O slzách z obilí

 O slzách z obilí

            V jednom dalekém království kdysi dávno vládla jedna královna jménem Lucie. Přestože byla velmi mladá, byla také velmi moudrá, spravedlivá a štědrá ke svým poddaným. O svou zemi se starala přímo s mateřskou péčí a lidé ji měli velice rádi. Královnu však sužoval smutek a osamění. Před několika lety její rodinu totiž postihla strašná tragédie – otec padl v bitvě a sestru i matku unesli vojáci nepřátel plenící zemi. Dívku zachránila její chůva, čarodějka Kateřina, která ji ukryla ve své chaloupce v lese. Malá princezna se proto záhy musela stát královnou a vzít na sebe břemeno vlády. Její rádci jí pomáhali, jak jen mohli, království prosperovalo a královně se dostalo všeho, po čem její srdce zatoužilo. Až na jedinou výjimku: nikdo se neodvažoval nahradit roli jejích rodičů a najít vhodného ženicha. Všichni doufali, že si královna vybere sama. Avšak nikdo se stále neobjevoval a ji trápila samota. Po večerech prolévala slzy ve své komnatě a nevěděla, co si počít. Nakonec se upnula k poslední naději – navštíví svoji chůvu Kateřinu. Ta určitě nějak pomůže.

            Následujícího dne si královna hned za svítání nechala osedlat koně a vydala se na cestu k čarodějce. Přitom přemýšlela, co Kateřině poví. Teprve, když slunce stálo už vysoko na obloze, nechala koně chvíli odpočinout, poobědvala ve stínu stromů, a co nejdříve v cestě pokračovala. Projížděla svěžím lesem prozářeným slunečními paprsky a za doprovodu ptačího zpěvu zakrátko dospěla až k rozlehlé mýtině. Uprostřed stála malá chaloupka, kde si v dětství s oblibou hrávala. Čarodějka zrovna pracovala na zahrádce a Lucii viděla už z dálky.

„Vítejte, královno, copak vás ke mně přivádí?“ zeptala se.

Lucie sesedla z koně a pustila ho se napást. Pak Kateřinu následovala do útulné světničky. Posadily se a čarodějka královnu náležitě pohostila. Ta se zatím pustila do vyprávění – o svém trápení, samotě, smutku, slzách, které denně prolévá… Kateřina ji pozorně vyslechla a posmutněla. Věděla, že naděje své královny zklame:

„Bohužel, lásku vám přičarovat nemohu a rodinu navrátit také ne. Snad jen s těmi slzami bych něco zmohla…“

Královna, plna smutku, si povzdechla:

„Pověz mi tedy alespoň, zda se někdy má samota vytratí, nebo mne bude provázet až do smrti?“

Nyní se čarodějka usmála, věštba totiž byla příznivá:

„Jen neztrácejte trpělivost! Vše se zlepší, až to budete nejméně čekat!“

Noc Lucie strávila ve společnosti své chůvy a druhého dne se vrátila do hradu. U srdce ji opět hřál drobný plamínek naděje, který ovšem pohasl ve chvíli, kdy potkala generála Štěpána:

„Výsosti, hlídky na severu hlásí nájezdy cizích bojovníků. Mladý král Lukáš ze Severního království nám chce vyhlásit válku a dobýt naše území!“

Královně se z té zprávy málem podlomila kolena. Úroda byla tento rok velice slabá a ona si v žádném případě válku nemohla dovolit. Vždyť sotva uživí své poddané, natož ještě vyčerpané vojsko!

„Není nějaká šance s králem vše vyjednat v míru?“ zeptala se.

Štěpán však zavrtěl hlavou. Vojáci už zaútočili.

„Budeme bránit hrad, co nám síly postačí!“ zvolal, aby svou královnu povzbudil.

Ale ta se jen nuceně usmála, omluvila se a raději odešla do své komnaty. Tam se posadila k oknu a dala se do pláče. Všechno se jí zdálo ztracené. Plakala a plakala, téměř celou noc, až ji konečně přemohl klidný spánek.

Brzy ráno ji probudily první sluneční paprsky dopadající oknem na její tvář. Ihned si povšimla něčeho zvláštního, že se její komnata změnila. Celá podlaha byla totiž poseta drobnými zrnky obilí!

