I. kapitola: Nabbasser, syn Leterův

Všude sálaly plameny. Vířivé roje jisker tančily rej.

„Gedirové, k bráně, k bráně!“ duněl hroutící se tvrzí hlas Irjina Letera. Oheň stále rychleji sžíral zbytky obranné palisády. Do mysli se mu bolestivě vetřel další zoufalý výkřik. Kolikátý? Plačtivý vysoký hlas záhy přešel v kvílivý jekot.

Ti muganti dostali dalšího z učedníků, uvědomil si s beznadějí. Sténání, které se mísilo s hlasitým vzlykáním, přerušovaly bolestivé skřeky. Svědčily, že je již nevydává myslící bytost. Rozhlédl se po zbytcích bojovníků klanu. Byli otřeseni a původní vztek se proměnil v čiré zoufalství.

„Vládce klanu!“ vřítil se na ochoz tukin.

Pomoc je nablízku, zaradoval se Irjin, ale jediný pohled na vyčerpaného a krvácejícího mága Mágů Dyrena mu vyjasnil vše. Zdrceně vyslechl nemilosrdnou zvěst: „Kmeny Tardinů i Asahů vyvraždily! Kdo se vzdal, byl bez slitování umučen. Zůstali jsme sami.“

„Zachraň se, kdo můžeš!“ zaječel kdosi nepříčetně nedaleko něj. Jako v mlze se před ním míhaly postavy příslušníků klanu, kteří zoufale pádili do bezpečí. Pobíjeli je přímo před jeho očima. Na úprk se obraceli nejen učedníci, ale i zbytky přeživších bojových Gedirů, kteří dokonce ponechali chlapce napospas osudu.

„Do citadely!“ zaduněl vstříc prchajícím obráncům jeho hlas.

„Otče!“ úzkostlivý hlásek ho přiměl, aby se ohlédl. Nabbasser. Klečel na jednom koleni na ochozu obranné věže a v ruce křečovitě svíral dětský luk. Se staženými rty vystřeloval jeden šíp za druhým do útočících hord zbrojných šiků vládce Pátého darjinátu Segena. Prudká bolest mága Mágů Letera srazila k zemi. Jeho zrak vyhasínal a již ani nevnímal četná chodidla, která přes jeho zmírající tělo klopýtala v bezútěšné snaze dosáhnout bezpečí.

„Mistře a vládce, vezmeš mě na koně?“ zakňoural Baludin. Otřásly jim spatřené vjemy Naši předkové byli tak krutí? zachvěl se. Bezpečí mágovy blízkosti ho ale záhy ukonejšilo. Mistr a vládce by mě nedal. Ale nejen jemu, ani Venyrovi nebylo do řeči. V obou doznívaly dojmy z obrazů poslední velké bitvy Irjina Letera, otce Nabbassera.

„Kilken koukal, co?“ rozjařil se Baludin, který se snažil přehlušit doznívající děsivé vjemy jiným tématem. „Přece jak jsme se objevili u zadních dvířek za Harzenovou chatou ze směru od nádržky,“ dožadoval se pozornosti. „Všimli jste si strážních věžiček, které Kilken s Tanitisem vystavěli u jezírka?“ pln obdivu se zasnil.

„Jsou dračí,“ připojil se Venyr.

Xartex jejich zanícení nesdílel. Pravdou je, že chtěli přátele překvapit. Podařilo se. Ale Harzen a Kilken jednali s neuvěřitelnou rychlostí Vlčího lidu. Dříve než Xartex se svými učedníky otevřel zadní dvířka Hraničářova srubu, měli oba jeho obyvatelé, lovec i jeho syn, zbraně v rukách. Stačilo málo a Kilken mohl vystřelit ze samostřílu nebo nedej draci, kdyby Hraničář vrhl bojovou sekyru. Tento nedomyšlený žertík by určitě někdo zaplatil životem.

„Ti byli rádi, že jsme jim umožnili chodit do Hansymeru, že?“ vychloubal se Baludin, že Harzenovi a Kilkenovi nabídl kapku své krve, která jim umožnila procházet rihmeny Zapomenutého domu rovnou do městečka.

„Baludine, my tě nemít, museli bychom si tě vymyslet,“ rýpnul si Venyr.

