Eyrik Valentine - Prolog

Eyrik byl odjakživa zvláštní. Jen co se naučil chodit, začal vyhledávat samotu a stinná místa. Nikdy se s nikým nespřátelil. Dokonce i jeho vlastní rodiče k němu byli chladní. Pravděpodobně to nemělo co dělat s jeho povahou, spíš se vzhledem. Neměl sice žádnou fyzickou vadu, jen se od nich lišil.  Jeho hlavu pokrývala hříva rovných černých vlasů, které jenom více zvýrazňovaly jeho bledý obličej. A korunu tomu nasazovaly světle šedé oči působící na každého dojmem chladu a nicoty.

Mohlo by se zdát, že to vlastně byl naprosto normální chlapec. Potíž byla v jeho rodičích, oba byli urostlí, modroocí blonďáci. A aby toho nebylo málo tak striktní katolíci, takže nevěra nemohla být vysvětlením. Takže ačkoli byl Eyrik zaručeně synem vlastních rodičů, jednali s ním jako s cizím.

Patnáct dlouhých let žil Eyrik v neustálém konfliktu. Na jedné straně stála jeho neustálá snaha se jim i přes to zavděčit, na té druhé jejich mentální blok, bránící jim projevit k němu jakýkoli cit. Patnáct let křivd a ústrků, patnáct let uzavření sám do sebe, patnáct let pocitu, že nikam nepatří. A pak, náhle jako blesk z čistého nebe, přišla změna, nečekaná návštěva.