Reinlebensborn - 14.

čtvrtek, 9. srpna 41

Opět krásně a teplo, byť odpoledne vypadávaly časté přeháňky. Žiji teď tak intenzívně, jak jen se dá, že víc už to nejde. Ani na sledování videa nemám čas. Takovéto domácí aktivity však rád oželím a přesunu na dlouhé zimní večery. Nyní si musím pořádně užít dočasně vlídné náruče přírody, dokud je vlídná a dokud mám volno. Bude hůř.

Z mrtvé kosice už je jen zapáchající hromádka kostí a peří. Na jejích obnažených zbytcích hrudníku se pasou mouchy, ale hrobaříci kupodivu žádní. Neznám příkladnější memento mori než je postupně se rozkládající tělo zvířete v přírodě. Nevíte, co je smrt, dokud každý den nepozorujete to postupné mizení dříve živého tvora, až vám zmizí navěky. Chcíplotinu člověka vezmou hned zřízenci a dají do bedny a zakopou do země, odstraní ji z očí, a tedy i z mysli. Ale tohle je ta nejrealističtější realita. Člověk žije tak strašně odtržen od reality, že nechápe ani co je skutečná smrt, ani co je život.

Mým „myšičkám“ chutná, ale budu je muset trochu vyhladovět, protože jinak by se tak často a tak dychtivě neukazovaly. I když dnes, tak jako jindy, jsem měl znovu možnost zblízka a z otevřeného stanu pozorovat tyto roztomilé tvorečky. Zbytek skývy chleba se jim podařilo dostrkat až k jedné z jejich děr v zemi, takže mohou libovolně z bezpečí své nory ukusovat, aniž by musely riskovat výstup na povrch. Chytrá a šikovná zvířátka! Jak se něco kde šustne, okamžitě střelhbitě mizí v podzemí. Jíst z ruky je asi nikdy nenavyknu, i když to není zrovna mým cílem; stačí se jen dívat, jak se čile mají k světu, to úplně stačí. Cvičená zvířata nemám rád. Jsem radši, když zůstávají divoká a nespoutaná a s instinktivním strachem z člověka. Ani Já bych nechtěl být jiný.

Pozdě odpoledne jsem se probudil po dlouhé siestě do rámusu motorové pily. Na druhém konci mého sourozeneckého lesa řezal dřevorubec klády na špalky, aby je naložil do auta a odvezl. Myslím, že mě viděl ukrytého mezi stromy, jak ho pozoruji, a tak jsem se hned nenápadně vytratil, aby se mohl domnívat, že zahlédl jen nějaký přízrak, ducha lesa. Večer jsem šel k lukám podívat se na srny, ale zase mi veškerou zvěř vyplašili dva cyklisti. To už je podruhé za sebou: nejdřív ten běžec a teď ti dva na kolech. Doufám, že to nebude mít trvalý ráz tohle vyrušování po setmění, nebo dokonce vzrůstající tendenci. To by se mi nelíbilo. Vyplašili mi zrovna jednoho srnce, který proběhl kolem mne se schovat do lesa. Býval by mě byl nezpozoroval. Zatracená pakáž lidská! Co sem leze! Ale cestou k louce jsem viděl alespoň na lesní pěšince tři pěkné srnky. Zcela náhodou jsem obrátil dalekohled na pěšinku, zda je čistý vzduch, a v šeru jsem teprve jeho pomocí objevil tu malou pasoucí se skupinku srn. Ty mají ovšem poněkud bystřejší smysly než takový nevidomý slepec, jako jsem Já, a tak se okamžitě rozprchly.