Baludin ale nevěnoval škádlení pozornost: „Venyre, proč k tobě Mentl nepřiběhl, když tě spatřil v městečku?“

 Xartex přestal vnímat hovor učedníků. Vybavil si, jak přijeli se synem vládce Ašmeru – Lorkem – do Hansymeru a na rty mu vklouzl úsměv.

Baludin, když napřáhl paži k Menhí, se blahem vznášel v náručích všech draků. Dívenka se sice zprvu zdráhala, ale vzápětí popoběhla a její dlaň vklouzla do jeho – Co bych pro tebe neudělala! Jakmile z druhé strany mladšího z učedníků stanula i Lila, Baludin ji sám zakloněním hlavy a zamhouřenýma očima vybídl k políbení, aniž se vzdal, třeba na moment, doteku mladší z dívek. Menhí zasršely oči nevolí a čišela z ní nevraživost na druhdy milovanou sestřičku Lilu: Musela jsi mě připravit o jeho zářící oči?! A že jen na malou chvilku? Má přece koukat po mě, a ne po jiných, bylo patrné, co se jí míhá myslí. A co se dělo kolem druhého učedníka? Mentl tam postával jako osiřelé dračí hnízdo. Přes slzy zíral na Venyra Určitě se mnou nepromluví! Přátelí se se synem vládce. Jsem pro něj vzduch, žárlivě pokukoval po Lorkovi. Ten je půvabný! Copak se s ním mohu s ním měřit? Jakmile mu ale Venyr zamával, pookřál. On se za mě nestydí! zajíkl se. Sotva Venyr posunkem naznačil Přijď!, na nic nečekal a přiběhl jako věrný psík. Opřel si hlavu o rameno mágova staršího učedníka a vítězoslavně pohlédl na syna Turkoma: Mě má raději!

Lorek se zarazil Kdo je to? prohlížel si chlapce – vlnité plavé vlasy, oči planoucí čirou modří a postava, která jako by se zrodila pro objetí Venyra. To je…? došlo Lorkovi a vyhrkl na Venyra: „Představíš nás?“ a nečekaje na odpověď, rovnou se obrátil na starostova syna: „Budeme aminae?“

„U Jumaly, ti tví učedníci se mají čile k světu,“ rozesmál se Turkom, který děti se zájmem pozoroval. „A to z nich mají vyrůst ctnostní upjatí mágové!“

Když Baludin představil Lorkovi i obě děvčata a dokonce Menhí očima vybídl, aby Lorka vzala za ruku, vládce království nestačil údivem ani vydechnout.

Lorek pohlédl s rozzářenýma očima na otce, který jen překvapeně hlesl: „Koukám, že můj syn je v dobrých rukou. Konečně nebude takový ňuňánek, jak ještě nedávno.“

Mezitím si davem razil cestu nasupený muž. Podle podoby Xartex usoudil, že to je otec Lily a Menhí. Určitě chce dcerám zakázat přátelství s mými učedníky. Ale sotva muž postřehl, že přátelství chlapců přináší rovněž náklonnost Lorka, následníka sedlice, rychle změnil názor: Může snad být větší ctí pro má děvčata, než že jsou v přízni syna vládce? Není! Zakázat Menhi a Lile stýkat se s učedníky toho význačného mága? Určitě bych vyvolal nejen nevoli Lorka, ale samotného Turkoma.

„Viděl jsi Lorka, když spatřil Lilu s Menhí?“ uškrňoval se Baludin. „Já, když mi je Kilken poprvé představil, jsem byl kurážnější,“ holedbal se. „A to v Říši holky téměř nepotkáš.“

„Jóóó, vzpomínám,“ ťukl si potutelně Venyr do čela, „vypadal jsi jako dráček, který se vykutálel ze skořápky a horempádem hledá víčko, aby se do vajíčka znovu zavrtal.“

Baludin zabrumlal: „Se nekasej. Ty jsi taky tenkrát vypadal jako cibík.“

Jakmile však na sebe pohlédli, rozesmáli se.

„I v království Ašmeru se setkávají chlapci se svobodnými děvčaty zřídka,“ vložil se do rozpravy mág.

