Veterán

VETERÁN

Konvoj vojenských vozidel Humvee s českou vojenskou posádkou 601 skupiny speciálních sil jel po kamenité polní cestě a vířil za sebou prach. Byla to část kontingentu, jehož příslušníci byli dislokováni na letišti Kandahár v rámci operace Enduring Freedom. Odsud se různě přesouvali k plnění stanovených úkolů a operací, určených k eliminaci aktivit nepřátelských skupin Talibanu a Al-Kajdy. Právě se vraceli z průzkumu.

Nad afgánskou krajinou zapadalo slunce. Vojáci tohoto českého kontingentu byli nasazeni už několik měsíců. Za tu dobu jim tváře zarostly vousy, jak bylo místním zvykem.

První vozidlo řídil vysoký a vytáhlý Eda Marek. „Dáme večer poker, pánové?“ zeptal se.

Dan Chvátal se usmál. „Tobě to včera nestačilo?“

„Tentokrát vás dostanu,“ kasal se Eda Marek, sundal ruku z volantu a zatnul bojovně pěst. „Vendeta, pánové, poznáte, co je vendeta,“ hrozil a spiklenecky mrkl.

Další člen posádky Štěpán, který měl na očích nasazené sluneční brýle, protože měl ještě nedoléčený zánět spojivek, zavrtěl hlavou. „Poznáme hovno. Zase tě škubnem. Nebo spíš tady Dany. Ty vole, ty se vrátíš domů s holou prdelí. Mamina tě...“ Nedořekl a ztuhl. Všichni v humvee ztuhli. Ten svistot střely všichni dobře znali. Vzápětí je ohlušíl výbuch. Jejich vůz dostal zásah a střela ho odhodila z cesty stranou. Následně se ozvala kulometná palba a kulky odrážející se o pancéřovanou karosérii vydávaly zvonivý zvuk. Vnitřek vozu se naplnil dýmem.

Z dosud funkční vysílačky se ozval řev velitele konvoje: „Talibanci severně za tím pahorkem. Práskněte tam někdo erpégéčko kurva. Chlapi vypadněte z tý kraksny, vždyť hoříte! Ven do prdele! Hned!“

Eda Marek byl omráčený a z poraněné hlavy mu stékala krev. Štěpán byl zaklíněný, a Dan měl poraněnou nohu.

„Do hajzlu,“ zasyčel Dan bolestí, ale přesto okamžitě zareagoval a začal jednat. Popadl Edu, aby ho vytáhl ven. Venku se rozzuřil boj a střelba. Velitel konvoje hlásil velitelství souřadnice a žádal o pomoc vrtulníky. V autě začalo být nesnesitelné vedro a dým. Vůz začínal hořet i vevnitř. Pneumatiky se začaly škvířit a nesnesitelně páchnout. Hlavně neomdlít, hlavně neomdlít, opakoval si Dan a otevřel dveře. Další dávka zabubnovala o stěnu jejich vozu.

Za chvíli se z vysílačky ozvalo: „Už vylejzaj, veliteli!“

„Plná krycí palba! Ať nám je ty sráči nerozsekaj! Filipe, popojeď před ně, ať je chráníte před střelbou, nebo je dostanou!“

Dan vytáhl Edu ven. Potom se chtěl vrátit do hořící vozu pro Štěpána. Bolest v noze byla nesnesitelná. Další Humvee vjelo do dráhy mezi ně a Talibance. Eda pomohl Štěpánovi vyprostit se ze sevření a povystrčil ho ven. Sám myslel, že už to nezvládne, noha nesnesitelně bolela, ale naštěstí jim už na pomoc přispěchali ostatní. Cítil něčí ruce, jak ho pevně sevřeli a pak omdlel. 