pátek, 10. srpna 41

Obloha se pokryla šedivými mračny. Ostatky nebohé kosice jsou obsypány třpytivými masařkami a dostavili se už i dva druhy mrchožravých brouků: jeden mrchožrout znamenaný a tři hrobaříci malí. Dva z nich samozřejmě na mršině kopulují, jak jinak. Po nich tu však určitě nezbudou žádné odporné šprcky, balíčky od cigaret a jiný bordel. Ba ne, právě naopak: ještě tu spíše hygienicky uklidí každý páchnoucí zdroj možné nákazy. Vidíte, jaký názorný příklad ukazuje, co nás, zvířata, odlišuje od člověka: nikdy neděláme pod sebe. „Myšičky“ přes noc zblajzly všechnu obětinu a dnes pro ně nic nemám. Tak zase zítra. Zatáhlo se ještě víc a přihnala se bouře s deštěm. To už není jenom odpolední tropická přeháňka, neboť bouře se vyhromovala, leč déšť trvá dál. Prší až do večera, ale mně to nevadí, neboť mám výborné čtení. Shakespearův Timon se právě přerodil z naivního filantropa v zapřisáhlého misantropa a Já jásám nadšením a nestačím přitom zároveň opisovat ty nejlepší pasáže a věty-perly. Shakespeare je mistr vět, jež několika slovy vystihnou vše. Příklad: „Je-li jeden, jsou všichni“, nebo: „Zas člověk? Mor, mor!“ Takové vcítění se do pocitů misantropa bych od vysoce ceněného a populárního Shakespeara nečekal. Že by on sám...? Tak docela nemožné to také není, vždyť měl své pesimistické období, do něhož spadá i Timon Athénský. A člověk se nejen misantropem rodí, jako Já, ale také se jím stává tím, že ze svých zkušeností s lidmi vyvozuje patřičné závěry. Shakespeare překvapuje mě mile s každou další stránkou. Jako bych četl Grabbeho nebo Klímu! Úvodní scéna od jeskyně v lese po Timonově přerodu v misantropa mi zase připomněla Nietzscheho Zarathustru! V postavě vyhoštěného vojevůdce Alkibiada je použit stejný motiv jako v Koriolanovi. Výborná hra ten Timon Athénský! „Myšičky“ jsem za celý den neviděl, jenom jednou jedna krátce vyšplhala kousek po vnější straně moskytiéry, jinak nic. Ani jsem je nemohl vidět, neboť kvůli dešti jsem měl zatáhnutý i svrchní impregnovaný tropiko-plášť, takže jsem ani ven neviděl. Jen jsem je občas zaslechl zašustit. Jsou to hodná zvířátka a už nezlobí a neokusují můj stan. Vzali si jen něco málo, co nezbytně potřebovali, Já tu díru zalepil a už na to nemyslím. Zase příklad toho, v čem se my zvířata lišíme od člověka: Člověk by mi na jejich místě rozcupoval celý stan, protože nemá nikdy dost a bere si i to, co nutně nepotřebuje, často jen proto, aby to nemohl mít někdo jiný, nebo aby s tím mohl kšeftovat. Po dešti jsem šel na záchod a projít se zároveň při té příležitosti trochu po zmoklém lese. Běda! Listí už začíná žloutnout a částečně i opadávat. Najednou vidím přes sebou na světlině pasoucí se srnu. Jsem poměrně blízko, odhadem tak 20 – 25 metrů. Schoval jsem se za strom a čekal jsem, jestli sama nepřijde ještě blíž. Ne. Srnka se pase, stříhá ušima, ohlíží se, oklepává ze sebe vodu, olizuje se, drbe se... – ale dobu pořád na jednom místě a nechce se hnout jinam. Škoda, že při sobě nemám dalekohled. Bez něj jsem vyřízený, jako bez oka. Vidím ji sice dobře, neb je blízko, ale musím dost mhouřením očí zaostřovat, což po čase omrzí. A pak: bez mého věrného dalekohledu, jejž si s sebou beru téměř všude a skoro pokaždé, to zkrátka není ono; chybějí tomu ty detaily. Nesmím se ani pohnout, abych ji nevyplašil. Stojím za tím stromem jistě aspoň hodinu – přesně nevím, poněvadž hodinky nenosím. Mezitím se setmělo a dostal jsem hlad. Jak se pohnu, uvidí mě, to je jasné. A taky že ano. Chvíli se mi dařilo vytrácet se pomalu nepozorován, ale když jsem se za ní ještě jednou ohlédl, spatřil jsem ji už jen, jak utíká pryč. To bylo dobrodružství! Na loukách podél lesa dnes nebyl nikdo, ani člověk ani zvíře, jen kdesi v mlze se ozývalo štěkání lišky, leč vidět ji nebylo pro slabou viditelnost; čočky dalekohledu se mi rosily, přítmí, mlha, nízká oblačnost...

