Preston 1.21

Sci-fi povídka polemizující o experimentování s lidským vnímáním. Trochu jsem se rozepsal a těším se na hlubší kritiku co se týče stylu, stavby děje atd atd. Přeji příjemné počtení.

 

Otevřel jsem oči, jen abych zjistil, že letím vzduchem. Obklopovaly mě pouze mraky. Občas se bíle rýsovaly proti modré obloze a jinde mě zase pohltily jako jednolitá masa. Cítil jsem slunce na své kůži. Neuvěřitelně opravdově.

Sklonil jsem hlavu dolů. Kdesi hluboko pode mnou ležel nečitelný koláč Země. Zelená plocha lesů se někde dole střídala s modrými rybníky. Já jsem ale nebyl schopný nic z toho rozeznat. Ať jsem se snažil sebevíc, neobjevil jsem ani jeden vadný pixel. Všechno se zdálo být dokonale reálné.

Zhluboka jsem se nadechl a rázně prohlásil: „Zastav.“

Svět kolem mě se přestal hýbat. Vítr nefoukal a zvuky vymizely. Po těle jsem ucítil napůl nepříjemné mravenčení.

„Program zastaven,“ ozval se Prestonův mechanický hlas v mých uších.

„Ukaž mi Merkur,“ přikázal jsem.

„Přejete si osvícenou nebo odvrácenou stranu?“

Chvilku jsem se rozmýšlel. Přeci jen mě lákal pohled na sluneční koronu, která by Merkur obklopovala při pohledu z druhé strany.

„Osvícenou,“ rozmyslel jsem se nakonec.

„Počkejte, prosím…“ Přímo jsem cítil ty tři tečky na konci jeho věty.

„Chcete pouze vizuální projekci, nebo i PéZet?“ zeptal se mě.

„Jen vizuální. A sakra, proč bych měl chtít PéZet?“ nechápal jsem. Kdybych si vybral pocitový zážitek, tak by se mi do několika vteřin začala vařit krev.

„Nerozumím. Zopakujte příkaz,“ řekl Preston.

„Ale nic,“ zabručel jsem. Očividně má ještě mouchy, které jsme nevychytali. Od komerční distribuce je ještě daleko. „Ukaž mi ten Merkur.“

Na vteřinu všechno zčernalo a pak mě zalila sluneční záře. Krásný kamenitý povrch pode mnou byl silně rozpálený. Ale já neměl myšlenky na přírodní krásy. Už mi v hlavě rotovaly algoritmy k úpravě. Co přidat do jednotky chování. Kde má Preston rezervy.

„Vrať mě zpět,“ zavelel jsem.

„Jak si přejete,“ odpověděl mi.

Pomalu jsem začal otevírat slepené oči. Strávil jsem v programu jen několik hodin, ale i tak jsem si musel zvykat na intenzitu světla v okolí. Sundal jsem si z hlavy elektrody a zkontroloval svoje tělesné funkce na holografické projekci obrazovky, která se mi vznášela nad hlavou. Všechno se zdálo být v pořádku.

„Tak co Preston? Jak vypadal první výlet?“ zeptal se inženýr Mádle, můj asistent.

„Grafika je neuvěřitelná. Nepoznal bych rozdíl mezi skutečností a tím programem, ale rozhodně ještě máme na čem pracovat. Uživatelské rozhraní by stálo za revizi a chybí tomu dostatečná „blbuvzdornost“. Kdybych se nechal poslat na Merkur s PZ, tak se bolestí zblázním.“

Mádle se zatvářil zmateně: „Jak to? Já myslel, že jsme tohle vyřešili. Ach jo, to bude zase práce. Nemůžeme to poslat hochům, co dělají interface?“

„Neblázni,“ pohoršil jsem se, „dyť víš, že by si pak přivlastnili všechny naše zásluhy. Pěkně to doděláme tady. Ale seženu ti někoho k ruce.“