Když Dan otevřel oči, byl na nemocničním lůžku. Jeho pohled sklouzl ke kapačce. Potom k noze. Uvědomil si bolest, která mu vystřelovala do nohy a do kolene. Je v polní nemocnici, uvědomil si. Vedle ležel jeho kamarád Eda Marek s obvázanou hlavou. Šklebil se na něho. „Konečně ses probral. Už jsem myslel, že budeš chrnět snad tejden,“ řekl a podal mu láhev s vodou. „Chceš?“

„To si piš.“ Dan měl obrovskou žízeň. „Můžu?“

„Břicho ti neprostřelili, ne? Tak snad jo. Ale noha...“

„Co s ní mám?“ Tvář se mu starostlivě zachmuřila. „Bolí jak čert, mrcha!“

V ten moment se tam objevil Štěpán. Úsměv od ucha k uchu. „Nazdar, pardále, koukám, že už si konečně vzhůru. To je fajn, Dany, to je fajn.“

Přitáhl si malou rozkládací stoličku se zeleným plátnem a jeho pohled mu sjel k Danově noze obvázané fáčem, skrz něhož už zase prosakovala krev. Úsměv mu na chvíli zmizel z tváře. Stiskl mu jemně paži. „Hele, Dany, chci ti poděkovat. Ty vole, kdybys nás z tý hořící rakve nevytáhl. To ti nikdy nezapomenu, fakt.“

Dan mávl rukou. „By udělal každej.“

„Hovno každej. Mohlo to bouchnout.“

„Dan se na chvilku odmlčel a napil se. „Dali jsme jim aspoň na frak?“

„Si piš, kluci je srovnali.“

Dan přikývl. „Fajn. Hele, chlapi, co mám s nohou?“

Oba dva jeho kamarádi uhnuli s pohledem. „Nejsem doktor, Dany,“ řekl Eda.

„Jdi do prdele. Nejsem sakra blbej. Haksnu mám v hajzlu, co?“

Jeho kamarádi se na sebe podívali. „No...“ spustil Štěpán, ale moc se mu do toho nechtělo. „Prej budeš asi dost kulhat. Tedy vlastně ne asi. Ale já fakt taky nejsem doktor.“

Dan zavřel oči. „Takže v zeleným končím. Tak to jsem v prdeli. Totálně v prdeli,“ řekl nevěřícně.

Dopad tohoto faktu byl pro něho zdrcující. Nebyl hloupý, důsledky mu začaly pomalu docházet. Pokud se ukáže, že opravdu bude kulhat, verdikt bude nelítostný. Ve speciálních jednotkách skončí. Bez milosti. Bez pardonu. A asi i v armádě vůbec. Všechny ty roky propoceného drilu, odříkání, tisíce a tisíce kliků, střeleb, vypracované břicho, umění zabíjet holýma rukama, orientace podle hvězd, znalost výbušnin, zbraní, všechna ta skoro několikaletá příprava se obrátí díky jedné odpálené střele v niveč. Náhoda? Osud? Každopádně trpká realita. Zhroutil se mu svět. Byl tvrdý, vycvičený, vždycky museli počítat se zraněním nebo smrtí. Ale každý si myslel, že právě jeho to nepotká, že všemi nástrahami propluje. I on. Neproplul. V ten moment se mu hroutil jeho svět. Parta, tým, kamarádství, napětí, souhra, hrdost na své poslání, pocit, že je součást něčeho, co má smysl, to vše bude pryč. Vlast, obrana vlasti - to pro něho nebyly prázdné pojmy. Ale všechno je pryč, pryč, pryč, honilo se mu v hlavě dokola. Otevřel oči a podíval se na nohu, jakoby ona za to mohla.

„Do hajzlu,“ sykl a měl co dělat, aby se mu do očí nevehnaly slzy. Kamarádi odvrátili tvář a nevěděli najednou, co mají dělat, jak se mají tvářit a co mají říct. Všechno by vyznělo jalově. Jak by mu mohli pomoci? To nevěděli. Ono to ani nešlo. S tímto hořkým faktem se bude muset Dan vyrovnat sám.

