Jak to začalo - Standa

Jednoho dne zazvonil zvonek a když jsem vyhlédl z okna, spatřil jsem dole Jirku, což mě sice potěšilo, ale nějak moc nepřekvapilo. Jezdil totiž občas do Sigmy na montáže. Vrtalo mi sice hlavou, že by se v Olomouci nenašel člověk, který by dokázal svařit pár trubek? To si na to museli zvát machry až z Brna? Raději jsem se na to Jirky neptal, protože vím, jaká by byla odpověď a nač zbytečněě zvedat jeho již tak dost vysoké sebevědomí.

Co mě zarazilo, bylo kolo o které byl furiantsky opřen. Byla to pěkná favoritka a i z třetího poschodí jsem postřehl, že má vše, co má pěkná favoritka mít. Nedovedl jsem si představit, že by mu někdo v Olomouci takové kolo zapůjčil. Skutečně pak vyšlo najevo, že mu jej nikdo nepůjčil, ale že on sám je jeho vlastníkem. Nedalo mi, abych se nezeptal, proč ten bicykl táhl sebou do Olomouce vlakem. Mohl mi je předvést u příležitosti mé nejbližší návštěvy Brna. On mě však šokoval odpovědí, že jej netáhl do Olomouce vlakem, protože na něm přijel z Brna což dokazoval propoceným tričkem.
Je nasnadě, že když mi Ježíšek donesl toho roku Ukrajinu (kolo sovětské výroby, vážící cca 25 kg a tak rafinovaně zpřevodované, že i při jízdě z mírnějšího svahu bylo nutno pomáhat šlapáním do pedálů) , nemohl jsem se dočkat jara, abych i já dokázal svou sportovní zdatnost. Celou zimu jsem pilně trénoval na trase Olomouc - Dolany - Kopeček - Olomouc abych jednoho krásného jarního jitra vsedl na Ukrajinu a sesedl až v Brně. To se mi skutečně podařilo a tak jsme si byli rovni.
Když můj velociped uviděl Honza Rotter, zatvářil se velice překvapeně a začal si jej zevrubně prohlížet.
„ Původně jsem si myslel,“ vysvětloval, „ že je to kolo mého dědečka, které dostal osobně od pana Laurina. Ale to mělo modernější brzdy. Mohu se svézt?“
Když dokončil jízdu kolem bloku, tvářil se velice zamyšleně: „Pochopil jsem, proč dědeček nazýval své velo Kostitřasem!“

Začali jsme tedy přemýšlet, jak tyto naše schopnosti využít a tak se zrodil nápad : Expedice Brno - Přední Výtoň.

Při jedné válečné poradě jsme dospěli k názoru, že bychom se měli odlišit od obyčejných uživatelů silnic. Dáša sice tvrdila že nás dva na silnici určitě nikdo nepřehlédne, ale to nám nestačilo. Jako nejvhodnější odlišovací prostředek se nám jevilo nějaké vhodné tričko. Po obchůzce obchodů bylo jasné, že naše vysoké nároky není obchodní síť schopna ukojit. Chtěli jsme něco extra. V ulicích jsme si všimli, že nejvíce triček zdobí názvy všelijakých škol. Samozřejmě amerických. Myslím, že by se těžko našel odvážlivec, chtící od nás, Moravanů a moravských patriotů, abychom propagovali jakési pochybné americké školy. Když už se holedbat vzděláním, tak naší poctivou ZDŠ. Já bych si mohl dát nápis ZDŠ Zeyerova 25 Olomouc, ale Jirka si nemohl vzpomenout kam chodil do školy a když jsem mu zédéešku na Zeyerce ukázal, prohlásil, že téhle krabici on reklamu dělat nebude. Hledali jsme tedy dál. Jirka navrhl blbšulku (pomocná škola). Jenže to zas neznělo dosti honosně. Listováním v anglické konverzaci jsme zjistili, že tato se anglicky nazývá - school for mentally and physically handicapped children - a vše bylo jasné.
Hned druhý den jsme zakoupili trička, spray a na balkóně vytvořili za pomoci písmen, jakési mříže a vložky do boty krásný nápis. Nedalo nám to a hned jsme si šli do města vyzkoušet co to udělá s lidmi. Vzbudili jsme mnoho závisti, ale nikdo si neuměl přeložit, co to vlastně reprezentujeme. Trošku mě mrzelo, že mě mí olomoučané takovou neznalostí jazyka Shakespearova zklamali, ale utěšoval jsem se, že i když Jiří tvrdí opak, v Brně to nebude lepší. A měl jsem pravdu!