„Jak to?“ užasl Baludin. „V Hansymeru si přece hrají holky společně s kluky.“

„Hansymer,“ pokračoval Xartex, „je novodobé město. V království Ašmeru je každé území či město odlišné. Některá obývají svobodní občané, kteří si volí vládnoucí radu. Jiná řídí selešah či velešah podle velikosti či významu a všichni, kteří tam žijí, jsou poddanými. Jednotlivé oblasti mají vlastní tradice a obyčeje. Některé pocházejí ještě ze Země, jiné se vytvořily až zde. Takřka ve všech místech království jsou svobodné dívky a ženy drženy v domácnosti a chlapci mají málo příležitostí se s nimi setkávat.“

„Říše je stejná všude,“ pozvedl hrdě bradu Baludin. Kult bílých draků je přeci nadevše! vyzařoval jeho pohled ke Xartexovi.

„Mýlíš se,“ nesouhlasil Xartex. „Také Kult se skládá z mnoha částí. Ústřední, která zaujímá největší oblast a ve které je i Údolí radosti chrámu Chrámů Rigantaris, kde jsi vyrůstal, odpovídá starým krajům Darjina Segena. Avšak okrajová území, která nepodléhala po řadu generací jeho rodu, nebo se ke Kultu bílých draků připojila později, tvoří společenstva, která jsou pestrá množstvím klanů a kmenů mágů a i v nich se liší svými zvláštnostmi.“

„To jsou i klany a kmeny, kde stejně jako v království Ašmeru znají děti otce?“

„Málokteré. Od dob Pátého darjinátu, nazývaného – Temný – jehož posledním vládcem byl Segen, svěřovali děti na teritoriu, jež ovládal, do výchovy chrámů. Dívky se po dosažení sedmi Oběhů stávaly vlastnictvím rodových velekněžek a chlapci v témže věku darovali Darjinovi a jeho dědicům. Ten je následně rozděloval mezi své věrné. Znalost rodu vždy ohrožovala moc vládců mágů a znesnadňovala jejich ujařmení. Protože Nabbasser se obával, stejně jako jeho předchůdci, vládnoucích dynastií, které bojovaly po celé Oběhy o moc mezi s sebou, i on tento řád zachovával. Jsou však klany, které se připojily k Říši později, a ty nepozbyly původních zvyklostí.“

„Mistře a vládce,“ vyzvídal Venyr, „kdo to byli ti Gedirové?“

„Gedirové se nazývali mytičtí bojoví mágové. Poslední z nich vyvraždili spolu s kmenovými společenstvími Asahů, Tardinů a Getridenů, jejichž posledním vůdcem byl Irjin Leter a nakrátko po něm i jeho syn Nabbasser. Traduje se, že jediný Gedir se vyrovnal v boji až dvěma tuctům mágů jiných klanů. Potomkem těchto mytických bojovníků byl také Syrgrian, zakladatel našeho vlivného rodu Strážce draků.“

„Jakže?!“ užasli oba učedníci a ohromený povzdech i žadonící oči se domáhaly objasnění.

„Syrgrian se narodil vůdci Asahů, a ta, pro kterou byl vším, byla sestrou Darjina Segena. Současně byl spřízněn s Irjinem klanu Leterem, který sdílel osud se sestrou otce Syrgriana. Tím je zakladatel rodu Strážce draků spřízněn s Nabbasserem, který se těm dvěma narodil. Po porážce a smrti Darjina Segena se Syrgrian stal, stejně jako Nabbasser, synem Dračího rodu. Od těch dob se učedníky rodu Strážce draků stávají výhradně ti, kteří svůj osud spojili s Bílými draky. Lyntrix, syn Dračího rodu, získal poprvé za zásluhy o Říši za učedníka mne a já před nedávnem Baludina. Tebou, Venyre, se obnovila dračí linie našeho rodu.“

„Venyre, slyšel jsi?“ vyslal vjem Baludin ke staršímu učedníku. „Víš, co…, co… to znamená?“ zakoktal se.

„My jsme…, jsme…, také,“ hledal Venyr marně slova – „rodově spřízněni s nejslavnějším mágem všech Oběhů, zakladatelem Kultu bílých draků, samotným Nabbasserem!“

„Mistře a vládce,“ dumal Baludin, „já tomu členění Říše nerozumím. Co je víc – klan nebo kmen?“

„Baludine, ústřední část Kultu bílých draků je území, ve které v průběhu časů minulých splynula řada klanů. Ty jsou složeny z různého počtu kmenů, které jsou tvořeny zase rody. Čím dále se nachází od středu Říše, tím později do ní byly začleněny. Tím vznikaly také výraznější odlišnosti jejich kultur. V tom se lišíme od království Ašmeru, kde jsou patrné odlišnosti již mezi sousedními městy a územími.“

„Kam patří náš rod – rod Strážců draků?“ vyzvídal Venyr.