Celý let vojenským letadlem Dan nezamhouřil oko. Převáželi ho ve speciálním lůžku. Vnímal monotónní hučení motoru a jeho pravidelný rytmus. Chtěl usnout, aby nemusel přemýšlet, co bude dál, až přistanou. Ale nešlo to. Jistě blízká budoucnost byla narýsovaná. Nemocnice, operace, rehabilitace. Fajn. Ale co pak dál? Propuštění z armády, odstupné, ceremonie, pár pivních večírků na rozloučenou, ale co potom? Co do prdele má dělat dál? Vždyť co umí? Umí být jenom vojákem. Umí zabíjet. Ale co s tím?

Na vojenském letišti přistáli v noci. Když letadlo rolovalo, Dan si uvědomil, že to je jeho poslední let ve vojenském letadle. Už žádná mise. Nikdy.

Vojenská sanitka ho převezla do vojenské nemocnice ve Střešovicich. Druhý den ráno ho hned operovali.

Jeho manželka Renata byla menší tmavovláska s živýma očima, která byla mazánek jejího vlivného a bohatého tatínka pana Vonderky. Byla jedináček. Jeho milovaná dceruška. Pan Vonderka od začátku Dana okatě a s gustem přezíral. Nikdy mu nebylo po chuti, že jeho dcera skončila s obyčejným, jak s oblibou procítěně říkal – vojclíkem.

Ten poslední střet, těsně než odletěl na misi, opravdu stál za to. Událo se to na Renatiných narozeninách, které se vždy slavily ve Vonderkově honosné vile. Její narozeniny byly vždy příležitost, aby se sjela jejich celá rozvětvená rodina a pan Vonderka jim mohl ostentativně předvádět svůj úspěch. Měl všechno, co chtěl, dosáhl všeho, co chtěl, stýkal se, s kým chtěl, jenom Dan byl špinavou skvrnou v  ideálním životě jeho rodiny. Pan Vonderka si dal víc panáků oblíbené metaxy, než bylo zdrávo, a když debata sklouzla k politice, začal pan Vonderka dštít oheň na NATO. „Nejdřív jsme se klaněli Rusákům, ale ty nás aspoň v Mnichově nenechali ve štychu a neprodali nás fašounům. A místo, abysme si konečně užili chvíli nezávislosti, tak musíme pro změnu lízt do prdele zápaďákům a tomu podělanýmu NATU. Sakra, co jsme to za zpropadenej přisráblej a nesamostatnej pronárod, že chvíli nemůžeme hrát sami za sebe? Proč do háje musíme pořád někomu aportovat? Teď pro změnu Amíkům? Sakra když si chtěj válčit, tak ať nás netahaj do Iráku a teď do Afganistánu! Co zeťáčku? Co ty na to? Hovno, viď to ty na to.“

Pan Vonderka si začal před příbuznými a Renatinými přáteli bez skrupulí z Dana dělal srandu: „Co ty cínový vojáčku? Co ty zelenej mozečku? Baví tě zabíjet, baví? Ve jménu pruhů a hvězd? Nic jinýho neumíš, viď? Jenom zabíjet,“ řekl a opovržlivě mávl rukou.

„Můžete toho nechat? Nechci se hádat. Renata má narozeniny, měl byste to respektovat,“ snažil se Dan vyhnout konfliktu.

„Já ji respektoval až moc. I její výběr toho, kdo zplodil mého vnuka... až moc jsem ji respektoval... a jak to dopadlo.“

„Běžte do háje, pane Vonderka! Mlčte, prosím vás, nebo...“

„Nebo co? Vyhrožuješ mi? Napadneš mě v mém domě? Na staršího si troufneš, co cínovej vojáčku?“

Dan zvedl oči v sloup, zavrtěl hlavou a šel pryč k rautovému stolu. Přišla za ním Renata a omlouvala otce, že má moc starostí ve firmě.

