Podzimní atomy strachu

Sedím v bleděmodrém pokoji, který působí uklidňujícím dojmem. Usrkávám horký malinový čaj a přemýšlím nad celým dnešním listopadovým dnem. Už samotné slůvko listopad dává pocítit melancholii i příslib něčeho nového. Možná se zbavíme břímě neupřímnosti a vyřešíme spoustu zásadních rozhodnutí. Vždyť jak se nejlépe přemýšlí? Mně tedy u vůně malin a tepla plyšového růžového županu při skvostném pohledu z okna. Vidím spadané béžovooranžovohnědé listy stromů a do toho tančí první bílý sníh. Většinou na mně padá podzimní nálada se vším všudy, takže se snažím celý podzim zaspat. Jenže některé věci prostě zaspat nejdou a musím se donutit přemýšlet.

Jsem pesimistka, což je možná už znát z výše napsaných vět. Závidím optimistům jejich pohled na život, jak ráda bych se na něco těšila beze strachu, že to nevyjde… Čím jsem starší, tím víc mívám pocit, že něco nejde. Všechno mi připadá těžší. Vybírat si přátele je těžší s věkem, vybírat si z každodenních možností je těžší(možná proto, že jich stále přibývá s rozsahem mého rozhledu)… Všechno mě začíná unavovat a tak mám pocit, že jediná záchrana je zalézt si do peřin a podzim nebrat vážně-stejně je to ,,pan ironický“.

Například jedu po blátivé cestě na speciálním dvoukolovém ,,jezdítku“, které funguje na principu přenášení váhy. To se náhle zaboří do bláta, shodí mě a odmítá přestat točit s koly, které mi stříkají bláto do obličeje. Nebo si chci hodit mincí, protože už vážně nechci přemýšlet nad tím, co si zvolit. Takže panna nebo orel. Otočím se a… Mince padá do kanálu. No a podobné věci se mi dějí pořád. A pak, že podzim je depresivní. On má jen vytříbený smysl pro humor.

 Navzdory tomu černému humoru, který mi na podzimu připadá možná i sympatický, mnou po malých kousíčkách prostupují atomy strachu, které nejde ignorovat bez povšimnutí. Vždycky jenom na podzim.  Mám strach ze spousty věcí, které ani nejdou popsat, ale vím, že jsou. Když jsem se s tíhou svých myšlenek svěřila svému nejlepšímu příteli, nedoufala jsem, že mi je nějak pomuže vyřešit. Potřebovala jsem aspoň na malou chvíli zapomenout, že vlastně existují. On začal vyprávět svůj příběh.

Když příteli byly asi čtyři roky, šel pod kopcem za zatáčkou, kam už nebylo vidět. Zeshora se přiřítili mladí kluci na kolech a jeden z nich to už bohužel neubrzdil a narazil jedním řídítkem do hlavy přítele. Bohužel kus řídítka prorazil lebku a dostal se až do mozku. Okamžitě ho odvážela sanitka do nemocnice a musel být operován co nejdříve. Celá operace proběhla hladce a bez jakýchkoliv znatelných následků. Jediné, co zůstalo jsou jizvy…

Pak přítel pronesl větu: ,,Kdyby mě tehdy neoperoval zrovna ten chirurg, mohl jsem být mrtvý nebo přinejmenším ochrnutý a hloupý. Vy byste mohli jít s Richardem za ruku(náš společný nejlepší kamarád už deset let) a já bych jel na vozejčku proti vám. Slintající si na rameno bych kolem vás projel a Richard by se mi smál a ty bys ho okřikovala ať aspoň počká, až projedu. Měl jsem kliku.“

  Co by vlastně bylo, kdyby…? V první chvíli mi připadali najednou všechny mé i nejzávažnější pocity naprosto bezpředmětné. V druhé chvíli jsem získala ještě větší strach z následků mých budoucích rozhodnutí. Co když se nerozhodnu správně? Třeba si pak jednou řeknu: ,,Kéž bych se mohla rozhodovat znova, kéž bych to mohla změnit…“

Anebo, stejně jako jednou přijde zase jaro, si řeknu: ,,To jsem měla kliku.“