„Není spojen s žádným klanem ani kmenem či s jiným uskupením naší domoviny. V současnosti zůstávají již jen čtyři nezávislé rody, mezi nimi i náš. Vyznačují se tím, že jsou propojeny jednak s Říší, jednak s jinými odnožemi Země dvou Sluncí, nezávislými na Kultu bílých draků, jako třeba se svrchovanými klany a kmeny za Darjinovou stezkou. Rod Strážce draků je od věků Nabbassera a Syrgriana svázán s mocným Dračím rodem.“

„Mistře a vládce, vyprávěj o Irjinu Leterovi a Nabbasserovi,“ žadonil starší z učedníků.

„Venyre, ty nevidíš minulost Nabbassera?“ zarazil se mladší z učedníků.

„Baludine, Nabbasser se stal jako já synem Dračího rodu a jak již víš, tyto obrazy minulosti i budoucnosti mi jsou utajeny,“ povzdechl si zarmouceně Venyr.

Xartex jim vyhověl a vzápětí v jeho mysli učedníci sledovali nanovo se zatajeným dechem výjevy z minulosti.

Gedir Dyren, mág Mágů se znechuceně rozhlédl po prchajících bojovnících klanu. Nedaleko před ním zakopl jeden z učedníků, který se marně snažil dosáhnout bezpečí citadely. Překulil se a zděšeně vzhlédl na řítící se postavu nepřátelského bojového mága, který se užuž připravoval zatnout čepel meče do chlapcova těla. Hoch se zoufale vzchopil a odrážeje se nohama pozadu po rukách se pokoušel uniknout neodvratnému osudu.

Dyren nezaváhal. Vytrhl hůl Gedirů jednomu z mrtvých spolubojovníků. Právě včas, aby s ní zachytil a vstřebal útočné kouzlo, které vyslal někdo z nepřátel. Příliv energie odstranil jeho slabost. Třemi rychlými kroky přiskočil k učedníkovi a bodcem proklál nepřátelského mága. Vzápětí druhým koncem s oválnou půlkruhovou sekerou roztříštil dalšímu hlavu. Ani třetí protivník neuspěl. Jeho meč zachytil zešikmenou částí a sotva se čepel zaklínila do zarážky, prudkým obratem hole ji zlomil a navíc střední částí vší sílou uhodil útočníka do obličeje.

„Upaluj,“ přikázal chlapci, kterého jednou rukou uchopil za suknici a trhnutím postavil na nohy. Vida úprk bojovníků klanu, posměšně křikl: „To za vás budou bojovat chlapci? Vy že jste chlouba klanu Getridenů? Zbabělci!“

Nejeden z nich se otočil a byl připraven usmrtit Dyrena, aby ztrestal pohanu. Ale zahlédli, jak čelí sám coby hradba tuctu soků a jim docházelo: Oprávněně nás zostudil a než usmrtit reka čelícího hordě útočníků, čest Gedirů nás zavazuje se k němu připojit.

„Gedirové, vpřeeed! … za klan! … Ge-tri-den… Ge-tri-den“ duněly hlasy na počátku z několika, posléze ze všech hrdel přeživších bojovníků klanu. Jeden po druhém přiskakovali bojoví čarodějové na pomoc Dyrenovi. Dokonce i kněžky s dětmi, které do té doby v citadele tiskly zdrceně k sobě, se vyřítily ven a zapojily se do rozhodné podpory přeživších obránců. Každý hoch, který dokázal natáhnout tětivu luku či samostřílu a vystřelit, se vyšplhal k Nabbasserovi na ochoz. Ti menší a s nimi i dívky třeba jen proto, aby starším podávali šípy či připravovali samostříly ke střelbě. Zároveň většina žen vytvořila před ochozem magické bariéry, aby chránila střílející děti, a zbývající útočnými kouzly podporovaly mágy klanu.

Příklad bojujících obránců dodal všem ztracenou odvahu. Gedirové záhy vytvořili ucelenou řadu, jako kdyby se ocitli na cvičišti, která jako nějaká jednolitá bytost dokonale souměrnými pohyby ničila nepřátelské hordy a krok za krokem je vytlačovala z dvorany.