„A proč si se za mě nepostavila? Dobře si viděla, že se do mě pustil pro nic za nic,“ vyčetl jí. Renata jenom sklopila oči.

Nebylo to mezi nimi poslední rok před jeho odjezdem na misi vůbec dobré. Kdyby neměli syna Kubu, už by byli dávno od sebe. Renata byla lékařka a Dan vycítil, že jejímu otci se na ní podařilo zapracovat a nasadit ji brouky do hlavy. Je pravda, že to nikdy nebyla moc velká láska. Tedy z její strany. On se do ní zamiloval hned. Jí se prostě líbil. Byla po čerstvém rozchodu, chtěla rychle zapomenout na svého přítele. S Danem se potkali v baru Dogs Bullocks na Smíchově. Dan ji zpočátku vzrušoval. Ta jeho nezkrotná síla, to mužství, ta dřímající šelma. Po dvou měsících otěhotněla. Potom přišlo procitnutí. Odstěhovala se z tatínkovy vily, kde ji nic nechybělo do dva plus kuchyňský kout, který pořídili na hypotéku, protože Dan odmítl vzít za vděk jednomu z bytů, který jim pan Vonderka nabízel.

„Já dokážu uživit svou ženu sám!“ řekl mu tenkrát.

„Když myslíš,“ pokrčil pan Vonderka rameny.

Ale v malém bytě si Renata nemohla jít každý den po ránu zaplavat do bazénu, jako mohla v tatínkově vile. A když porodila Kubíka, nemohli se v bytě hnout. Dan chtěl splatit byt co nejdříve a vydělat peníze navíc. Proto chtěl do další mise.

Renata ho podruhé přišla do nemocnice navštívit bez syna.

„Kde je Kuba?“

Renata se tvářila rozpačitě. „Chtěla jsem dneska s tebou mluvit o samotě.“

„Aha. Víš, že ho rád vidím.“

„Příště ti ho zase přivedu.“

„Fajn.“

Byla tam už hodinu a konverzace povážlivě vázla. Konečně se odhodlala, aby mu sdělila tu nepříjemnou věc. „Víš, nevím, jak ti to mám... no prostě a zkrátka. Odstěhovali jsme se s Kubíkem k rodičům,“ řekla rychle a přerývavě. Když to ze sebe dostala, tvář se jí uvolnila. Měla to konečně za sebou. Oddychla si.

Dan mlčel.

„Já vím, že zrovna v týhle chvíli... ale znáš mě. Já nedokážu lhát,“ pokrčila rameny.

„Jo.“

„Dane, prosím tě nedívej se na mě tak. Pochop to přece. Ty jsi byl pryč a já sama v tom malým bytě. Copak to nechápeš? Nebuď zase tak zatvrzelej. Máma mi pomáhá. Táta taky. Kubík může být na zahradě...“

„Hm. A proč jsem tedy kupoval ten byt? Proč myslíš, že jsem si na krk uvázal hypotéku?“

„Nemusels! Stačilo, kdybys nebyl tak hrdej. Táta nám chtěl pomoc.“

„Výborně. Takže to je nakonec moje vina.“

„Ale, Dane, no tak. Já se nechci hádat. Vím, že to máš těžký. Hlavně teď. Je mi to líto. Moc líto, co se ti stalo. Ale já...“

Dan si ji zkoumavě prohlížel. „Do prdele, kam jsem se to dostal.“

„Prosím?“

Dan zakroutil hlavou. „Tam člověk řeší, jak přežít, zabíjí, aby se tady všichni měli jako v bavlnce. Všichni tady vědí hovno. To, co se tam děje, kdyby věděli. Kdyby věděli, co musíme podstoupit, aby tady každej si vozil tu svou prdel v nablejskanejch auťácích... přecpaný ledničky... ále. A já pak řeším takový blbiny, že moje manželka ani nedokáže na mě počkat... vem to čert. Ty za to nemůžeš, von na tebe působí.“

„Nech tátu bejt. Stará se. Máme všechno. Tvůj syn má všechno.“

„Bezva.“

Renata se dívala stranou, kousala se do rtů. Dan ji znal a když ji tak pozoroval, došlo mu, že to není ještě všechno, co mu přišla říct.

