Reinlebensborn - 15.

čtvrtek, 16. srpna 41

Tropické vedro, alkyonské nebe. Den jsem ovšem vítal již za rozednívání o páté hodině ranní za infernálních tónů „sypací mlýnice“ skupiny THY PRIMORDIAL. Pak jsem si šel teprve na čtyři hodinky zdřímnout po krásné, tiché, vlahé noci. Právě včas, protože lidáci už se probrali a začali venčit čokly. Ráno pokračuje včera načaté nikoli sekání, nýbrž likvidování posledních travnatých ploch mezi garážemi a parkovišti. Nejradši by to všechno zabetonovali, kdyby to nebylo tak nákladné, jak je znám, hovada! Nebo vlastně ne: to by potom neměli co dělat. Takhle mohou pořád periodicky něco ničit a brát za to peníze. Ale to všechno dnes nechávám za hlavou a stoupám na-horu na horu posvátnou, Reinlebensborn zvanou. Na zvířecím chodníčku, vyšlapaném mnou a ostatními zvířaty, potkávám v lese v podrostu velkou, tlustou a dlouhou užovku. Výstavní kus! Ne že bych se lekl, ale vzpomněl jsem si na zmije. Už jsem dlouho žádnou neviděl. Možná je to tak lepší. Když si vzpomenu na jaro 41 v táboře R1... Tady na kopci je větrno a stromy se kymácejí nebezpečně ve větru. Starý posed s nimi. Kymácí se v tom větru spolu se stromy a vrže jako stará karavela na rozbouřeném moři. Zajíc přihopkal vysokými skoky na světlinu pode mnou, uvelebil se zády ke stromu a odpočívá po probděné noci. Taky si půjdu brzo lehnout. Ještě krátké zasněné posezení unter den vier Linden a již shazuji se sebe veškeré šatstvo, otvírám stan dokořán a servíruji mým „myšičkám“ ztvrdlý rohlík. Byly hodné, nic na stanu nerozkousaly, a tak ať se pomějí. Je vedro, nicméně na koupání nemám ani pomyšlení. Beztak je určitě na přehradě málo vody a hodně lidí. Čas léta se krátí a Já nemám chuť kazit si poslední hezké dny nervově vyčerpávajícími anabázemi na nepřátelská území, okupovaná lidmi. Bolesti si ještě užiji v životě dost a dost.

Po siestě už měly „myšičky“ rohlík částečně nahlodaný; hlavně maková zrníčka a jiná semínka jim chutnají nejvíc. Jedna „myšička“ má zchromlou levou zadní nožičku, jako po obrně. Nijak ji to však nedeprimuje ani nehendikepuje, jak to tak v podobných případech bývá u člověka, a v mrštném pohybu jí toto malé postižení už vůbec nijak nepřekáží. Dalšího hraboše jsem si vyfotil. Blesk fotoaparátu jej samozřejmě vylekal a zaplašil. Nejprve poodběhl kousek stranou, kde je hustší tráva a odtud se jal zvědavě pozorovat, co se bude dít dál. Já jsem rovněž napnut. Kouká přímo na mne, ale jeho krátkozraká očka mě nedokáží rozeznat. Hrabošovi se to stále nezdá. Po chvíli obíhá hodovní tabuli širokánským obloukem a systémem mnoha tajných chodbiček vrací se k ní nenápadně z opačné strany. Přesně tak se chovám Já, když mám nějaké podezření! Jeho vyspělé strategické uvažování mě uvádí v úžas. Máme toho tolik společného se zvířaty!