Velice mi pomohl pan Chmelíček, který mi prozradil, že má doma tropickou přilbu. To bylo něco pro mne! Hned jsem jej začal zpracovávat a skutečně se mi dostalo příslibu, že za tři hodiny práce na jeho zahrádce mi ji přenechá. Ne zahrádku, přilbu!

Zde bych měl trošku přiblížit pana Chmelíčka. Ne neprávem měl v turnusovém seznamu řidičů olomouckých tramvají číslo 1 (já měl 13). Byl skutečně nepřekonatelný a o jeho kouscích se tradují legendy. Jedna z nejkrásnějších:
Na Nový rok dostali dispečeři hlášku, že se Olomoucí plouží zástup několika tramvají, který se neustále rozrůstá. Nasedli tedy do auta a vyjeli zjistit, co je ve věci. Skutečně narazili na dlouhatánský již průvod tramvají a v první pan Chmelíček. Právě stál na zastávce a tak dispečeři spatřili kterak tento dobrý muž každému nastupujícímu srdečně potřásá pravicí, při čemž jim přeje jménem Dopravního podniku mnoho štěstí a zdraví v novém roce.

Tento pán byl také vášnivým zahrádkářem a bylo mi poznat čeho je taková skutečná vášeň schopna. Když jsem se totiž dostavil ku slíbené brigádě, nemohl jsem parcelu pana Chmelíčka nenajít. Byla to totiž jediná zahrádka široko - daleko. Na podzim přes tuto kolonii přešla hrůza v podobě plynovodu, po kterém zůstal hluboký a široký příkop . Zahrádkářům bylo přislíbeno, že hned z jara se dostaví těžké mechanizmy a uvedou terén ve stav alespoň přibližně podobný tomu před započetím kladení potrubí. Je nasnadě, že mechanizmy nepřišly ani z jara , ani po jaru a nešťastní zahrádkáři běhali od čerta k ďáblu a bylo jim čím dál jasnější, že letos budou muset ředkvičky a okurky kupovat. Jediný, kdo od čerta k ďáblu neběhal, byl náš hrdina. Vzal krompáč, lopatu a kolečka a vlastnoručně si svůj díl zaházel, urovnal a skutečně stihl i zaset.

Brigáda na jeho latifundii mi dala hodně do života. Na vlastní oči jsem viděl, jak to vypadá, když se pracuje nesystematicky. Vytáhl z tašky sáček. Prozradil mi, že jsou to nějaké vzácné květiny, které sháněl několik let. Pak se začal rozhlížet, kam bychom je zaseli. Chodil zamyšleně po zahrádce a brumlal si: „ Tady jsou okurky, Tady mrkev … ne, mrkev je támhle, tady je salát. Vlastně salát jsem ještě nesel. Toto je prázdné, sem dáme kytičky.“
Začali jsme upravovat záhon a zjistili jsme, že tam jsou již brambory. Našel tedy jiné místo, o němž sice nevěděl, zda je prázdné, ale usoudil, že pokud prázdné není, je tam červená řepa a té kytky vadit nebudou, naopak, bude to pěkná kompozice.

Později, když vše vyrašilo, zjistil, že tam skutečně byla červená řepa, ale i dýně. Chlubil se mi, že ten záhon vypadá opravdu nádherně.
Když jsme zaseli semínka, vysypal z těžké tašky, kousky skla, keramiky a jiných cetek, které posbíral po smetištích a rumištích. Tyto jsme pak zalévali do betonu a tak vznikaly „ozdobné“ dlaždice, jimiž si zdobil chodníčky na zahrádce.
No a tak jsem tedy přišel k tropické přilbě

Aby můj zevnějšek byl dokonalý, bylo mi třeba i krátkých kalhot. Přebral jsem svůj skrovný šatník a vybral staré rifle a poprosil sousedku Janu, která se živila pomocí šicího stroje, o patřičné úpravy. Tato se svého úkolu zhostila, k mé veliké radosti ve stanoveném časovém limitu. Radost mi nezkalila ani její poznámka, že už dlouho nezacelovala na jedněch kalhotách tolik děr.
Neměl jsem dojem, že by rifle byly v tak dezolátním stavu, ale nebyl však čas na sebeobhajobu, jelikož bylo třeba vydat se na cestu. Když jsem si chtěl později vložit do kapsy čistý kapesník, zjistil jsem, že mi Jana pozašívala i kapsy.