„Hele, Renčo, vybal to. Já to na tobě vidím. Co ještě? Ať to je načisto.“

Když mu to konečně řekla, poprosil ji, aby odešla. Udělala to. Chtěla se rozvést, protože se vrátila k svému bývalému příteli, s kterým žila před Danem.

Ten večer měl ještě jednu návštěvu. Překvapila ho. Byl to totiž pan Vonderka.

„Co vy tady chcete?“ zeptal se Dan překvapeně.

„Tak přišel jsem. Asi si mě nečekal, co?“

„Ne, vás teda opravdu ne.“

„Hm. Můžu si sednout?“

Dan mu posunkem ukázal na stoličku. Pan Vonderka se usadil a odtažitě si prohlížel pokoj. Chvíli mlčeli. „Jak se daří?“ zeptal se nakonec Dana.

„Co vám mám odpovědět?“

Pan Vonderka pokrčil rameny. „No jo no. Blbá otázka.“

„Jo.“

Pan Vonderka si znovu prohlížel pokoj a potom začal lovit v peněžence. Našel nějakou vizitku. „Hele, Dane, my dva se moc nemusíme...“

„To máte naprostou pravdu.“

„Já vím, já vím. Ale nemysli si, já nejsem svině. Já mám jenom rád svou dceru. A chci pro ni to nejlepší. Vím, že se dala zase dohromady s Přemkem.“

„To musíte bejt rád, ne? Bohatej právník, to vám jde pod nos, ne? To jste taky zařídil vy? Vy dokážete fakt všechno. I se ostatním srát do života.“

„Ale no tak, Dane. Já nejsem zase až taková hyena, nemysli si. Myslíš, že jsem jim nakázal, aby se dali dohromady? Nebuď jak malej Jarda. Prostě se to tak skoulelo. To už je život. Ale to, co se ti stalo... já ti to nepřeju, fakt. Konec konců jsi otec mého vnuka. Já nechci, abys žil nějak bídně. Tady...“ položil na peřinu černou vizitku se zlatým písmem.

„Co to je? To jsou nějací funebráci? Pro mě? Mám si jako objednat vlastní pohřeb?“

Stalo se nevídané. Pan Vonderka se pousmál. „Ne, nejsou to funebráci. I když ta jejich vizitka je fakt pitomá. Ty barvy... máš pravdu. Ale nejsou. Je to bezpečnostní služba. Znám tam ředitele. Až se z toho dostaneš... zavolej mu. Bude mít pro tebe práci. Dobrou práci. A dobře placenou. Jo a ještě jedna věc. Doplatil jsem ten váš byt. Můžeš v něm bydlet.“

„Hm. Co ten záchvat velkodušnosti.“

„Už jsem řekl. Nejsem hyena. Ale...“

Dan se usmál. „Vida, já to věděl. Všude je nějaké ale.“

„Nech Renatu bejt. Ať jde svou cestou. Je teď šťastná. Ty jsi byl pořád pryč... to bylo jasný, že to tak dopadne. Netrap ji. Ty si najdeš nějakou jinou. Máš pěknej byt...“

„Vy jste fakt debil. Běžte do háje. Proč si v tomhle státě každej zbohatlík myslí, že peníze můžou všechno? Poslal bych vás na měsíc do Afganistánu a dostal byste... respekt. Respekt a úctu. Před životem, před lidmi. Běžte do prdele. A tu funebráckou vizitku si vemte sebou!“

Pan Vonderka se zvedl a odešel. Ale vizitku tam zanechal.