně svaly na krku mě bolely skoro nesnesitelně. Budu se muset u té ohrady uvelebit nějak jinak, ještě jednu takovou noc a osobně bych šla poprosit kata, jestli by mě tý bolesti nezbavil.

Čím líp tu cestu znám, tím mi připadá kratší. Ještěže tak.

Nenadšeně jsem sesedla a začala v rohu ohrady chystat ležení pro tuhle noc. Rozhodila jsem po trávě jednu obzvlášť silnou houni, na ni navršila dvě hromádky dek a přidala pecen chleba a hroudu másla. Když je člověku zima a chce se mu spát, je to přece jenom lepší než zima, ospalost a hlad navrch.

Theodor se opíral o ohradu, hlavu svěšenou mezi rameny, a soudě podle skelného pohledu nevnímal, na co se dívá. V oranžovém světle zapadajícího slunce vypadal jako model pro obraz hrdého zoufalství.

Kdesi pod bránicí mi zabublal vztek a než jsem ho stihla ovládnout, vytrysknul ven.

„Nech už toho,“ štěkla jsem. „Nikdo tu na tvý pózy není zvědavej.“

V Theodorových očích se dalo jasně číst naprosté nechápání.

„Pózy?“ zopakoval si pro sebe.

„Pózy,“ potvrdila jsem mu. Začínala jsem se dostávat do ráže. „Chodíš tu kolem jako mučedník, vzdycháš a meleš něco o tom, že máš problémy, a všechno to vypadá opravdu moc tragicky, to ti podepíšu. Já netuším, co se ti stalo, jak bych taky sakra mohla, ale jedno ti povím. S tím tvým mám-spoustu-problémů-a-všechny-si-je-vyřeším-sám začínáš vypadat trochu směšně.“

„Směšně?“ Až to se mnou škublo. Zřejmě se mi konečně povedlo Theodora naštvat. A to dokonce velmi. „Aisling, ty vůbec netušíš-“ máchnul rukama v jakémsi zoufalém gestu.

A pak odešel. Prostě jen tak, rychle, skoro běžel, jako by to se mnou už nemoh vydržet.

„Aisling, ty jsi ale káča pitomá,“ zanadávala jsem sama sobě, přehodila si přes ramena deku a smiřovala se s vidinou noci v kravské ohradě o samotě.

Pomalu se šeřilo. Já pečlivě zkoumala každý stín a s postupující tmou jsem si pro jistotu lokla scathu, odvaru z bylin, který kromě jiných účinků rozšiřuje zornice a pomáhá překonat únavu. Jedno se mi hodí víc než druhý.

Tichoučkých kroků jsem si všimla, až když ode mě nebyly dál než na délku nebo dvě. Zastavily se u ohrady a mě v tu chvíli srdce vynechalo úder. Ale pak cosi přelezlo ohradu způsobem, jakým by to rozhodně žádná kočkovitá šelma neudělala.

„Ais? Jsi v pořádku?“ zeptal se ze tmy hlas a pak si Theodor sedl na zem vedle mě.

„Jsem,“ potvrdila jsem, když se mi tep a dech vrátily k normálu. „Co ty?“

„Víceméně,“ odpověděl čaroděj a po mém vzoru se zabalil do deky. „Ais, víš...“ na okamik zaváhal, „otec je teď v žaláři v Dhamse, za vlastizradu a špionáž pro Ador. Před týdnem mi Orinda poslala zprávu, že mě velkoknížecí garda hledala na Acadaemii a že by bylo lepší, kdybych se tam nějakou dobu neukazoval, tak jsem přijel sem. A tady se mi opravdu dokonale povedlo neupoutat pozornost,“ dodal s lehkou ironií a kývnul do louky, kde včera ležela potrhaná kobyla. Theodor měl tu smůlu, že kraujas poprvé zaútočil tu noc, kdy přijel. Příjezd čaroděje a smrt krávy v jeden den, to se vesničanům snadno spojuje.

„Promiň, nevěděla jsem...“ zamumlala jsem rozpačitě. Theodor se nadechnul. Čekala jsem, co mi odpoví, ale nakonec mě jenom obejmul a opřel se bradou o moje rameno.

To koneckonců taky není špatná odpověď.

Instinkty, jakož i smysl pro povinnost mě v tu chvíli opustily. Theodor si naštěstí zachoval víc duchapřítomnosti.

„Ais,“ šeptnul najednou a stisknul mi ruku. Pak už jsem to zahlédla taky – velký nehlučný stín klouzající trávou k jedné z krav.

Tak dobře, když to musí bejt.

„Omluv mě, hned jsem zpátky,“ sykla jsem na Theodora, znovu se napila scathu a vykročila kraujasovi vstříc. Napodobila jsem zavrčení, abych odpoutala jeho pozornost od krávy – vždycky mě potom bolí v krku, ale na šelmy to funguje docela dobře – a tasila meč.

Skočil po mě plavným, elegantním, dokonale předvídatelným skokem. Karotidu jsem mu přesekla hned prví ranou.

O trávu jsem z meče otřela většinu kraujasovy krve a vrátila se zpátky za Theodorem. „Žádnou krávu platit nebudu a navíc mám k dobru skoro neponičenou kožešinu,“ oznámila jsem mu klidně.

„Dobrá práce.“ I z hlasu byl Theodorovi slyšet úsměv. Přitáhl si mě blíž a naklonil se ke mně. Uhnula jsem a cítila, jak se nechápavě zarazil.

„Pila jsem scath, je v něm atropa, caffea a tak,“ vysvětlila jsem mu. „Já jsem na to zvyklá, ale ty to radši nezkoušej.“