Odpoledne se zatáhlo a ochladilo. Dočetl jsem Shakespearova Cymbelína a tím i celou knihu. Touto poslední hrou mě Shakespeare zklamal. Ubohoučká, naivní, ano slaboduchá debilita, kde nakonec všechno dobře dopadne, všichni jsou šťastni a navíc ještě rozjařený britský král Cymbelín ze samé radosti přislíbí Římanům odvádění daní, ačkoli v předchozí bitvě zvítězili Britové. Debilita na entou. Z celého Shakespearova rozsáhlého díla tak pro mne zůstávají pouze dva opravdové klenoty: Koriolanus a Timon Athénský. Zbytek nestojí za nic. Shakespeare tak pro mne zůstává jen zručným, byť mistrným velkovýrobcem dramatické zábavy na společenskou objednávku, s velkým básnickým talentem, ale bez vyšší umělecko-filosofické koncepce. Dočítáním několika posledních stránek jeho vybraných tragédií jsem vyšel na večerní procházku dost pozdě, a tak jsem pro pokročilou tmu již skoro nic neviděl. Jen v dálce jakýsi tušený nástin srnky, jinak nic. A včera viděného sýce jsem dnes aspoň slyšel.

V noci prší a Já poslouchám v pauzách mezi gymnastickými cvičeními nepřekonatelné album „Puritanical Euphoric Misanthropia“ norské kapely DIMMU BORGIR. V tiché noci hudba chutná dvojnásob z mých kvadrofonních reproduktorů. Tma noci dává také lépe vyniknout psychedelické barevné hudbě linoucí se z monitoru počítače. Vykloněn svobodně z okna do temné noci s temnou hudbou v zádech vydržím dlouho snít zhudebněný sen noci čarokrásné. Modrým světlem mé lampičky ve tvaru glóbu přilákaná tiplice se stává málem obětí pavouka, jenž nastražil svou síť v horním rohu okna. Tiplice sice unikla, leč za cenu ztráty jedné ze šesti svých dlouhých nohou. Pavouk ji uchvátil a teď ji třímá vítězoslavně ve svých čelistech jako hyena kost. Dezorientovanou tiplici musím nakonec sám chytit za křídlo a z lodžie ji pustit ven. Déšť je signálem pro samičky škvorů, aby se vydaly najít tmavou vlhkou komůrku pro svá vajíčka. Jedna vlezla až ke mně dovnitř do třetího poschodí. Ta musí také zpátky ven. Uchopil jsem ji za hlavu a přesto, že mě štípala do prstů svými kleštičkami, jež má na konci zadečku, vyhodil jsem ji do černé prázdnoty venkovního prostoru. Šťastné přistání tam dole! Smrdí mi po ní prsty, jak se bránila vypuštěním bojového feromonu. Kdysi jsem se škvorů bál, poděšen divokými zkazkami o tom, jak lidem ve spánku lezou do uší, odtud se prokoušou do mozku a lidé pak mají pověstného brouka v hlavě, který hlodá a hlodá... Bát jsem se jich přestal teprve, až když jsem se jednoho rána probudil na louce ve stanu plném škvorů. Do ucha může člověku zalézt i mravenec, a také není jednoduché ho dostat pryč, když se mu nechce.

A na závěr zápisků k dnešnímu dni, světe podrž se, neboť Já sám jsem si z toho sednul na zadek: neskutečná, zahanbující blamáž! Ty domnělé „asteroidy“, za které jsem považoval ty podivné svítící koule na noční obloze, nebyly asteroidy, nýbrž Mezinárodní kosmická stanice! No to je tedy trapas! To se mi ještě nestalo! A mně to vrtalo hlavou tak dlouho, až jsem si to nakonec zjistil na internetu. Je mi trapně. Zatracené mašiny! Kdo by to byl řekl! „Asteroid“! Vážně to tak vypadalo! Neskutečná blamáž. I Já jsem omylný. Asi zafungovalo pověstné přání otcem myšlenky. Ale ono to sem stejně jednou spadne. Na tom se nic nemění. Tentokrát jsem posla zkázy lidstva trapně zaměnil za Mezinárodní kosmickou stanici, ale armageddon stejně přijde. A Já ho s nadšením uvítám.