Celý klan Getridenů se proměnil v němý, ale účinný smrtící mechanismus, který bez slitování nemilosrdně masakroval proniknuvší hordy Darjina Segena. Dokonce i učedníci, které v počátcích bitvy dopadli nepřátelé a bavili se jejich mučením, aby z nich krutým týráním uvolnili magickou energii, se naposledy vzchopili a z posledních sil za nohy, za ruce zadržovali ty, jimž byli ještě před chvilkou vydáni napospas. Hromady ubitých nepřátel rostly, zatímco zbývající starší učedníci spěšně vyhledávali žijící zraněné příslušníky klanu a jednoho po druhém kvapně odtahovali do bezpečí citadely.

Nepřátelé, nedbajíce své několikanásobné převahy, se zoufalým úprkem pokoušeli zachránit holý život. Nikdy nečekali, že těch pár trhanů se jim nejen postaví, ale dokonce je vytlačí z dvorany. Útočníků přežilo nemnoho. Avšak ani odvaha obránců, ani množství pobitých protivníků, kteří stihli proniknout do dvorany, nemohlo klan Getridenů zachránit. Za hroutícím se obranným valem se šikovali k útoku další a další hordy Darjina Segena. Osud klanu byl tak jako tak zpečetěn.

Vjemy z minulosti se přerušily. Chlapci a dokonce i mág, který obrazy zahlédl poněkolikáté – poprvé nebyl starší než Baludin – měli o čem přemítat.

„Byli stateční, Venyre, viď?“ okouzleně se zeptal menší z učedníků. „Myslíš, že bychom bojovali také tak srdnatě jako chlapci Getridenů?“

„Nevím,“ přiznal popravdě Venyr a vyhrkl: „Viděl jsi bojovou hůl Gedirů? Ta byla, co?“

„Venyre, ty jsi ji už někdy viděl?“ dožadoval se Baludin.

„Nikdy.“

Oba se v tu ránu otočili na Xartexe s nevyřčenou otázkou, Spatříme ji někdy?

Xartex si dobře pamatoval, jak i jeho v chlapeckém věku zbraň přitahovala a rozpovídal se: „Bojová hůl Gedirů, nejmocnější zbraň mágů z dávné minulosti, jejíž moci se nevyrovná žádná současná sebedůmyslnější zbraň jak mágů, tak dokonce jakákoliv známá v královstvích lidí. Znalost jejího zhotovení jsou zapomenuta se zničením klanu Irjina Letera, posledního z bojových klanů Gedirů.“

„Mistře a vládce,“ horečnatě se vyptával zjevně uchvácený Venyr, „jak se s tou zbraní zachází? Naučíš nás to?“

„Ne, můj učedníku. Ani já, ani nikdo jiný na Zemi dvou Sluncí, co vím, neovládá již umění boje s holí Gedirů. Jediné dvě – a z toho jednu učednickou pro chlapce, které jsem kdy uzřel, patřily klanu Živy. Po jeho vyvraždění si je vzala s sebou Angantria, pro niž se stal Kilken před několika Oběhy vším. Myslím, že Harzen ji vám rád ukáže. Když jsem ji držel před Oběhy v rukách, obdivoval jsem, že přes lehkost je nadevše pevná.“

„Proč není rovná?“ připojil se k debatě Baludin. „Téměř vprostřed je ohnutá a po několika dlaních opětovně pokračuje v původním směru.“

„Viděl jsi, ne?“ nadšený Venyr nepustil ke slovu Xartexe. „Pokud Gedir zešikmením zachytil meč nebo sekeru…“

„Ta část se nazývá roubí,“ přerušil mág učedníka a pohledem ho vyzval Pokračuj! „… načež silou úderu zbraň sjela k zarážce a Gedir prudkým protočením buď nepřátelskou zbraň zlomil nebo ji vyrazil soupeřovi z rukou.“

„Velmi správně. Dobře jsi pozoroval vjemy,“ pochválil staršího z hochů čaroděj. „Skutečně je tomu tak. Jinak tato zbraň je jediná, která dokáže nejen vstřebat magický útok, ale nadto magickou energii i odrážet, či naopak poskytovat ji tomu, kdo útok odráží.“

„Mistře a vládce, jak to bylo dál s Nabbasserem?“ nudil už popis zbraně Baludina.

