Uspokojí má škola všech mých 5 smyslů?

   Ach ano, toť otázka. Myslím, že naše škola uspokojuje většinu mých smyslů, některé více, jiné méně a pár téměř vůbec. Rád bych je teď ale rozebral trošinku podrobněji. Tak směle do toho a půl je hotovo.  

   Začněme ZRAKem. V naší škole se potěší oko téměř kohokoliv. Na své si přijde zrak studentův (potažmo i kantorův), lačnící po ladných křivkách lepých a krásných děv, stejně jako zrak mladistvé studentky bloudící po téměř mužných postavách jejích společníků. Potěší se zde i oko technikovo, ve kterém se zažehne plamínek zájmu při pohledu na učebny nadupané nejmodernější technikou, svou kvalitou převyšující i výbavu leckterých vysokých škol. I oko umělcovo nezůstane bez zájmu při pohledu na geniálně vyzdobené chodby, třídy, nástěnky, natožpak zrak milovníka automobilů, který jistě ocení nové modely stojící na školním dvorku… No, dosti bylo superlativů. Mé oko se převážně kochá dvěmi věcmi. Za prvé – suplovací rozvrh. Můj zrak padnoucí na tuto geniální věc a uzřící tam jméno mé třídy spojené se slovem „odpadá“ se rozjasní, mé srdce zaplesá a nohy se rozeběhnou směrem ku domovu či nejbližšímu restauračnímu zařízení. Jelikož jsem muž (alespoň se za něj považuji), tak druhou věcí, která na této škole přitahuje mé bulvy, jsou lepé děvy. Vzhledem k tomu, že se naše škola nazývá Panská, což sice není od slova pánská, ale má k němu hodně, hodně blízko a má převážně technické zaměření, se zde moc děv, dívek, slečen a jim podobných stvoření nenalézá. Pár jich tu sice je, i oku lahodících, ale že by se s nimi roztrhl pytel, to se říct nedá. Mám takový neblahý pocit, že na škole máme více kantorek než studentek. Ale co se dá dělat. 

   Když jsem u těch „našich“ dívek, tak bych se přesunul ke smyslu, na který je v našem božském ústavu zapomínáno naprosto neskutečně. Rád bych se zmínil o chudáku opomíjeném a to HMATu. Ve škole je velice málo věcí, na které si člověk může s chutí šáhnout (pokud vím, tak žádná), pokud se ovšem nevyžívá v oblejzání ohmataného zábradlí, či omačkaných knoflíků u automatů na kolu. Tento veliký nedostatek bych vyvážil zavedením nové místnosti. Místnost by se mohla nazvat Hmatárna, Osahávárna či nějak podobně. Nacházela by se na místě stávající studovny a byly by v ní instalovány živé(!) exponáty když ne nahých, tak alespoň hodně spoře oblečených žen pěkného vzhledu. A aby se na mne nevrhl spolek ochránců ženského práva, tak by tam mohly být i mužské exponáty, ale na těch netrvám. Všechny tyto bytosti by se vlnily po místnosti, a kdo by měl chuť nebo čas o přestávce, přišel by si šáhnout. Jelikož podle mnohých vědeckých studií je hmat jeden z nejdůležitějších smyslů vůbec, neměl by se opomíjet ani ve školním zařízení.

   Další smysl, který je v pořadí, je tuším CHUŤ. Chuť se má velice převelice dobře. Mé chuťové pohárky si jen chrochtají, když mají analyzovat výborné toustíky, hamburgery či jiné poživatiny z baru ve školním sklepení. S nekonečným pošušňáním, slastně zavřenýma očima, hlavou v extázi mírně zakloněnou vzad si vychutnávám ta úžasná sousta tak láskyplně a s takovou péčí připravená. Óóch, a ty úžasné obkládané houstičky, jen pomyslím na tu jejich nezapomenutelnou chuť, už mi v uších zní Pavlovův zvoneček a já začínám slinit jak pokusný čokl…