„Jak se sem mohly dostat?“ podivila se, vzala si misku a dala se do sbírání.

Když naplnila už druhou nádobu, musela požádat o pomoc své služky. Mezitím přemýšlela, jak s nálezem naloží. Nakonec se rozhodla věnovat jej svým věrným rytířům, aby měli do nadcházející bitvy co nejvíce sil.

Zbytek dne pak probíhal jako obvykle a večer, když na královnu opět padla melancholie, odebrala se do své komnaty a poddala se slzám. Najednou ucítila, že jí do klína padá něco jiného, než slané kapky. Byla to zrnka obilí! Vtom pochopila, co vlastně byl její ranní nález – přeměněné slzy ze včerejší noci.

„Ale jak je to možné?“ divila se, „kdo to kdy viděl, aby se slzy měnily v obilí!“

Dlouho o tom přemýšlela, spánek ji ovšem přemohl dříve, než stihla záhadu rozluštit.

Tak pokračoval den za dnem. Každé ráno Lucie se svými služkami sbírala obilná zrnka, která v noci vyplakala, a rozdávala je lidem na dvoře, venkovanům i vojákům. Brzy se na každého dostávalo, kolik potřeboval a chtěl. Radost a spokojenost však stále přikrýval stín hrozby. Přestože se vojska ze Severního království prozatím stáhla a k žádnému rozhodujícímu boji dosud nedošlo, všichni tušili, že král Lukáš od svého úmyslu jen tak neupustí. Štěpán nepřítelova vyčkávání využil, jak jen mohl, na poslední chvíli prohluboval výcvik svých bojovníků a dodával jim odvahu.

Královna se na každém kroku trápila jedinou otázkou. Náhlá proměna jejích slz jí nedávala spát. Přemýšlela a přemýšlela, jak se to mohlo stát?

„V tom musí být jistě nějaká kouzla,“ říkala si.

A potom si vzpomněla na svou chůvu. Kateřina přeci říkala, že královně může pomoci jen s jejími slzami. Jistě je to všechno její práce!

Ještě téhož dne si nechala osedlat koně a s váčkem plným obilí jako darem se vydala k lesu. Než slunce zapadlo, dorazila ke známé chaloupce. Místo uvítání ji Kateřina rychle postrčila dovnitř a zavřela dveře na závoru. V její tváři nešlo přehlédnout hluboké znepokojení.

„Co se stalo?“ zeptala se královna.

„Poslední dobou se v okolí potulují cizí vojáci,“ přišlo v odpověď, „ví o tom tvůj generál?“

Lucie musela přiznat, že podobné zprávy se do hradu zatím nedostaly.

„Hned zítra mu o tom řeknu,“ slíbila a raději zavedla řeč na téma záhadného obilí.

Jakmile se rozednilo, Lucie už opět sedlala koně.

„Musím si pospíšit a předat Štěpánovi co nejdříve tvé varování!“ vysvětlovala spěšně královna, „pokud to jen trochu půjde, pošlu sem hlídku, abys mohla v klidu spát.“

Sotva projela hradní branou, seskočila královna z koně a spěchala do pevnosti, kde vyhledala generála:

„Včera jsem navštívila Kateřinu. Dozvěděla jsem se, že prý se v tamějších lesích pohybují cizí vojáci. Víš o tom něco?“

Musel přiznat, že nikoli a zpráva ho velmi překvapila. Nepřítele stále očekával u severních hranic, které se však prostíraly velmi daleko od chýše, kde žila čarodějka. Nyní pochopil, proč král Lukáš tak dlouho vyčkával. Obešel obranu a dostával své bojovníky do země oklikou a potají!

Ihned se s královnou rozloučil a odešel za svými muži. Už nemohl déle otálet, rozhodl se proto pustit se do nevyhnutelného boje hned. Svolal všechny vojáky do zbraně, krátce o svých úmyslech pověděl i královně a ještě před večerem se v čele svého průvodu jezdců a pěších vydal na sever. U hranic si rozbili tábor a čekali, až se nepřátelské vojsko objeví.

