Divní lidi Karolíny

Venku před Baurerováma na zídce seděl nějaký kluk. Měl typickou zimní bundu, rozepnutou. Kalhoty trochu volné, ale nic extra. Asi mu byla zima, a proto vstala bundu si zapnul. Vytáhl balíček cigaret a zapálil si. Zápalka mu jemně ozářila obličej. Už byl večer a cigareta vypadala ve tmě jako červená tučka. Kluk jen tak seděl a čekal. Občas si cigaretu vložil do úst a natáhl. Díky šeru, skoro tmě mu Karolína neviděla do očí, ani na tvář. Karolína ho dokonce ani neznala, ale zdál se jí být zajímavý. Takový záhadný.

Pomalu přes ulici přešla cizí žena ve středním věku. Sníh na silnici pod jejíma nohama jemně křupal. „Zbožňuju to křupání,“ pomyslela si Karolína.

Kluk si stoupl a začal si pohazovat s krabičkou od sirek. Po chvíli přestal a opřel se o plot a jen pokuřoval. Karolína byla zásadně proti kuřákům. Celkově nesnášela všechny sebevrahy. Ani nejedla maso. Někdy jí přátelé říkali, že ona sama je sebevrah, když je vegetariánka. Trochu ji to pozlobilo, ale jinak to neřešila.

„Ten člověk musí mít velkou trpělivost,“ vrátila se zpátky myšlenkama ke klukovi. Stále tam stál a čekal. „Asi čeká na něco nebo někoho milovaného. Můžou to být drogy, ale to se mně v této části města nezdá být reálné. Nebo nějaká holka v této době klidně i chlapec. Nebo na kšeft.“ Karolína se postupně začala hrabat ve všech možnostech jeho života. „Třeba to je génius, který zachrání lidstvo?“ rozjížděla se jí fantasie, „nebo to je absolutní debil s cigaretou v ruce a připadá si jako frajer“. „Proč tu asi je? Kde bydlí? Jak se jmenuje?“ ptala se sama sebe.

„Helo, jak se máš?“ prolomí Karolínino ticho Markéta její spolubydlící. Markétu pozná vždycky podle jejího skřehotajícího hlasu, skoro jakoby mutovala.

„Ale nic. Jen se koukám ven. Byl tam nějakej kluk. Je tam moc velká zima?“ nechce se Karolína bavit o tom klukovi. „Hm, trochu ano. Taky je prosinec. Hele, jak jsem vybavená proti mínus padesáti,“ chlubí se Markéta svou novou šálou a čepicí. „Je to hezký,“ konstatuje Karolína. „Ty ses dívala na tam toho kluka?“ koukne Markéta z okna na ulici. „No, asi ano. Už se zase vrátil, před chvílí tam nebyl,“ přiznává se Karolína, „připadá mi zajímavej…“ „…jako ostatně každej hodně divnej nebo absolutně normální člověk,“ vtipkuje Markéta. „No když si to tak vezmeš teď, když ho neznám on může být jakejkoliv. Debil, romantik, technař nebo ten prosťáček co jsme ho tuhle potkali v Zelený Kočce,“ ospravedlňuje se Karolína. „Hm něco na tom je, ale nechceš si radši skočit na kec dolů do Kačeny, místo toho debatování?“ vyzívá Markéta. „Třeba tam bude David a možná i Kari. S Karim jste ze stejného těsta, tak si aspoň pokecáš s tebou rovným.“ „Dobře, tak jdem,“ rozhodne se Karolína.

Kačena přesněji řečeno hospůdka, kavárna nebo čajovna U Kačeny, patří Tomášovi Nellovi, který tam zároveň obsluhuje dohromady s Mary. „Kačena“ je ve stejném domě, kde bydlí i Karolína a Markéta. Je na úrovně sklepa, takže má miniaturní okýnka. Karolína s Markétou míjí hlavní dveře a zabočují do prava dolů po trochu prudkých schodech, kolem záchodků, které se více používají k bližšímu poznání druhého člověka, než k lidské potřebě, dál tlustými dveřmi do hospůdky s výčepem. Kolem zdí jsou sedačkové boxy až pro šest lidí a uprostřed kulečník. Ale sem Karolína s Markétou moc nechodí. Spíše jen projdou do další místnosti, která je už trochu menší, s podobným zařízením. Vedle je ještě další místnost, ale tam chodí lidi za trávou a ne jen tak napokec.

Na Karolínu už z kouta volá David. „Zdar Líno. Kde se tak dlouho touláte, už na vás čekám.“ Typický Davidův pozdrav. Kari nikdy nepozdraví. Nepřipadá mu to důležité.

„Ále, Lína zas viděla divnýho člověka a než se z toho probrala tak jí to chvilenku trvalo,“ odpovídá Markéta za Karolínu. „Stál jen tak na ulici a asi na někoho čekal, tak jsem se na něho trochu dívala. Nic víc,“ obhajuje se Lína. Její jméno zkrátil taky David. „Hm..znáš ho?“ ožil Kari. „Ne, ale je zajímavej,“ odpovídá Karolína. Je ráda, že si má s kým popovídat a že ji možná i pochopí. „Tak za ním běž a poznej ho,“ vybízí ji nečekaně Kari. „Co? Jít za ním?! To bych mohla potom, ale poznat,“ odmítá Karolína. „O to jde, ne?“ zapojuje se David. „No, pro jednou bys to mohla zkusit,“ jemně ji vybízí Markéta. „Tak dobře,“ zvedá se Karolína z boxu a pomalu jde nahoru na ulic.