   Po krátké přestávce, ve které pod sebou utřu nasliněnou louži, přichází na přetřes ČICH. Chudinka malinká, na něj také skoro nikdo nemyslí. Můj čich se vzpouzí jak nervózní kůň, když procházím kolem chemických laboratoří, ze kterých se line žlutohnědý dým rozleptávající vše kolem sebe včetně sliznice nešťastníka, který se omylem nadýchá, omdlévá jak chudokrevný člověk, když přijdu do tělocvičných šaten a úplně se děsí okamžiku, když vstupuji do zapařené třídy, kde je smrad tak hustý, že by se dal krájet. To vždy dostane ránu jak od boxera a horko těžko se z toho vzpamatovává. Tady mě nenapadá žádná spásná myšlenka jako u hmatu, jak ochránit čich můj, potažmo mých spolužáků. Holt chudáček musí trpět…

   SLUCH. Sluchu také není dopřáno moc vlídného zacházení. Člověk (například má maličkost, ale i kdokoliv jiný) ráno vstoupí do školy, kde je naprosté ticho. Toto ticho je ale pouze tichem před bouří, jelikož je už dávno výuka a tudíž už na chodbách není nikdo, kdo by pokřikoval, vykřikoval či jinak –křikoval. Dostane se před turnikety, kde má dvě možnosti: Buďto projde na kartu a nic se nestane nebo v horším případě turniket přeskočí, ať už z jakéhokoliv důvodu. V tu chvíli se po celé škole rozezní strašlivě uječená siréna bonzující, že se děje něco nepatřičného. Sirénu může umlčet akorát kompetentní osoba, kteroužto bývá školník nebo někdo (v horším případě všichni) z vedení školy. Siréna sice zmlkne, ale proud zvukových vln do ubožákových uší vstupující nepřestává. Siréna totiž taktně předala štafetu právě „osvoboditeli“, který si nebožáka s velikou radostí vychutná. Nejen za to, že jde pozdě, ale hlavně za to, že ho vytáhl z vyhřáté židle kanceláře. Vypadá to, že smršť končí, ale ouha! Nešťastník, v dobré snaze dostat se co nejrychleji na výuku, se zapomene přezout a jako na potvoru potká na chodbě někoho, koho převelice zajímá, jaké má na nohou obutí. A jede se od začátku. Ušní bubínky už jsou tak vytahané, že už jen bezmocně pleskají o šneka a kladívko. Naprosto zničen přijde do třídy, zasedne a celých sedm hodin poslouchá, jak si střídající se kantoři pořád vedou svou, pořád hustí do chudáků ušních boltců nové a nové informace a sem tam na někoho zařvou div nepopraskají okenní tabulky. Těchto sedm hodin je prokládáno deseti minutami ječení, vřískotu, křiku, hučení, pískání, bouchání a jiných uši rvoucích zvuků. Pak se má člověk soustředit na skládání vlašťovek, psaní básní, spaní a v poslední řadě i to učení, vždyť to přece takhle nejde!!! Tento problém bych vyřešil takto: Ve všech prostorách školy bych nechal nainstalovat dokonale protitříštivé materiály (stačily by i obyčejné plástve od vajec), takže by se zvuk nemohl odrážet a nevznikal by žádný hluk. Kdyby byly opravdu kvalitní, tak by člověk neslyšel vlastního slova, což by bylo pro uši naprosto ideální. Všechny kantory bych povyměňoval za kvalitní hifi, ze kterých by se linula příjemná hudba, případně bych jim nechal zalepit ústa izolepou. Sirénu bych nahradil příjemným ženským medovým hlasem upozorňujícím, že se do objektu dostala nepovolaná osoba. A vůbec, máme snad ve stáří nosit naslouchadla jen kvůli tomu, že jsme chtěli studovat?

   Tak to by bylo asi tak všechno. Suma sumárum jsou na tom mé (a všech ostatních) smysly celkem špatně, vyjma chuti. Co by se s tím dalo udělat jsem napsal, ještě je otázkou, zda se s tím skutečně něco udělá. No, nevím nevím, raději zaujmu pesimičtější postoj…