„Poté,“ vyhověl mág mladšímu z chlapců, „když Dyren za pomoci celého klanu odrazil další útočnou hordu nepřátel, řada obrazů minulosti k žalu všech draků skončila v propadlišti časů minulých. Zachovalo se jen několik různě dlouhých útržkovitých vjemů. Seznámím vás s nimi.“

„Otče,“ přiskočil vzlykající Nabbasser k Irjinu Leterovi, který ležel bez vlády na loži uprostřed citadely. Vůdce klanu se jako kouzlem draků probral. Pokusil se usmát na syna, ale na rtech se mu objevil jen bolestivý úšklebek.

„Jsi Irjin Getridenů, můj nejmilejší,“ s posledními zákmity vědomí ztěžka se mu drala ze rtů nezřetelná slova. „Ty jsi klan… a klan je tebou,“ obřadná to formule, zatímco rukou se pokoušel uchopit insignii na svém hrdle a vtisknout ji do dlaně Nabbasserovi. „Dyrene, jsi…,“ pozvedl, ruku snad o píď či dvě, aby vzápětí bezvládně spočinula nemohoucně na jeho hrudi.

Tu mlha zapomnění vše pozřela, a obrazy ztemněly, aby se vzápětí zrodily jiné na tento vjem nenavazující, zcela zřetelně po několika neurčitelných východech Sluncí.

„Ó mocný…,“ v ponížené poloze se obrátil zjevně znejistělý obřadník na podsaditého Darjina Segena, ze kterého přímo čišela nevole. Právě se dozvěděl, že další útočící zbrojné houfce darjinátu byly odraženy Getrideny. Pokolikáté? Copak tu loupeživou chátru nikdo nesrazí na všechny čtyři? a ze vzteku kopl patou klečícího tukina do obličeje. Nevšímaje si, jak prach u jeho nohou, kam posla srazil, rudne krví z rozbitého obličeje, ještě jednou ho nakopl a vyštěkl na chvějícího se obřadníka: „Co je?“ a současně ho zpražil tak nevraživým pohledem, že ten se schoulil.

Obřadník, který spatřil, jak se vedlo tukinovi, ustrašeně zakníkal: „Poroučíš, ó mocný, dívku nebo chlapce?“

„Darjine Segene,“ upoutal vládcovu pozornost válečný vůdce zbrojných houfců, „někdo přijíždí,“ ukázal k obzoru. „Řekl bych – nepřátelský tukin.“

Skutečně. Přítomní spatřili jezdce. Zvolna se přibližoval k ležení. Kůň se zdál neobvykle mohutný. Ne! Jezdec je malý chlapec, docházelo jim. Hoch postřehl, že ho zahlédli. Pobídl koně. Zanedlouho nedaleko nich seskočil. Poplácáním propustil koně a bez rozpaků se vypravil k vládci darjinátu. Napjatých luků a samostřílů, které na něj mířily ze všech stran, naprosto nedbal.

„Skloňte zbraně,“ vyštěkl Darjin Segen a odsudek z něj přímo čišel: Ta holota, co si říká zbrojný lid Říše, se u všech Bílých draků, strachuje i chlapců. Hoch byl v suknici klanu Getridenů a nemohlo být mu více než devět Oběhů.

Chlapec předstoupil a zastavil se několik sáhů od sedlice vládce a beze strachu se postavil do postoje učedníků. Vyzývavý výraz jeho tváře postrádal jakékoliv pokory a hrdě vztyčená brada nenechávala nikoho na pochybách, že se hoch nehodlá plazit u nohou mocného vládce, jak by se patřilo.

Segen zbrunátněl. Mám toho spratka nechat srazit do prachu cesty, aby pochopil, čím mi je povinován? Ale co, blahosklonně se ušklíbl, pokořit, nebo ho nechat ubít, mám času víc než dost. Nemá, kam by mi utekl, a místo toho procedil mezi zuby: „To Žeby nenašel žádný Gedir odvahu se mi postavit tváří v tvář a místo sebe mi v plen mých rozmarů předhazují jednoho ze svých ušmudlanců?“

Nabbasser, ano, právě on nad tou hanou pobledl a třebaže stále postojem vzdával úctu, odsekl: „Jsem tukin, tukin klanu Getridenů, můj vládce,“ a štiplavě vyprskl, „vidím odvahu tvých bojovníků, kteří chvějícíma se rukama svírají luky a samostříly a úzkostlivě střeží moji pouť k tobě. Být mágem, prchli by a nechali tebe – svého Darjina, napospas hněvu Gedirově.“