Jelikož jsem nechtěl být fyzicky znevýhodněn, rozhodl jsem se jet do Brna vlakem. Kolo jsem poslal den před tím jako spěšninu a tak s ruksakem a veselou myslí jsem vyrazil na cestu. Hned za prvním rohem jsem však šlápl na uvolněnou dlaždici pod níž zbylo po včerejším deštíku něco vody a moje čisté texasky už nebyly čisté. Byl jsem však optimisticky naladěn a řekl jsem si: „Svůj díl smůly jsem si již vybral …˝ , a s písní na rtech (už nevím jakou) jsem vyrazil vstříc dobrodružství.
Je zajímavé, že nám naši cestu všichni záviděli a jenom různé neodkladné povinnosti jim zabránily cestovat s námi. Pamatuji si, že dokonce i René, jehož jediným zájmem byly ženy a jejich půvaby, (Jen pro ilustraci: Nadšený René přišel z koncertu Marie Rottrové a na naše dychtivé dotazy jaké to bylo, prohlásil zasněně: „Ta má dudy!“) projevil lítost nad tím, že nemůže jet také. Ještě nás povzbudil, že se blíží teplá vlna, popřál nám šťastnou cestu a odešel zasmušile za svými zájmy.
Když jsem přijel do Brna, měl už Jiřík sbaleno, protože jsem ho vystrašil časovým plánem, který předpokládal brzké vstávání (Jirkova smrt). Bylo domluveno, že většinu propriet vezme Jirka, abych se s tím nemusel vláčet z Olomouce. Když jsem navrhl kontrolu, vysloužil jsem si vyčítavý pohled Jirkův s poznámkou, že on. zkušený cestovatel si nezaslouží tolik nedůvěry od člověka, který byl na vandru naposledy před kolika lety, zatím co on …
Už si nepamatuji, jak se mi podařilo jej uchlácholit.

Aby dokázal, že myslel skutečně na vše, pochlubil se zbrusu novým fotoaparátem značky Pionýr, který za 60 Kčs pro tuto příležitost zakoupil. Zajásal jsem a hned jsem se navrhl do funkce expedičního fotografa, což jsem důvodil faktem, že jsme kdysi měli doma fotoaparát (deskový) a dokonce jsem i viděl našeho souseda, pana Šubu, kterak fotil. Jiří se mým důvodům vysmál a prohlásil, že svůj fotoaparát nesvěří nějakému diletantovi. Fotit bude on. Na můj pádný argument, že nemá s touto složitou činností nijaké zkušenosti, významně poklepal prostředníčkem pravé ruky na návod k použití, který ležel na stole, otevřený na straně 2 (První kroky). Tam prý je vše a již jej důkladně prostudoval. Podotkl jsem, že drží-li se návodu k použití, má veliké štěstí, že tento fotoaparát není sovětské výroby. Jelikož se na mne nechápavě zadíval, popsal jsem mu, jak jsem koupil mamince sovětské kukačkové hodiny.

Když jsem je přinesl, matka nebyla doma a tak jsem se rozhodl je zavěsit na stěnu, abych znásobil efekt překvapení. Otevřel jsem krabici, vyňal z ní hodiny a vybalil je z papíru. Spolu s hodinami byl v papíru zabalen i návod (v azbuce!). Poskládal jsem hodiny (bez použití návodu), zavěsil na stěnu a pozorujíce jejich kyvadlo čekal jsem na kukačku a matku. Jedna i druhá si dávaly načas a tak, když jsem se začínal nudit, sáhl jsem po návodu. Byl to skutečně podrobný návod: 1. Otevřete krabici. 2. Vyndejte hodiny z krabice. 3. Vybalte hodiny z papíru. Dál jsem nečetl, zaujal mě totiž problém jak se lidé, ne tak technicky erudovaní jako já a tudíž potřebující návod k tomuto dostanou.

Po delší debatě jsme přišli na fakt, že bude-li fotit Jiří, nebude ho na fotkách vidět a on se pak nebude moci vychloubat. Budu-li fotit já platí to jisté o mně. Tak jsme se dohodli na kompromisu. Polovičku filmu vyfotí Jiří a polovičku já. A hin sa hukáže, hdo z nás dvou je lepší fotograf!