Postava na konci tunelu

Obalovala jsem tátovi k večeři rybu.
„Ty jsi tak rychlá,“ řekla máma závistivě. „Já bych se s tím patlala nejmíň hodinu.“
„Taky jsi bejvala rychlá,“ usmála jsem se od kuchyňské linky a pak se radši soustředila, abych kolem sebe nenadělala.
„Osolilas to?“ vzpomněla si.
Přikývla jsem a namočila poslední kousek ryby do vajíčka.
„Víš, kde máme sůl?“ ujištovala se.
Znovu jsem přikývla, ale ji to nepřesvědčilo.
„Ze který dózy jsi brala? Z levý nebo z tý pravý?“„Mami,“ podívala jsem se jí do očí, „ochutnala jsem to. Byla to sůl.“
„Já jen,“ poposedla, „že to se může stát každýmu. „Mně už se to taky stalo.“
„Já vím,“ kývala jsem hlavou jako porcelánový pes.
Vůně strouhanky prskající v rozpáleném oleji vylákala tátu z postele.
„Dáš si?“ nastavila jsem talíř, aby viděl na do zlatova osmažené kousky ryby.
Přikývl a ztěžka dopadl na židli.
„Chceš k tomu chleba?“
„Dej pokoj,“ mávl rukou a pustil se do jídla.
„Je to dobrý?“ naklonila se máma přes stůl a pozorovala ho, jak zpracovává sousto bezzubými ústy.
Táta souhlasně zamručel.
Upřeně ho pozorovala a pak se naklonila ještě blíž:
„Nic tomu nechybí?“
Zavrtěl hlavou, polkl a nabodl další sousto.
Poposedla, ohlédla se, jestli poslouchám a zeptala se:
„Máš to dost slaný?“
To už jsem nevydržela a okřikla ji: „Mami!“
Neotočila se, dál tátovi zírala na ústa, a když se nedočkala odpovědi, vysvětlila mu:
„Vona je totiž strašně rychlá.“ Zasmála se, a poťouchle dodala: „Vona je rychlá jako sračka.“

Ze sluchátek na mě hulákala Radůza, a já klusala do rytmu. Už jsem sotva popadala dech, ale dokud písnička neskončila, nedokázala jsem zvolnit.
Vzduch takhle na večer ztěžkl vůní šeříků. Prošedivělý jezevčík čekal na paní s francouzskou holí, která co chvíli zastavila, aby si odpočinula. Stihl mezitím vykonat potřebu pod rozkvetlý rododendron, a přečíst vzkazy na betonové zídce. Ohlédl se, aby poměřil vzdálenost, která je dělila, a pomalu se vydal vpřed.
Líbilo se mi, jak nechávali jeden druhého na pokoji.

Jindřich čekal v metru mezi kolejemi. Viděli jsme se jen čtyřikrát, ve vzpomínkách mi záhadným způsobem narostl, takže mě překvapilo, že ve skutečnosti je jen o pár čísel větší než já. Naznačil rozpřaženou náruč, a pak se ke mně vrhl tak prudce, až jsem se lekla, že mě porazí.
Smál se a oči mu svítily, celým tělem dával najevo takovou radost ze setkání, že jsem ruce v kapsách sevřela v pěst a mimoděk o krok couvla.
„Půjdeme támhle,“ ukázal a položil mi ruku kolem ramen. „Ty voníš!“
Pak se naklonil blíž a dodal: „Rybinou.“

„Tady přejdeme,“ dotkl se mého loktu, když jsme venku přiblížili k silnici.
„Znám to tu jak svý boty,“ smál se. „Bydlím tady odjakživa. Pak se náhle zastavil a plácl se dlaní do čela:
„Promiň, já úplně zapomněl!“
Přibrzdila jsem.
„Nenechali jsme tam knížku,“ kývl hlavou k východu z metra. „Chceš se vrátit?“ v duchu jsem kroutila hlavou nad jeho představou, že knihy trousím, kudy chodím.
Obvykle s sebou nosívám jen jednu. K tradiční trojkombinaci: klíče + mobil + peněženka, jsem si zvykla přihodit do tašky Skládku. Čekám na chuť a příležitost, někdy s sebou nosím knížku tři dny, než se s ní rozloučím.
Naštěstí mám pomahače. Paní Šá prodala třicet knížek na dobročinném bazaru, Šíši máma dvě odnesla do domova důchodců, kam chodí masírovat babičky, od Lenky nedávno přiletěla zpráva, že nechala Skládku na zastupitelstvu v Liberci, a minulý čtvrtek prý dala jednu Hřebejkovi. Bůh ví, kde k němu přišla.
„Nespěchám,“ pokrčila jsem rameny. „Mám na rozdávání celej život.“
„Prší,“ zvedl tvář k nebi. „Budem s sebou muset hodit.“

„Mám vítr rád,“ řekl, když jsme čekali, až se uvaří voda na grog.
Už jsem si všimla, že svůj život dělí na období před tornádem a po něm. Ke vzpomínkám na setkání s živlem se stále vracel.
„Tenkrát byl vítr ohromně silný. Šťouchal mě do zad a hnal před sebou, až jsem zakopával. Víš, napřed jsem měl pocit, že mi pomáhá v chůzi, ale pak jsem jeho tempu přestal stačit, ztrácel jsem rovnováhu a bál se, že přepadnu. Musel jsem se na něj takhle položit,“ ukázal mi jak. „Blížil jsem se k silnici, ale vím jistě, že jsem k ní nedošel,“ rozhodil ruce. „Jsem přesvědčený, že mě zvedl vzdušný vír. Jak jinak bych se octl skoro o třicet metrů dál? Byla tma jak v ranci, mraky z indiga. Ten chlapík v peugeotu by mě byl přejel, všiml si mě až na poslední chvíli. Naštěstí nezaváhal, zabrzdil, a když zjistil, že nedýchám, pokusil se mě oživit. Bez něj bych tu už nebyl.“
Postavil na stůl kouřící hrnek, a mně rumové výpary vehnaly slzy do očí.
„Tou dobou už jsem letěl vstříc světlu,“ pokračoval, a posadil se naproti mně.
„Jako kdybych se ocitl uvnitř tornáda,“ namaloval do vzduchu kruh. „Uvnitř trychtýře, kterej mě hladce vtahoval ke svýmu středu,“ zavrtěl nad vzpomínkou hlavou, jako by i jemu přišlo zatěžko tomu uvěřit. „Na konci tunelu stála bílá postava,“ podíval se na mě vážně a pak mě vzal za ruku.
„Stála jsi tam ty.“
Okamžitě jsem mu ruku vytrhla: „To není možný!“
Pokýval hlavou, jako kdyby takovou reakci předvídal.
„Jsem si tím naprosto jist.“
Máma říká, že bláznům a dětem se nemá odporovat, proto jsem nenápadně odsunula židli od stolu, abych mohla utéct, kdyby bylo třeba, a pak co nejklidnějším tónem pronesla:
„Jindřichu, já jsem přece ještě neumřela.“
Překvapeně se zasmál:
„Já taky netvrdím, že jsem byl na onom světě!“