Segen, třebaže všichni přítomní očekávali, že vydá pokyn a nechá toho drzého spratka rozsápat dravými kadrany nebo na něj poštve bojové mágy, se očividně bavil. Naopak, škodolibě pozoroval přítomné válečníky a urážku z úst nedospělého chlapce jim nezakrytě přál. Blahosklonně se opřel o opěradlo sedlice. Ani nepostřehl, že přichází jeho syn Onofal, drže se za ruce se Sítou, budoucí dědičnou velekněžkou chrámu Chrámů dómu Arandataris, kterou mu od malička zaslíbili.

„Co přinášíš, usmrkánku,“ vychutnával si škodolibě Segen domnělou nadvládu nad malým tukinem.

„Jsem Irjin klanu Getridenů – Nabbasser a hovořím s tebou s úctou, můj pane,“ neztratil kuráž učedník Gedirů. „Nabízím ti život za životy přeživších příslušníků mého lidu!“

Darjin Segen na chlapce nechápavě zíral Vůdce klanu je přece ten mugant Letera, kterému jsem přísahal pomstu. Jemu i všem členům jeho rodu! Tu poznal pravdu. Ten, ten…, ani na jméno mu stále nemohl přijít, je mrtev! Nabbasser je jeho syn, vybavil si a jako v moci čar nenávistně vyskočil. Sedlice se překotila. „Chcípneš spratku, ty parchante mugantů!“ nepříčetně řval na hocha. „Holýma rukama ti rozervu hruď. Budeš kvičet, až i ti hadráři v citadele uslyší tvé skučení. Zaživa ti srdce vyrvu z těla a pohodím prašivcům, aby ho pokáleli a sežrali. A tvé tělo ponechám napospas vervům.“

Rozzuřený Segen se záhy uklidnil, avšak sotva pohlédl na svého syna Onofala, který pln obdivu Nabbassera hltal očima, znovu ho popadla zuřivost – Kdy se ten můj ňuňánek stane konečně synem vládce?! skřípěl zuby.

„Ukážu všem, jak zmírá učedník Gedirů,“ bez mžiknutí oka pozvedl vzdorovitě bradu Nabbasser. „Život můj za život mého lidu!“ rozhodně předestřel nabídku a než stačil Darjin odvětit, pomalou slavnostní chůzí učedníků, nedbaje přítomných, kteří chtě nechtě obdivovali jeho srdnatost, se vydal k obětnímu kameni vstříc smrti.

Darjin sice lačnil něco posměšného křiknout, ale co následovalo, odválo slova nejen z jeho rtů. Zpoza převalujících se temných mraků jako blesk řítící se oblohou prosvitlo Bílé Slunce a kolem malého Gedira se rozlila jasná záře, vzápětí na druhém konci oblohy rozervaly husté mraky paprsky Rudého Slunce. Uvnitř ozářeného prostranství obklopily Nabbassera oslňujícím osvitem v podobě rudého draka. Všichni až na Darjina Segena padli v bázni na zem. Záře provázela Nabbassera i při chůzi k obětnímu kameni.

Copak smím urazit bohy? zděsil se Darjin Segen.

Slova obřadníka byla nesmlouvavá: „Ty, jenž pouhou přítomností urážíš vládce a pána našeho, mocného Darjina Segena, slyš! Ten, kdo velí zástupům a jehož pohledu nejsi hoden, ve své velkoleposti se uvolil, že projeví útrpnost s lidem tvým i s tebou.“ Obřadník se odmlčel a pohlédl k vládci mágů. Po jeho přikývnutí pokračoval: „Pokud do tuctu východů k nohám pána našeho nesložíš skořápku z dračího vejce a ty sám nepadneš v prach u jeho sandálů, jak ti přináleží, celý tvůj klan do posledního zemře. Já sám – nehodný, aby můj pán a vládce o mě otřel prach svých nohou, životem zaručuji klanu vašemu dodržení této úmluvy.“

K žalu Baludina i Venyra, kteří byli tak napjatí, že nebyli ani schopni se nadechnout, vše nanovo potemnělo v husté převalující se mlze zapomnění a příběh se opět nevratně rozplynul. Ale následovaly další obrazy.