Sen

Byla deštivá říjnová noc. Její myšlenkou bylo dostat se, co nejdříve domů. Někdo mě sleduje, pomyslela si. Jejím tělem se pomalu rozlíval vtíravý pocit strachu. Zrychlila krok. Blížila se ke konci prázdné ulice. Bydlela na druhém konci města. Strávila večer s přáteli. Dnes měli seanci. Vyvolávali duchy. Musela na to pořád myslet. Bylo jí divné, že nepotkala žádného člověka. V další ulici míjela popelnice. Slyšela za sebou kroky. Ohlédla se přes rameno. Nikoho neviděla. Jen černou kočku s pronikavě zelenýma očima stojící u lampy. Zastavila se. Rozhlédla se okolo sebe. Nikdo nikde. Pouliční lampa se zběsile rozblikala. Ulice se ponořila do černočerné tmy. Něco se jí začalo třít a obcházet okolo nohy. Vrnělo to. Vyděšeně vykřikla. Na nic nečekala. Rozběhla se. Snad běžím správným směrem, proběhlo Lilian hlavou. Znova se ozvaly tajemné kroky. Přibližovali se. Její strach se stupňoval. Nemohla dál. Jako by ji neviditelná síla držela na jednom místě. Zavřela oči v očekávání útoku od neznámého. Nic se však nedělo. Jen ji obestřel podivný chlad. Roztřásla se. Cítila jeho dech. „Varoval jsem tě. Mě neutečeš, Lilian.” Zašeptal jí tichý sípavý hlas vedle ucha. „Uteču! Musím!” Rozkřikla se vyděšeně. Hlas se začal hystericky smát. Zkusila běžet. Nemohla se ani hnout. Byla pořád na stejném místě. Pořád se smál, ale jakoby s větší dálky. Lilian už necítila chlad, který jí obklopoval. Oddychla si. Lampa se s blikáním rozsvítila. Lilian musela zaostřit. Zničehonic před ní stála černá kočka se zelenýma očima a upřeně ji pozorovala. Lilian se otočila a dala se do běhu. Chtěla odtamtud zmizet. Celá se třásla. Byla k smrti vyděšená. Běžela celou cestu k domu. Zadýchaně se zastavila u vchodových dveří. Klíče vytáhla z kabelky. Roztřesenou rukou si odemykala. Vešla dovnitř. Nepřezula se. Prošla chodbou rovnou nahoru po schodech. Rozsvítila světlo v obývacím pokoji. Byla ráda, že je doma. V bezpečí. Sedla si na pohovku. Zavřela oči. Snažila se uklidnit. Nešlo to. Pořád jí něco nehrálo. Vyděšeně otevřela oči. Na konferenčním stolku před ní seděla ta černá kočka. Spokojeně vrněla a dívala se na ni. „Neutečeš mi! Nikdo mi neuteče!” Řekla kočka se smíchem. Před jejíma očima se kočka změnila v pohybujícího se ducha. Mířil přímo k ní. Lilian vstala. „Ne! Nech mě být! Nic jsem ti neudělala! ” Křičela zděšeně Lilian. Chtěla utéct. Dostala se k oknu vedle dveří. „ Volala jsi mě přece z podsvětí. To bude tvůj konec.” Promluvil duch vážně. Poté se otevřelo okno. Lilian cítila duchovu neviditelnou sílu. Vytlačila ji z okna. Vykřikla. Padala. Náraz byl tvrdý. Slyšela hlasy. Někdo s ní třásl. Otevřela oči. Nic jí nedávalo smysl. Dívala se do vyděšených tváří svým nejlepším přátelům. Zděšená poznáním, že prožila svou vlastní smrt. „Jsi v pořádku? Nemohli jsme tě probudit.” Řekla Anna starostlivě. „Házela si sebou, křičela si a nakonec si spadla z postele.” Přidal se Petr k Anně. „Nic se nestalo. Myslím ale, že vyvolávat duchy už nikdy nebudu.” Odpověděla jim Lilian trochu otřeseně. V nitru duše si oddychla. Byl to jen sen.