pátek, 17. srpna 41

Obloha je zase bezútěšně šedivá, je mokro a chladno. V mém sourozeneckém lese mě hned zkraje vítá srnka a když jsem tam pak seděl na sedátku pod modřínem, pozorovali jsme se navzájem s ryšavou veverkou, která při tom nervózně pocukávala svým huňatým ocasem. Sedím zády k modřínu na provizorním sedátku, seskládaném ze zbytků jakéhosi dávno zbořeného posedu, přede mnou pod nohama tvoří líbezné zátiší kapradina a mám odtud rozkošný výhled na celý les. Krásně se tu odpočívá po dopolední osamělé procházce. Je ticho. Jedna z mých „myšiček“ se ihned pouští do nového rohlíku a zahání všechny jiné hlodavce (dokonce i rejska), které by se k její hostině chtěly připojit, protože „myšičky“ nesnášejí spolustolovníky. V tom jsou jako Já. Při každém náznaku nebezpečí, při každém podezřelém zašustění se „myšička“ kolikrát postaví na rohlík, celá se vzpřímí na zadních jako psoun prérijový a čenichá.

Pokračuji v četbě rozečteného cestopisu z roku 1929 Napříč Afrikou. Čtu to se smíšenými pocity. Častokrát si mohu hlavu ukroutit v tichém nesouhlasném gestu odporu a hnusu, co za obludnosti se dočítám. Na jedné straně se tu popisuje krásná, divoká, ještě téměř nedotčená příroda černého kontinentu, což se čte dobře, a na druhou stranu také zároveň její ničím a nikým neomezované ničení a plundrování, což je hrozné číst. Kácení pralesních velikánů je tu líčeno jako zápas s nepřítelem pokroku a jako porážka nějakého zlého obra, což je provázeno vítězoslavným křepčením černochů a pochvalným uznáním bělochů; střílí se po všem, co se kde hne a v ohni planou lesy i buš; domorodci mají nakázáno nosit trenýrky, podle jakéhosi směšného a nesmyslného paragrafu francouzského mravnostního zákoníku – a tomuto všemu se zde říká „šíření civilizace“. Výprava bílých francouzských dobyvatelů se například přímo rozplývá nad romantickou nádherou určité lesní ostrovní idylky, kde se zastavuje na krátký odpočinek s obědem a celé to idylicky vznosné vyprávění pak končí zdrcující, přímo šokující větou „Když jsme odjížděli, oasa zeleně hořela jedním plamenem a ptáci bezmocně kroužili nad zpustošenými hnízdy.“ Prostě, kam vstoupí lidská noha, tam po sobě zanechá jen spáleniště a spoušť. Od té doby se nic nezměnilo. Z hlediska antropologického, respektive etnografického se v knize popisují zajímavé a zvláštní obyčeje, báje a obřady domorodých Afričanů, čili „negrů“, jak se tu říká v souladu s dobovým zvykem černochům, a jinak ponurou knihu, plnou bezuzdných krutostí – a chtělo by se říct „zvěrstev“, leč musí se říct „člověčenstev“ – občas prosvětlí a proveselí nechtěně vtipné a zábavné perličky, typu „negři smrdí“, nebo „Podívejte, tamhle na silnici tančí negr!“ – „To není negr, nýbrž opice.“ Načež tu opici samozřejmě zastřelí, i když ji ještě před chvílí považovali za člověka. V jedné bažině povraždí stádo hrochů, „protože to jsou obludy“; černoši, s pro ně nezvyklou vervou, tahají jejich zdechliny na břeh, v příslibu přídělu masa, ládují se hroším tukem a za ukrutného hnilobného zápachu rozvěšují zbytky naporcovaného masa po okolních stromech, aby se vyudily na slunci. Masakr zázrakem přeživší zbylí hroši pak vyluzují v noci otřesný nářek nad padlými druhy. Mně se z toho zvedá žaludek a hnusem se odvracím – od četby i od lidstva –, a to se ještě „vědecká“ výprava diví – pro mne zcela nepochopitelně –, že před nimi všechna zvěř prchá, což si „badatelé“ vysvětlují jakýmsi „strachem z neznámého“. Já bych ten všeobecný úprk před člověkem spíše nazval „strachem ze starého známého“, ale to je jedno, neboť tento názorný příklad jen tím krásněji dokresluje odpornou lidskou povahu a její nezměrný sebeklam. Z hlediska misantropického je četba tohoto starého cestopisu poučnější než jakékoli sebelepší morálně-filosofické dílo.

