Prokletí

"Pojď, Oldo." řekl jsem a šli jsme spolu po cestě směrem kupředu. Byl již pozdní večer a na začerněnou oblohu se sápal Měsíc. "Je to hloupost, neměli bychom za ním chodit." řekl Olda s vystrašeným pohledem.
"Ne. Půjdeme tam a zjistíme, co je to za člověka." odsekl jsem s naprostým klidem.

Pokračovali jsme po cestě dál, až jsme došli na louku, která ale spíše připomínala pustinu. Většina rostlin zde pomalu umírala i přesto, že zde ve dne svítilo Slunce jako všude jinde. Květiny, které by normálně zářily  pestrou škálou barev zde měly jen ponurou šedou. S kousky strachu jsme se potáceli dále, až jsme došli k menší dřevěné chatce.  "Jsme tady." řekl jsem a zaklepal na dveře. "Děláš si srandu?!" tichounce řekl Olda, již tak vystrašený ze svého okolí.

Dveře se pomalu otevřely za doprovodu vrzavého zvuku. Rychle jsem se ohlédl po místnosti. Celá byla obklopena zvláštními abstraktními obrazy. "Líbí se vám mé obrazy? Představují sílu a energii člověka... ale teď pojďte dále a sedněte si. Čekal jsem na vás." pravil podivný muž zahalený v kápi, jenž seděl v pravém kraji místnosti.

V tu chvíli jsem byl jak zkamenělý. Měl jsem strach, ale zároveň jsem byl zvědavý, co to všechno má znamenat. Olda se úplně rozklepal a začal utíkat co nejdále od chaty. "Alespoň ty tu zůstaň," poklidně pravila zahalená osoba, "svému osudu stejně nikdo neuprchne. Ten tvůj společník již svým úprkem ztratil svůj význam." Cítil jsem, že mi nic jiného nezbývá... Zavřel jsem dveře a sedl si na předem připravenou židli.

"Vím o tobě vše. O tvé minulosti i přítomnosti... a teď bychom měli spolu utvořit tvoji budoucnost. Vidíš tuhle panenku?" řekl a vytáhl kousek dřeva. Nechápal jsem, proč kousku dřeva říká panenka, takže jsem jen nechápavě zakroutil hlavou. "Copak ty nevidíš tu panenku?!" zakřičel a chytl mě v zápěstí. Povšiml jsem si jeho ruky... byla vyhublá a na pohled již vypadala neživě. Přitom mě držela takovou silou, že jsem proti ní nemohl nic udělat.

"Víš, některé věci musíš vnímat takové, jaké jsou doopravdy. To, co vidíš, není vše... musíš se naučit vnímat pravý vzhled všeho ve tvém okolí, pravou podstatu věcí. Podívej se ještě jednou na tu panenku."
Na tyto řečená slova jsem se zadíval na ten kousek dřívka a zamyslel, ale... ne, byl to jen pouhý kus dřeva.  "Stále nevidíš pravdu a reálný svět ve svých očích? Dobře, když to je tedy jen hloupý kus dřeva... zkus s ním zatopit v peci." řekl a pustil moji ruku.

Připadal jsem si zvláštně, nevěděl jsem, co to má být. "Ale co, je to přeci jen hloupý dřevo." probliklo mojí hlavou. Následující chvíle uběhla strašně rychle a já už jen sledoval hořící dřevo. "Tímto byla tvoje minulost uzavřena! Nastaň novému řádu, novému životu, novému světu... nauč se žít správným způsobem, který ti zachová sebejistotu a správné myšlení, jenž dovede tě k poznání!" prohlásil zahalený muž a náhle zmizel. Zbylo po něm jen jeho roucho.

Najednou jsem slyšel zvenku křik. Známý křik... Oldův. V tom kousku byla snad uložena jeho duše nebo... co to má znamenat?! V tu chvíli jsem cítil zvláštní pocit. Podíval jsem se na sebe do zrcadla, které bylo v místnosti. Začal jsem hubnout, ztrácet svaly i tuk, stávala se ze mě jen chodící kost a kůže. Prokletí bylo přeneseno a bývalý nositel mohl po stovkách let odpočinout v pokoji, já nevědomky zabil svého nejlepšího přítele a uzavřel tak citově svoji minulost. A co dál? Budu čekat... až přijde můj následovník, který udrží temnotu a nechá mě odejít.