sobota, 11. srpna 41

Nízká oblačnost trvá, leč neprší. Les je pohroužen do mlhy. Je ticho jako na počátku světa, kdy lidé ještě nesužovali planetu Zemi. Avšak zaposlouchá-li se misantrop opravdu pozorně, nějaký slabý lidský zvuk přece zaslechne. Dospělo to tak daleko, že nazýváme tichem už jen to, že nám neřve člověk, pes nebo motor přímo do ucha. V tomto smyslu je tedy ticho. A mlha ve vlhkém lese. Ještě ten dinosaurus tomu chybí, aby to bylo jaksepatří stylové. Dravost zdejším obyvatelům však zjevně nechybí, jak je patrno z mrtvoly velkého skokana hnědého s tmavými příčnými pruhy na dlouhých zadních nohách. Leží tu na zvířecím chodníčku, hlavu má ukousnutou a žere ho slimák. Takhle to skoro vypadá, jako kdyby toho skokana zabil právě ten slimák, a ne nějaký noční dravec. Opodál v lese vyskakuje z podrostu krásná srna a ladně plavmo překonává keříky a spadané klacíky. Tyhle momentky miluji! Mrtvola kosice je už k nepoznání a příšerně páchne, byť četa lesní hygienické služby, složená z hejna much a mrchožravých brouků, se činí seč může již dva dny. Snídám zeleninový závin na sedátku pod ztepilým modřínem a veverka nade mnou vysoko ve větvích činí zřejmě totéž, neboť odtud spadají k zemi drobty ze šišek. „Myšičky“ dnes ode mne dostaly hrst semínek, ztvrdlý rohlík a patku chleba. Tři malí bráškové se na to vrhli okamžitě a bylo kolem toho zase plno pošťuchování a pobíhání. Tihle maličcí se moc nebojí; ti větší jsou podstatně opatrnější, a stačí se ve stanu pohnout nebo zašustit a hned se klidí pryč. Po jednodenním půstu byli však vyhladovělí všichni; to bylo vidět. Jeden našel mezi semínky kukuřičné zrno – a šup s ním pryč! Když se tak dívám na ty moje hraboše, občas zahlédnu i jiná zvířata – malá i velká. Dnes tu byl na krátké návštěvě kupříkladu rejsek a také srnec tudy prošel. Slyšel jsem hodně dopředu, že v maliníkovém křoví někdo je, ale že se odtud nakonec vynoří zrovna takový pěkný, statný, parůžkatý srnec a že beze strachu projde jen kousek od stanu, to jsem nečekal. Na lidáka ten šramot nevypadal od počátku; ten si v lese počíná o dost hřmotněji a nemotorněji a většinou se prozradí dlouho dopředu nějakým hlasovým projevem či hlasitým praskáním větviček pod jeho těžkými neohrabanými kroky. Spíš bych čekal zajíce nebo veverku, než srnce. Překvapilo mě nejen, že ho vidím přímo ze stanu, ale i to, jak klidně a sebevědomě se choval. Jen krátký, lhostejný pohled věnoval mému stanu a ubíral se mlázím nevzrušeně dál. Možná tudy chodí častěji, aniž bych ho kdy dřív spatřil, protože ze zkušenosti s jinými srnci vím, že se dost lekají takových nových, neznámých a nezvyklých věcí, jako je stan uprostřed lesa. Tenhle srnec se rozhodně mého stanu nepolekal, protože už je na něj možná zvyklý. Nebo si ho prozkoumal už z dálky – to je druhá možnost. Buď jak buď, na tom tak nesejde; zážitek to byl ale mocný.

Dočetl jsem Timona Athénského. Výborná hra. Kde se mi až dosud skrývala? Je neuvěřitelné, že autor takových podpásových, podsukničkových sraček, jako je Romeo a Julie nebo jako jsou milostné sonety, může stvořit perly tohoto typu, viz ukázka dole – a předesílám, že tvůrcem nejsem Já, nýbrž sám Shakespeare:

(TIMON.) Jak bys ty, Apemante, naložil se světem, mít ho v moci?

(APEMANTUS.) Zvířatům bych ho dal, abych se zbavil lidí.

(TIMON.) Chtěl bys sám klesnout v zániku lidí a zůstat nadále zvíře se zvířaty?

(APEMANTUS.) Ano, Timone.