Ještě několikrát slunce vyšlo a zapadlo, aniž by se vojska střetla. Znepřátelené tábory se zatím pouze snažily prozkoumat možné únikové cesty, pravidelnost zásobování, ale i morálku svého soka.

Mezitím se však zásoby jídla v královnině vojsku ukázaly jako nedostačující. Štěpán musel začít všemožně šetřit a jeho bojovníci pomalu ztráceli trpělivost i odvahu…

Dalšího dne za svítání spatřili oblak prachu na obzoru. Armáda ze Severního království se konečně dala na pochod! A právě toho rána, jako by snad královna věděla o těžkostech svých věrných bojovníků, poslala několik vozů s bohatou zásobou obilí pro všechny. Jakmile je vojáci spatřili, začali jásat. Potravu si spěšně rozdělili a s novou silou se postavili čelem nepřátelům ze Severu.

„Ve jménu královny Lucie, braňte naši zem!“ zvolal Štěpán a rozběhl se vpřed.

Boj byl rychlý a strašlivý. Kov narážel na kov, štíty praskaly, meče se lámaly a vítězství se dlouhou dobu nechtělo přiklonit ani na jednu stranu. Celý den se muži statečně bili, a když se na obloze objevily první červánky, začal být teprve jasný vítěz. Armáda obránců posbírala poslední zbytky sil a s vervou se znovu vrhla do boje. Tentokrát se jim podařilo zahnat útočníky daleko za jejich hranice. Pak už jen s úsměvem ve tváři sledovali, jak prchají.

Večer v táboře propukly bujaré oslavy a druhého dne se vojáci vrátili na hrad. Když královna uslyšela tu šťastnou novinu, srdce jí poskočilo radostí. Oslavovala se svými poddanými a děkovala Štěpánovi i jeho mužům, že ubránili bezpečí její milované země.

Záhy na hrad přijel posel krále ze Severního království, aby s královnou jednal o uzavření míru mezi oběma zeměmi. Lucie jej sice řádně pohostila, avšak domů ho poslala s nepořízenou.

„Chce-li král uzavřít mír, ať přijede sám vyjednávat,“ řekla.

Jak poručila, tak se také stalo a přijel ji tedy navštívit sám vládce Severního království. Lucii překvapilo, jak je mladý a na první pohled ji okouzlil. Ona na sobě ale nedala nic znát. Náležitě ho přivítala i s celým průvodem a na jeho počest uspořádala velkolepou hostinu.

Po skončení oslav svého hosta provedla hradem a také rozlehlou zahradou. Dlouho se procházeli mezi stromy a barevnými květinami a veškerá předchozí řevnivost byla zapomenuta. Královna s láskou a veselím mluvila o své zemi, až si ji král Lukáš musel také oblíbit. A zamiloval si i její vládkyni.

Ještě několik večerů strávili společnými procházkami a dlouhými rozhovory, až přišla ze Severního království naléhavá zpráva o potížích, které si žádaly vládcovu pevnou ruku. Král Lukáš jen neochotně opouštěl dvůr královny Lucie a byl nakonec rád, že nestihli sepsat dohodu zavazující obě země k soužití v míru. Měl tak záminku se brzy opět vrátit.

Ani pro královnu nebylo loučení lehké. Netrvalo dlouho a po králi se jí začalo stýskat. Ihned si proto nechala vystrojit průvod a na cesty se tentokrát vydala ona. Měla tak možnost poznat zemi na severu a zamilovat si ji stejně jako tu svou. Pak už nic nestálo v cestě její odvážné nabídce: sňatku obou vládců a spojení jejich království. Král Lukáš okamžitě nadšeně souhlasil, a tak se mohla začít strojit velká svatba. Mezi hosty nemohla chybět ani Kateřina, která s úsměvem sledovala, jak se královnina samota pomalu ztrácí ve vzpomínkách a ji čekají šťastné dny po boku milovaného manžela.

Od té doby královna neprolila jedinou slzu. Ale to nevadilo, úroda byla každým rokem lepší a lepší, mezi lidmi panovalo veselí a svůj díl radosti dostal i královský dvůr, kam co nevidět přibylo několik rozpustilých malých princezen a princů.

A jestli neumřeli, vládnou Lukáš a Lucie moudře a spravedlivě Spojenému království dodnes.