Odpoledne propršelo a Já prospal celý zbytek dne. Za šumění a bubnování deště do střechy stanu se spalo jedna báseň; procitl jsem až večer po setmění. Déšť ustal. Všude po lese je božské ticho, přerušované jen pravidelným rytmem skapávajících krůpějí deště se stromů. Kdesi se ozývá teritoriální volání sýce rousného. To je novinka ve zdejším polesí; musel se přistěhovat teď někdy nedávno. Je to příjemné a příhodné ozvučení noci. Ulice jsou naštěstí pusté, a tak už dnes nic nezkazí mou skvělou náladu. Takhle by to mělo být pořád. Od náměstí se line jakási živá hudba. Nezájem. Udělám si doma v soukromí vlastní noční koncert – a lepší! – s nesmrtelnou hudbou skupiny IMMORTAL.

sobota, 18. srpna 41

Počasí se umoudřilo a je zase hezky a slunečno. V lese jsem opět zahlédl mihnout se srnku. Slunce, blahodárné a hřejivé, si posvítilo na promoklý posed a vysává z jeho vodou nasáklých prken veškeru vlhkost, která nyní v podobě páry stoupá vzhůru jako dým a rozplývá se v éterickém nekonečnu. Od úst mi jde také pára v tomto lezavém ránu. Na porostech děhelu se zpíjí jeho omamným nektarem bělásek. Nikdo mě tentokrát neruší. Pouze trénink sportovní střelby ze vzdáleného hirschlovského návrší doléhá k mému přecitlivělému sluchu a kazí tuto lesní selanku. Pakáž už má holt zase volno, neb je sobota. Snažím se ty sporadické výstřely nevnímat. Pomáhá mi v tom skupinka čtyř neposedných střízlíků, již pozoruji hrát si na vývratech a na hromadách klestí. Zpívají a užívají si vesele svou družnou pospolitost. Právě střízlíci, a pak ještě sýkorky, jsou snad jedinými ptáky, kteří v lese na konci léta zpívají. Jinak by bylo zoufale skličující ticho, a tím víc by dotíral k mým nebohým uším všudypřítomný lidský kravál. Za patnáct let mého pobytu tady jsem si navykl považovat toto polesí za svůj domov, za svůj téměř soukromý majetek, a nelibě proto nesu každé narušení tohoto mého výsostného území, byť by šlo „jen“ o vpád lidského hluku, ať už odkudkoliv.

První, kdo dnes navštívil obětiště s nově přineseným rohlíkem, nebyl hraboš, nýbrž pro změnu jakýsi středně velký pták, jehož jsem však pořádně neviděl, protože uletěl ihned, jakmile spatřil mou šedivou, střapatou hlavu za oknem moskytiéry. Napoprvé jsem měl dojem, že to byla vrána, jenže ty se zde příliš nevyskytují. Neviděl jsem toho ptáka dobře, takže to mohl být dost pravděpodobně třeba i kos, drozd, holub, hrdlička, strakapoud, sojka, žluna... – prostě kdokoliv. O něco později jsem přece jen načapal u rohlíku jednoho ptáka, ale jiného, o hodně menšího, a to červenku. Jednou si zobnula rohlíku, možná sesbírala pár semínek, a frr!, už byla zas pryč. To s hraboši je podstatně lepší podívaná – a také daleko větší prča. Náš malý Nebojsa už má tu dřívější ošklivou jizvu na zádech zcela zarostlou normální hnědou srstí, takže mu moje strava jde očividně k duhu. Nebojsa se chová výrazně teritoriálně a zahání všechny vetřelce, což je dobře, protože pak bych nestačil nosit ztvrdlé rohlíky. Se soumrakem potom ovládají jeho působiště dvě myši. Do rána i tak bude po rohlíku.