„No tak dobře.“

~~~

O inzerované místo personální asistentky u nadnárodní korporace byl očividně zájem. Přišlo mi hned několik odpovědí. Probíral jsem se fotkami žádajících slečen (můj osobní život se prakticky rovnal nule a práce byla jediným místem, kde jsem se mohl s nějakou ženou setkat), když jsem se dostal k Petře.

Už od prvního pohledu jsem věděl, že to místo patří jí. Její bystrá hnědá očka mě trochu škádlila a ruka ledabyle odhrnující čupřinu slámových vlasů mě doslova okouzlila. Samozřejmě, že fotografie nesla stěží rozpoznatelné známky počítačových úprav. Klonovací razítko tuhle a vyrovnání světlosti tam. Kdo by se bez toho ale dnes obešel?

Jen jsem mrknul na levitující obrazovku a několika pohyby prstem zadal příkaz k vytočení jejího čísla.

„Petra Novotná, copak si přejete?“ ozval se roztomilý hlas z reproduktoru.

„Tady Lukáš Staněk, gratuluji. Byla jste vybrána z uchazeček o místo u naší společnosti LETNI. Kdy můžete nastoupit?“

„Jé, to je výborné,“ zaradovala se překvapená Petra, „můžu začít už zítra, jestli se vám to hodí. Vždycky jsem si přála pracovat u LETNI.“

„Skvěle. Zítra vás čekáme na osmou čilou a svěží,“ zavtipkoval jsem.

„Nashledanou,“ ukončila hovor a mně zbylo jen tiché pípání. Možná se to nezdá, ale já nikdy nebyl řečník. Vlastně, co si vzpomínám, lidí jsem se vždy spíše stranil a byl jsem označován za podivína. Při osobním rozhovoru v cizím prostředí jsem byl silně nesvůj. Jen konverzaci na známém místě jsem zvládal normálně.

Tak tedy zítra, pousmál jsem se pro sebe.

~~~

Od první chvíle, co Petra vkročila do naší laboratoře, bylo jasné, co asistent Mádle chce. Najednou byl úslužný, stále se snažil Petře pomoci a vůbec dělal vše, co jí na očích viděl. Já jsem zatím jen mrzutě seděl za stolem a přemýšlel, jak na ni udělat dojem. Pak mi to došlo!

„Mádle, připrav Prestona. Chci slečně Novákové něco ukázat.“

„Ale copak může sama do programu? Neříkal jste sám, že má ještě mouchy?“ vzdoroval mi asistent.

„Při podepsání smlouvy souhlasila, že si je vědoma nebezpečí, které to obnáší. Navíc je program výrazně stabilnější, než si myslíte. Pokud ovšem sama nechce, tak ji nebudeme nutit.“

Na chvíli jsem se zamyslel a pak šibalsky pokračoval: „Navíc jí můžu dělat průvodce a všechno náležitě vysvětlit. Co říkáte, Petro, jestli vám tak smím říkat?“

Uchichtnula se a lehce ruměná souhlasila.

„Tak tedy výborně. Mádle připraví elektrody a já zatím vyberu prostředí.“

Asistent přestal protestovat a rezignovaně se odebral za svými úkoly. Bylo na něm vidět, že se mu příčí, abych byl sám s Petrou. Udělat s tím ale nemohl nic.

Přiblížil jsem se k luminiscentní obrazovce a začal nastavovat jednotlivé parametry. Uzavřené sekundární obvody měly zajistit maximální stabilitu – menší počet podprocesů snižuje riziko chyby. Rychle jsem střídal trojrozměrná okna, až bylo vše připraveno k mé spokojenosti.

„Vítejte v Prestonu,“ pronesl jsem slavnostně.

Nasadili jsme si na hlavy čepice podobné těm, které používali v minulosti doktoři pro EEG (kvůli utajení projektu jsme nepoužívali poslední výdobytky techniky), a zavřeli oči. Když jsme je otevřeli, naše předchozí okolí zmizelo. Byli jsme uprostřed modrozelené mřížky. Na všechny strany se rozbíhaly čtverečky mizející v nekonečnu.

„Jak se vám to líbí?“ zeptal jsem se.

„To je ale krása,“ vydechla údivem, „něco takového jsem v životě neviděla. Jak se vám to povedlo?“

„No to je přeci jednoduché. Upravujeme stimuly, které mozek přijímá, a nahrazujeme je počítačovými. Všechno, co vnímáme, se tak může jednoduše změnit. Dokážete si představit možnosti takové technologie?“

„Není to nebezpečné?“ zajímala se, „nemůže se stát, že by se program popletl a udělal s vámi něco špatného?“

„Jistě, teoreticky se to stát může, ale proti tomu jsme dostatečně zaopatřeni. Pokud se v programu vyskytne chyba, bude okamžitě ukončen. Dále jsme neustále sledováni mým asistentem, který kontroluje, jestli je vše v pořádku.“ A jestli zde proti němu nezískávám s Petrou náskok, doplnil jsem si v duchu.