To jen na ukázku. Takových podobných perel je tam záplava. Pak jsem usnul. A spal jsem dlouhým tvrdým spánkem nočního bdělce, který teprve s jitřním rozedníváním chodí na pár hodin spát, aby ještě dopoledne opět vstal a spěchal zpět do tichých lesů Reinlebensbornu. Po procitnutí ze sladké dřímoty v chlácholivém lůně přírody patří můj první zvědavý pohled dění za stanem, kde se krmí mé „myšičky“. A co nevidím: Pečivo rozházené a chlebová patka je pryč, zmizela. To není možné – moje „myšičky“ by si s ní tak rychle neporadily ani ji neodnesly. Musel jim někdo pomoct. A já už asi vím kdo, protože slyším veverku někde blízko na stromech. Vstávám a jdu obhlédnout okolí. Patku chleba nalézám celou a pohozenou opodál. Ze stromu nade mnou na mne hledí veverka. Zdá se, že si chtěla ten kousek chleba odnést, ale neunesla ho a upustila. Navracím chleba „myšičkám“, čtu si Cymbelína, poslední to hru z vypůjčeného svazku vybraných Shakespearových tragédií, a potom znovu usínám. Probouzím se až po setmění. Dny už nejsou tak dlouhé, jako dřív, začátkem léta. Poslední dobou už skoro nestíhám dostavit se včas, ještě za světla, k lukám u lesa, abych něco viděl ze zvířat, jež se tam chodívají po západu slunce pást a svobodně dovádět. Krátí se nám to, krátí. Dny tak strašně rychle ubíhají, když je o zábavu, o dobrodružství postaráno... V práci to tak rychle nebude utíkat. Na ulicích je příliš mnoho lidí, na můj vkus; sídliště pak připomíná jeden velký psinec. Tohle chození domů z lesa přes město mi nevyhovuje. Radši bych žil někde na úplném okraji vsi, abych nemusel procházet těmi davy rozmrdanými. „Mor lidstvo zchvať!“, utrousil by asi Timón Athénský. A to ještě ve své době nepoznal žádné masívní vyhlazování živočišných a rostlinných druhů, žádné zamořování ovzduší, otrávení základních zdrojů života, jejich pošpinění lidskou činností, globální přelidnění, neustálý kravál na zemi i na nebi, přebujelý státní aparát a byrokracii, drahotu a další pohromy, které lidstvo sesílá na tento svět. Nebyl ještě vystaven, tak jako my, reálné hrozbě zničení veškerého života lidstvem. Starověcí misantropové mohli lidstvu spílat zatím jen kvůli takovým, z dnešního pohledu, zdánlivým drobnostem v celkovém uspořádání člověka, jako jsou lakota a hamižnost, lhaní a proradnost, zkaženost a ničemnost, hloupost a bezduchost. Být misantropem v dnešní době je mnohem, mnohem snazší. Dříve mohly vést k misantropismu spíše důvody jaksi morální a filosofické, zatímco dnes už je to více záležitost obranná, reaktivní, ano, dokonce pudová a reflexívní.

neděle, 12. srpna 41

Obloha je nadále typicky středoevropsky šedivá, byť chvílemi vykoukne i sluníčko. Je to tak smuteční... Probíjím se s láteřením ulicemi předměstí. Jako vždy mám proč láteřit: Po včerejšku jsou všechny chodníky celé posrané od psů. „Pěkný“ psinec z toho sídliště tady udělali, jen co je pravda! Leze mi to tu na nervy čím dál víc. Cikánská čtvrť hadr! Odporná rasa ti lidé. A psi? To pro mne nejsou žádná plnokrevná zvířata, jako třeba zvířata v lese. Ne, psi jsou nástroj. Jen další nástroj lidí ke kažení světa. Mnozí psi jsou dokonce lidštější než ten nejlidštější člověk – v tom nejhorším smyslu slova „člověk“. Když totiž s někým dlouho žijete, nakonec získáte stejné vlastnosti. Pryč od nich! Konečně jsem v lese. Rázem je mi jako bych shodil olověné okovy. Zase volný! A nová dobrodružství mohou začít. Tělo bezhlavého skokana zmizelo. Buď ho někdo pozřel, nebo odstrčil dál od pěšinky. Z „Putinovky“ se rozhlížím do mlžných dálav a co nevidím: Hopká směrem ke mně zajíc. Zastavím se a strnu. Čekám, jak blízko se ještě dostane. Zajíc se blíží přímo ke mně. Teprve asi deset metrů přede mnou se pojednou zarazí a zpytuje ten divný sloup, totiž mne. Nehýbám se a snažím se splynout s okolím, v čemž mi hodně pomáhá můj mimetický oděv. Spletlo ho to. Myslí si, že jsem strom či keř, a v poklidu ukusuje jakési zelené byliny. Vždycky si jednu labužnicky vybere, utrhne ji a s hlavou nahoře a s ušisky napjatými ji se slyšitelným křupáním žvýká a souká do sebe. Nádhera, mám ho přímo před sebou, tak blizoučko jako málokdy. Tak pro takovéto zážitky a pro takováto blízká setkání rozhodně stojí za to sem chodit! Z kosice je už jen kostra a pár olysalých brků. Už vůbec nezapáchá. Hrobaříci se účinlivě činili, a doposud činí, aby všechno hnijící maso odstranili! Chlapíci! Tak to inu chodí: Před pár dny tu ještě ta kosice vesele poletovala a nyní už jí ani červenka nepřinese kvítí na hrob. Tuto půvabnou anglickou lidovou pověru jsem si vypůjčil ze Shakespeara. Podle této pověry prý sypají červenky květiny na nepohřbená těla. Zvláštní a přitom tak rozmilá pověra! Kdoví jak vznikla! Raději to však nebudu zkoumat; okolnosti a důvod vzniku lidových pověr nebývá většinou tak půvabný jako pověra sama. Ani maliny nejsou vůbec dobré, když nesvítí slunce. Žluté listí bříz a lip se pomalu snáší k zemi ve vzrůstajícím počtu. Neblahá předzvěst blížícího se podzimu. To je nezastavitelný proces. Jako ta smrt. „Myšičky“ mě ani málem nenechají nic si přečíst, jak se hemží kolem. Musím se přemáhat, abych namísto jejich neokoukatelného pozorování, také dospal probděnou noc, a též abych pokračoval v četbě. Zbývá mi poslední Shakespearova hra Cymbelín a Já jsem s tím trochu ve skluzu. Mám skoro obavu, abych s ostudou nemusel prosit kvůli pár zbývajícím stránkám o prodloužení výpůjčky. Ale když ono je to tak zábavné sledovat všechny ty hraboše a myši – jež už dokážu individuálně rozeznat –, jak hryzají staré pečivo, jaké různé taktiky na to používají, jak se různě chovají, jak se občas u toho s pištěním pošťuchují, lezou po stanu jako po dětské prolézačce a tak dál. Pořád je co pozorovat, protože vždycky vymyslí nějakou jinou rošťárnu. Navíc se k nim, k tomu hlodavčímu národu, někdy přidá nějaký pták či veverka, nebo nad hlavou přesviští káně, čáp či hejno kachen anebo husí, takže se nikdy nenudím a vše je tak vzrušující až oči a mysl přechází. Dokonce i kvůli nim vynechávám obvyklou večerní procházku podél luk, pastvin to srn a zajíců. Ono tam stejně není nic kloudně vidět, když slunce zapadne a nebe je zatažené. A dřív než slunce zapadne tam korzují davy lidí a žádná zvířata. A stejně se dnes večer odtud ozývá zase nějaká střelba. Pouze u studánky jsem asi potkal černého kocoura. Aspoň to v té tmě vypadalo na kocoura. Pádil však rychle pryč jako střela. Studánka je poklizená, ulice jsou téměř liduprázdné. Noc – lepší polovina dne – začíná.

