Extáze duše

Vítr v plachtách ztracených,

uvidíš rozbřesk dne v tmavé noci

a uvidíš i úsvit v těch nejkrásnějších očích,

když pak pomyslíš na zázrak,

spatříš bohulibou zem,

však neposetou dnem všech moří,

pak líbej mě prosím má extáze.

Zpěváčkův dech mám dnes na starosti

a slunce má sny o noci až spatří svépomocí dílo své,

pak den se loučí,

pak políbí mě moje extáze.

Zítra den já uzmu z noci a možná spatřím světlo nejkrásnější,

však nepostřehne extáze,

můj bol se kterým jsem naposledy spatřil svět.

Když pak znovu vidím den v radosti,

a v rakvi mé se ztrácí můj sen o bezradnosti,

pak raduji se od bolesti,

avšak musím do světa plavovlasých vil,

kde vidím světlo nejkrásnější,

snad jen díky mojí extázi.

Extáze duše se teď sama loučí,

již není loučí,

jejíž světlo mou duši miluje,

však duše má teď má na starosti můj věčně smutný zážitek,

jež dříve panicky propuknul a skončil ve smrti.

Pak již nikdy více nemám duše,

pak již nikdy více není extáze duše,

však můj věčně vděčný zážitek.