„Ale nebojte, jsme dostatečně chráněni. Co říkáte na to, že bychom se podívali třeba na ten slavný den, kdy vytvořili algoritmus k obchodům na burze? Který vedl k hluboké krizi dvacátých let?“

Její nechápavý pohled mě trochu překvapil, a tak jsem se pustil do vysvětlování: „Přeci známý program Aristoteles. Jeho autor dokázal vytvořit umělou inteligenci tak progresivní, že její databáze informací postačovala k takřka dokonalému předpovídání burzovních pohybů. Investoval potom automaticky do nejlukrativnějších aktiv a za chvíli měl na burze tak vysoký podíl, že prakticky přestala fungovat.“

Čekal jsem alespoň nějakou reakci, ale ta stále nepřicházela. Začala si dokonce lehce zakrývat ústa. Téměř jako by zívala. Já to ale přičítal údivu nad zajímavými informacemi, a proto jsem pokračoval: „Proto byl vytvořen ÚPKB – Ústav pro kontrolu burzy, který se ale časem rozmohl a začal dohlížet na veškeré používání umělé inteligence. My ji zde ovšem využíváme jen v omezené míře. Ke zpracování mozkové činnosti a reakcím na ni.“

„Nemohli bychom radši navštívit poslední koncert Beatles?“ zeptala se nesměle Petra.

„No tak tedy dobrá,“ souhlasil jsem, protože jsem ji nejspíše nepřesvědčil o významu UI.

„Mádle, nastav Prestona na PZ a pošli nás na ty Beatles,“ houknul jsem do prostoru.

„Hned to bude,“ ozval se lehce mechanicky zkreslený hlas mého asistenta. Ty staré analogové mikrofony budeme muset vyměnit, poznamenal jsem si pro sebe.

V příštím okamžiku už před námi stála celá skupina. Vznášeli jsme se jen několik metrů nad křičícím davem. Skupina byla celá vlasatá a ten hluk… Věděl jsem, že tohle není hudba pro mě. Petra naopak vypadala jako v sedmém nebi. Smála se jako nepříčetná a házela kolem sebe rukama a nohama. Když si ale všimla mého pohledu, zčervenala a zůstala stát (vlastně se vznášet) na místě.

„Jsou to mé idoly, pardón,“ odtušil jsem z jejích rtů, protože hlasitá hudba naprosto pohřbívala jakýkoliv jiný zvuk.

Najednou veškerý hluk utichnul. Kapela hrála dál a dav stále šílel, ale okolí ovládlo nepřirozené ticho.

„Co se to děje?“ zeptala se Petra a otočila se na mě. Něco bylo špatně. Dráha pohybu její hlavy zůstávala vyplněná vlasy a nenahrazovalo ji pozadí tak, jak mělo.

„Sakra,“ ulevil jsem si. „Preston má chybu. Koukejte.“

Pohnul jsem rukou a opět za ní zůstávala znatelná stopa. Okolní prostředí se prostě neobnovovalo.

„Co bude teď?“ zeptala se Petra.

„Za chvíli se objeví chybové oznámení a potom skončíme v BéEsÓDé.“

„BéEsÓDé?“ zeptala se nechápavě.

„No přeci Blue screen of Death neboli modrá obrazovka smrti. Zjistilo se, že uživatelé se nejochotněji smíří s chybou, když jim je prezentována na modrém pozadí, a my na tom nehodláme nic měnit.“

Okolí začalo šumět, pak vrčet a po chvilce se ozvalo: „Rrrr program provedl neplatnou operaci a bude ukončen. Píp.“

Všechno zmodralo a po chvíli se svět vrátil do známé modrozelené mřížky. Nezbývalo nám nic, než čekat na ukončení spojení s počítačem.

„Proč to trvá tak dlouho?“

„Výměna informací v mozku probíhá obrovskou rychlostí a stejnou je na ně schopný reagovat i Preston. Normálně program záměrně zpomalujeme, ale je možné, že se omylem přetaktoval na původní rychlost. V tom případě bychom zde měli dobrou půlhodinu, než nás Mádle zrestartuje. Pokud má dobré reflexy.“

Po chvíli Petru mlčení očividně přestalo bavit, a tak mi začala vyprávět o své cestě do velkoměsta. Jak si přála být herečkou, a přestože v odpovědi na inzerát tvrdila něco jiného, tak tohle je pro ni jen přechodná záležitost. Zrovna když se dostávala k povídání o svých prvních láskách, přerušil ji nečekaně Prestonův hlas.