pondělí, 13. srpna 41

Z baráku koncentráčnického na našem orwellovském Sídlišti Vítězství mě opět vyhnal sousedčin čůzy uřvaný čokl. To jsem ani nemusel zmiňovat, protože to není nic neobvyklého, ježto se to opakuje každý den. Kdo však nezažije, neuvěří. Kdo nemusí žít v baráku, kde mu pod okny bez ustání štěká pes, nikdy nemůže pochopit, co je to za utrpení snášet to. Je prostě neuvěřitelné, že jeden jediný uřvaný čokl, ve spolupráci s jednou jedinou bezohlednou čůzou, může tak lehce misantropovi otrávit život, že by vraždil, mučil, týral, vyhladil celé lidstvo. A nikdo s tím nic nenadělá. Jaká hrozná nespravedlnost, že kdejaká otravná lidská chátra má právo na život, ale například taková neškodná a mírná srnka nebo kráva to právo nemají. Chápu masové vrahy, kteří vtrhnou do obchodního domu a celý ho vystřílejí. Rozumné domluvy na taková hovada neplatí, okřikování a rozčilování nepomáhá; nikomu jinému to zřejmě nevadí, všichni drží basu. Nechcete-li být za blázna celému domu, nechcete-li si naopak vysloužit svým kacením jejich další sprosté naschvály a nízkou zášť, pak je lepší nic neříkat, nereagovat, stavět se netečným, zavřít okno, nahlas si od plic ulevit v soukromí domova – a vypadnout co nejdřív na celý den pryč, do lesů, kde je od lidí aspoň trochu pokoj. Sluníčko dnes svítí a je zase veselo. I motýli ožili a užívají slábnoucích slunečních paprsků s pestrobarevnými křídly doširoka rozevřenými jako by to nebyla křídla, nýbrž sluneční kolektory. Na děhelu spolu s čmeláky takto sedí a sají nektar babočka bílé C a samička běláska zelného. Oba jsou nádherní a krásně se skví na tom slunci. Nemohu se od nich odtrhnout. Až když po stezce přichází nějaká lidská samice, samozřejmě s čoklem, jakožto náhradou za manžela a dětičky, donutí mě to odebrat se jinam. Pakáž jedna lidská rozlezlá odporná, zkazí vám každou radost! Dnes mě zase štvou z místa na místo a nikde od nich není pokoj. Až v táboře. Kostru kosice už opustili všichni brouci, všechny mouchy. Není už co obírat. Z bývalého živoucího tvora zbyla za pár dní jen holá brka a filigránská lebečka s pootevřeným zobáčkem, jako by ustrnulém v posledním němém výkřiku. Listí žloutne a padá, ale přece lze v tom kradmém celkovém uvadání a smrti nalézt po lese ještě rozkvět a touhu po životě: Čistec lesní nasadil si purpurovou královskou korunku z droboučkých, orchidejím podobných kvítků a lesanky se také nadále chlubí svými žlutými květy. Maliny také hned chutnají lépe, když je slunce rozehřálo a pocukrovalo. Ještě nebude tak zle, je stále teplo a les se blyští zelenou barvou naděje. Našemu malému Nebojsovi se pěkně zacelila ta jizva na zádech. Nebo že by to byla nějaká kožní nemoc? Každopádně mu zarůstá černou srstí na leskle hnědém kožíšku a vypadá lépe. Že by mu pomohla k ozdravění moje vydatná strava? Možné to je. Pohnul jsem v četbě o řádný kus s Cymbelínem, ale zatím to není nic moc. Večer jsem znovu na starém posedu. Sem budu snad chodit až do té doby, než se pode mnou sám zřítí. Zvířata k němu žádná nepřišla, a tak se za nimi budu muset vypravit k louce. Ta je nyní čerstvě posekaná. Srnci na ní nejsou žádní, jen dva tři zajíci a ještě jeden zajíc se k ní právě blíží. Když mě na pěšině viděl přicházet, zastavil se a čekal, kam se vrtnu. Zůstal jsem také stát, doufaje, že se možná zase přiblíží víc, ale tentokrát odběhl na opačnou stranu zpátky do lesa. Něco se mu nezdálo a vyhodnotil situaci vcelku správně. Chytrý kluk!

úterý, 14. srpna 41

Krásný den, slunce a teplo. Dnes jsem si zašel cestou k táboru velkou malinovou oklikou, lesem z druhé strany a objevil jsem tam velmi starý zchátralý posed. Dříve jsem ho znával, věděl jsem, že tady někde stával, ale nikdy jsem ho nemohl najít. Až dnes, náhodou. Domníval jsem se, že už je asi dávno zbořený. A on není! Vylezl jsem si na něj samozřejmě za hrozivého křupání jeho zpuchřelých dřevěných částí, ale posezení ani rozhled nic moc – tedy vlastně nic než moc. Okolí je totiž zarostlé stromovím, a tak není odtud nikam vidět. Navíc se ten posed nalézá blízko silnice, takže lomoz nepřetržitých kolon aut nutně velmi ruší v rozjímání. V době výstavby tohoto dnes již notně zvetšelého posedu to však jistě bylo jiné – nu, vždyť se na to ještě dobře upamatovávám! V jeho výhledu se dříve do velké dálky rozprostíral dosud mladičký, nizoučký lesíček, a i na té silnici nebyl zdaleka takový hustý provoz jako dnes – přesněji řečeno: ledva sem tam něco projelo – ano, zdá se to neuvěřitelné, jako by z pravěku, ale tak to skutečně kdysi bývalo! Stává se ze mne nostalgický pamětník, jak vidno. To všechno odnes čas a lze se jen ptát, leč smysluplnou odpověď nedostat, proč to tak nemohlo zůstat, proč to zašlo až k těmto dnešním hrůzyplným koncům. A těch odpadků všude! Kdyby lidé takhle trousili stokorunové bankovky, tak je ze mne výstřední miliardář a do smrti nehnu prstem.

Po příchodu do stanu na mě čekalo nepříjemné překvapení: Prokousaná díra v průhledném okně moskytiéry. Zas! Zatracení hlodavci! Myslel jsem, že už dají pokoj, ale zdá se, že ne. Musejí prostě kousat – i do ruky, která je živí. Proč to nejsou králíci, rybičky, kočky? Čtyřicet osm dní byli hodní, co je to zas popadlo? Mám tak sice výborný průhled na místo za stanem, kam jim hážu jídlo, ale že bych o něj stál... Zalepil jsem prokousaný otvor promptně tím, co bylo zrovna po ruce, a to samolepící etiketou z chleba. Lepí dokonce lépe než moje lepicí souprava ke stanu. Trochu tím ale ochladl můj vztah k mým „myšičkám“, to musím přiznat. Jedna z nich dnes třikrát odtáhla krajíc chleba mimo dohled. Dvakrát jsem ho vrátil na místo, kam dobře vidím, abych nepřišel o ten tyjátr, ale napotřetí už jsem ho vůbec nebyl schopen dohledat. A Já jsem si myslel, že to odnáší nějaký pták či veverka!