„Program byl obnoven. Následuje oprava poškozených částí. Prosím, čekejte.“

Ani ne za minutu pokračoval: „Všechny vadné clustery opraveny. Program bude převeden do alternativního módu. Následuje obnovení z vaší paměťové jednotky.“ To, co říkal, znamenalo, že nemůže nahrát poslední situaci, ve které jsme byli. Vezme tedy úsek z naší paměti a přenese nás do něj.

„Ne!“ zakřičel jsem, „Prestone, zastav operaci. Ukonči program!“

Všechno bylo marné. Čárky na vznášející se tabulce postupně nabíhaly, až dosáhly celých sto procent.

„Zahajuji přenos.“

~~~

Pomalu jsem otevřel oči. To místo jsem nepoznával, přestože mi na něm bylo něco povědomé. Zpoza okenních tabulek dopadalo jen trochu měsíčního světla, takže jsem okolí neviděl dost dobře. Mohla to být nějaká půda nebo podkrovní pokoj. Pokusil jsem se přejít po pokoji, když jsem si uvědomil, že něco je špatně. Byl jsem moc nízko, měl jsem malé a hladké ruce. Byl jsem dítě!

Vedle mě se objevila Petra. Snad aby odpovídala prostředí, omládla stejně jako já.

„K-kde to jsme?“ zeptala se mě vystrašeně.

„Nebojte se. Musíme být ve vašich vzpomínkách. Já to tu neznám. Nevzpomínáte si na dobu svého mládí, kdy byste byla v podobném pokoji?“ zeptal jsem se. Sám jsem si uvědomoval, že slova, která vycházejí z mých dětských úst, zní dospěle a dost možná směšně. Mě samotného to ale spíš děsilo.

„Já si ale nic takového nepamatuji.“

„Opravdu? To je zvláštní. Snad najdeme něco, co nám napoví.“

Začali jsme se probírat zaprášeným pokojem, když se zpoza zdi ozvalo: „Tak co, ty spratku? Ještě dejcháš?“

Ten hlas jsem poznával. Patřil mému strýci, ale co tu dělal? Vždyť jsem zde nikdy nebyl.

„Chachacha,“ smál se opile, „dneska si spolu pěkně užijem.“

Ozvalo se chřestění klíčů v zámku a vešel dovnitř. Světlo z chodby ozářilo pokoj a až teď jsem si všimnul postele v rohu a postavy, která se na ní choulila. Měla na sobě malé pyžamo s bizony. Stejné jako já.

Všechno se začalo vracet. Vzpomněl jsem si na všechny probrečené večery, na důvod, proč jsem chtěl pracovat s počítači a ne s lidmi a na to, proč jsem se stranil ostatních.

Strýc se blížil k posteli. Rozepínal si pásek. Já jsem plakal na posteli a zároveň i před ní.

„Néé!“ vykřikla Petra.

Chtěl jsem to ukončit. Dostat se pryč. Nemohl jsem se na to znovu dívat, poslouchat to.

Ozvalo se hlasité lupnutí a svět se rozplynul.

~~~

Zatímco se probírám, Mádle se nade mnou ještě sklání.

„Co se vám tam proboha stalo? Vypadáte děsně.“

Přejíždím si rukou po obličeji. Stále cítím stopy slz. Slané stezky, které jsou důkazem toho, co se stalo. Otočím se a vidím Petru, která stále ještě vzlyká v rohu. Pohled mi spadne na kineticko-mechanický nástroj podobný kladivu, který leží na stole. Popadnu ho a vykročím k prototypu Prestona.

„Co to děláte?“ ptá se bázlivě Mádle.

Neodpovídám a první rána rozláme několik obvodů.

„Ne, to nemůžete!“ zakřičí a skočí přede mě, „pracovali jsme na tom tak dlouho.“

Neposlouchám ho a druhá rána jde do stejného místa. Jen s tím rozdílem, že teď se tam nachází Mádleho ruka. Vlastně ji ani nevidím.

Něco křuplo. On vykřikne a chytí se za zápěstí. Už neprotestuje.

Další údery primitivního nástroje dokonají dílo zkázy. Preston jsem zničil, ale vzpomínky už nikdo nevymaže.

---