Večerní procházka se vůbec nevydařila. Nebo mám spíše napsat, že se zvrhla v horror non vacui? Poslední dobou se to stává až příliš často. Že by další ústupek? Další ztracená varta? Další závdavek na horší časy? Další zhoršení života, na které si budu muset zvykat, leč nikdy nezvyknu? Zase tu byl všude rozlezlý lidský ksindl. Nejdřív jsem se úplně lekl, když se blízko mne náhle zjevil ve vysokém smrkovém lese nějaký kluk, jehož omlouvá snad jedině to, že mě možná přehlédl na to, aby se mně včas taktně vyhnul, tak jako jsem neviděl Já jeho, a potom přijelo po silnici auto (ta auta!), zaparkovalo na okraji pole, vystoupila z něj mladá dvojice a sedla si na cestu. V ničem mi sice ti dva nepřekáželi, neboť byli daleko, ale zato řvali tak hlasitě, že zaplašili srnku s mládětem. Srnka se ještě naposled zastavila na cestě než vkročila zpět do lesa a tam mě samozřejmě uviděla. Dlouhý pohled z očí do očí. Určitě si pomyslela, že jsem to byl Já, kdo ji a její mládě takovým lidským způsobem vyrušil – to mě na tom mrzí nejvíc. Srnec naproti v žitném poli se vyrušovat nedal, ale nakonec i on se kamsi nenápadně vytratil. Jen zajíc utíkal přes čerstvě posekanou louku někam za lepším pažitem. Zapadajícím krvavým sluncem zbrocený les byl sice úchvatný, ale ty lidi všude! Odbočil jsem na prázdná luka, abych se tudy oklikou po polních cestách a kolem překrásného borového solitéra vrátil domů a sotva jsem uhnul z cesty, už po ní jeli zase dva cyklisté. Takto přelidněno, co letos, tu nikdy nebývalo – zvláště ne po setmění. Horší se to, horší. Za chvíli už nebudu mít kam se vrtnout, kde se v klidu a o samotě projít. Že to nejde ve dne, na to jsem si už lidužel zvyknul, ale nemít od lidí pokoj ani po setmění daleko za městem, to je vrchol hnusu, na který si zvykat nemíním. Dnes byl divný den. Den jako stvořený na sebevraždu. Jsem psychicky na dně. Ve městě je taky plno té pakáže.

středa, 15. srpna 41

Den opět jako vymalovaný. Z koncentráčnického baráku na orwellovském Sídlišti Vítězství mě však tentokrát vyhnal jiný systematický trapitel: řádění Technických služeb, jmenovitě jejího obávaného křovinořezového komanda negramotných hovad. Přijímám to trpně, s vědomím, že oni zvítězili. Po včerejšku, kdy jsem se psychicky málem složil, jsem si předsevzal, že nebudu nadávat a budu dělat, že je mi všechno jedno. Jenže ono se to nedá a misantrop si musí ulevit. Jak? Na divadle se to ve scénických poznámkách označuje jako (Stranou.) Blbci, travička sotva povyrostlá a už to zase mydlí dohola, až na půdu! Výsledek je nevzhledné nic, co není ani bujnou džunglí, jak bych to rád viděl a měl Já, ani vzorný učesaný anglický trávník, nýbrž utrápená holina jako po polití defoliantem. Motýli marně poletují nad tou pustinou, hledajíc včerejší kakost. Odletí jinam a krásu a radost vezmou s sebou. A toho rámusu! Inu, vyletěl jsem z baráku ven jako ten čert z elektriky.

V přírodě je nádherně, i když dokonalý dojem kazí „letecký den“ stíhaček a řvaní motocyklů od motokrosové dráhy za lesem. Ale to už je lidužel normální. Dnes jsem však pevně rozhodnut dodržovat předsevzetí nerozčilovat se. Předsevzetí, které vzalo za své zanedlouho. Kochal jsem se právě dvěma motýly – jedním běláskem a jedním perleťovcem – zase na tomtéž místě v porostu děhelů, když mě opět, už podruhé, vyrušily dvě lidské čůzy. Neuvěřitelné! Na stejném místě, při stejné situaci, určitě ve stejnou hodinu! To už přestává všechno! Jsem proklet Já, nebo tohle místo?

Našel jsem na zemi zřejmě zadní, respektive spodní křídlo běláska řepového a přidal jsem ho ke křídlu babočky pavího očka v průhledné fólii od průkazu zdravotní pojišťovny. Vkusná záložka do knihy. „Myšičky“ dnes trestám hladovkou, protože se na ně zlobím. Asi nemám proč, protože ten stan jistě nerozkousávají schválně s tím jakoby lidským škodolibým zadostiučiněním z dobře odvedené práce, ale ono to vyjde nastejno v konečném součtu. Celý den žadoní o příděl tím, že významně lezou po stěnách stanu, ale mne neobměkčí. Dnes tedy ne. Také už mě trochu omrzely a nebaví mě už tolik je pozorovat. Radši si čtu a pospávám. Dnes je krásně teplo, a proto nemusím mít na sobě žádné šaty ani se přikrývat spacím pytlem – ten se větrá na vánku a na sluníčku, přehozen přes březovou větev. Později odpoledne se toulám po zdejším lese, jejž jsem ještě pořádně neprozkoumal. Vypadá to tu jako někde na konci světa, přesto však nacházím hodně odpadků, některé asi hodně staré, takové ty „nukleární“, s tisíciletým poločasem rozpadu. Docházím až k onomu včera znovunalezenému polorozpadlému posedu. Je přistavěn ke kmeni mohutného javoru a sedí se na něm docela dobře, dokonce lépe než na tom mém prvním, na němž každý den vždy hned z rána snídám a medituji. Na tomto posedu – budu jej zvát „večerním“ – sedím dlouhé a dlouhé hodiny v zadumání a snažím se v souladu s dnešním předsevzetím nevnímat ruch blízké silnice, řev motorů od motokrosové dráhy, ani nekonečné přelety stíhaček. Umínil jsem si stůj co stůj vytrvat. Je to těžké, velmi těžké; dře to, ale jde to. Na úplné odstřihnutí od lidského světa to ovšem nestačí; to by musel být misantrop hluchý, slepý, a ještě ke všemu blbý – jako obyčejný člověk. Fuj! Stejně se chvílemi neudržím a popustím uzdu nenávistným výlevům, jež mě tak hrdě odlišují od člověka. Apatický, slepý ani blbý nebudu nikdy, ani s tím nejhorším předsevzetím.

Na večerní procházku vycházím o trochu déle, a vyplatilo se: mám štěstí – nikde žádný člověk. Západní obzor hraje barvami od temně rudé, přes oranžovou, žlutou, blankytně modrou až po temně tyrkysovou. Už se dlouho neukázala Venuše. Měsíc je v novu. V dálce u lesa vidím srnku se dvěma mláďaty. Je to úžasné a obdivuhodné, že v tom všem enervujícím tartasu a přelidnění dokáže nějaký tvor v absolutním utajení odchovat mladé. Já bych to tedy věru nedělal! Ale u nelidských zvířat je to v pořádku, protože je potřeba, aby oni žili, navzdory všemu marastu, jaksi navzdory člověku, pro krásu světa, pro radost, pro možné lepší příští, jež přijde po éře člověka na této planetě. Neboť zvířatům bude po právu jednou opět patřit svět. Ať žijí zvířata, smrt člověku! V rostoucí tmě jsem postřehl obrys stínu jakési sovy. Usedla měkce a neslyšně na větev stromu kousek ode mne. Poodcházím trochu opodál a pak na sovu zaměřuji svůj dalekohled. Hm, už vidím lépe a poznávám krásného sýce rousného, jak na mě juká. Nelíbí se mu však, že ho pozoruji, a tak odlétá. Všude kolem mne a za mnou je živo, dupání kopýtek, poskakování žab pod nohama, zrychlený dech přírodních tvorů.

Stíhačky otravují život dlouho do noci. Hvězdné nebe a stíhaček čtyři modrá obrysová světla, s jedním červeným blinkrem uprostřed trupu. Serou mě. Možná honí nějaké UFO. Třeba tamto nahoře! Počkat! Neuvěřitelné, my o vlku...! Opravdu! Nahoře něco podivného letí! Není to však žádné UFO, nýbrž zase planetka! To je neuvěřitelné! Planetka! Dvě planetky v jednom měsíci? Je to vůbec možné? Nebo není-li to planetka, co právě pozoruji, pak je to co? Opět jako 4. srpna se to neslyšně řítí od západu k východu, rychlá, zdánlivě jako dva Jupitery dohromady se jevící světelná koule. To není žádný stroj, ale zcela jasně vesmírné těleso! Jasná planetka! Já to snad přivolávám! Planetka! No, už aby to sem bouchlo!

Doma další překvapení: už od května objednané CD již dva roky neexistující švédské hudební skupiny THY PRIMORDIAL s všeříkajícím timonickým názvem „Pestilence Upon Mankind“ – „Mor na lidstvo“. Neuvěřitelné, jak se to všechno se vším doplňuje! Ihned ten černý disk vkládám do přehrávače... Nenávistný black metal a totální nářez všech nářezů! Tak tohle je další klenot do mé sbírky! Už jsem ho přitom ani nečekal po třech měsících nekonečného čekání. Milé překvapení! Černá hudba, černé texty, černý obal, na němž je vyobrazen okřídlený rohatý ďábel, jak žere lidi. Stylizované fotografie uvnitř představují všechny čtyři sveřepé satansko-misantropické hudebníky jako potetované, pokovované, lítě se tvářící, hrozivě namaskované zlé démony s nábojovými pásy do kulometu kolem pasu. Dostatečně výmluvné jsou i názvy některých skladeb, jako například úvodní a titulní Mor na lidstvo, Slavný den, Genocidní anděl, Smrt je milosrdná, Drtící černé šílenství, nebo – moje oblíbená – Ďábel si libuje v misantropii. Poslouchám toto vynikající album v této chvíli už asi podesáté pořád dokola, což tvoří výbornou kulisu, píše tyto misantropické řádky. Mor na lidstvo!