V cestopise Napříč Afrikou jsem se pročetl konečně po všech těch hrozných člověčenstvech k dosti pokojné a celkem obstojně napsané kapitole o rovníkovém pralese. To je snad první světlý moment této knihy; první kapitola, která se mi aspoň trochu líbila, i když i tady dochází k nesmyslným honbám, lovu, usmrcování a nakládání do lihu pro „muzeální a vědecké“ účely. Četl jsem až do tmy. Krása. Vyprávění o lesní katedrále přírody, o jejích tajích a životě jejích obyvatel, mě vrušuje a baví. Rázem se ocitám duchem též v tom dusném nefritovém království věčného zdroje života, v tropické džungli. A vzpomínám na své vlastní zážitky z podobných míst jinde ve světě.

K lukám, pastvinám a polím u lesa jsem dorazil tudíž již dost pozdě, leč i tak jsem ještě v houstnoucí tmě zřetelně rozeznal asi pět srnců: dva v dálce ve zlatožlutém poli žitném, jednoho vzadu na louce, uhánějícího k lesu, a dva přímo přede mnou. Ti mi stáli v cestě, a tak, abych je nepoplašil a aby přišli i zítra, vracel jsem se k domovu nikoli pomalou procházkou při okraji lesa, jako obvykle, nýbrž jeho temným vnitřkem. Docela by se mi vyplatilo sehnat si přístroj na noční vidění. Půlměsíc již také vyšel, zahalen v průsvitných cárech řídkých mraků. Kouzelná noc. Ani se mi odsud nechce. Záhy se totiž ukáže proč. Dole na kraji lesa, u studánky, na předměstích, všude, je plno hulákajících, zpovykaných, ožralých lidí, plno nesnesitelného kraválu, tzv. „hudby“, jak oni tomu říkají, aniž tomu zbla rozumějí, a ovšem plno psího štěkání. Chci se jim samozřejmě obloukem vyhnout, ale skoro ani nemám kudy jít. Všude to mají dnes v noci obšancované. Zase jako by se domluvili! „Je-li jeden, jsou všichni“, jak říká Shakespearův Timon Athénský. Znovu jsem si připomněl, jak je nezbytné napnout všechny příští síly a finance na jediný cíl: odstěhovat se odtud co nejdřív pryč, někam na venkov, kde nebude tolik lidí v cestě, protože tady už je to čím dál horší a přestává mi to tu vyhovovat. Nakonec jsem přeci našel vhodný pustý koridor bez té pakáže odporné. Doma mě teď čeká jinší muzika: Mor na lidstvo skupiny THY PRIMORDIAL. A také mám od včerejší noci rozkoukaný výtečný film Woodyho Allena Láska a smrt.

neděle, 19. srpna 41

Krásný, teplý, slunný den, byť žádné přehnané tropy – po těch už bude asi letos veta. Z „Putinovky“ jsou v dálce vidět hřebeny pohraničních hor. Jestlipak by se tam někde nenašel pro mne nějaký domek na tiché samotě? A existuje vůbec ještě něco takového? Začínám o tom čím dál víc vážně uvažovat.

V lese pozoruji sojku a jinde posléze nalézám na zemi jedno její upuštěné pírko. Tato nádherná pírka sbírám a uchovávám si je. Jsou tak hezká! Tohle pírko jsem přidal k těm dvěma motýlím křídlům, jež jsem zastrčil do průhledné fólie po průkazu zdravotní pojišťovny. K čertu s pojišťovnou! Ta mě vysála! Nebýt povinného pojištění, mohl jsem si užívat prázdnin ještě další tři, čtyři roky! Takhle už musím v zimě šupem do práce. Mor na pojišťovnu! Mor na lidstvo!

Ale léto zatím nekončí, tož užívejme volna k pobytu v přírodě, k tichému rozjímání pod blahosklonnými stromy a k vdechování voňavého lesního vzduchu. Je to tak zušlechťující! Tak příjemné, že jedině sníh a mráz mě odtud vyženou! Po malinách už je letos taky asi veta, ale zato jsem našel ještě jednu lesní jahodu. U stezky (u naučné stezky!) včera zase nějaký dobytek vyfabrikoval „nukleární“ hovno. To mi snad někdo dělá schválně, to už není možné! Že to hovado nezaleze vyprázdnit si tu svou nečistou řiť někam dál, aby na ten hnus nebylo tak vidět! Nebo že to neudělá doma! Ale co se divím; to bych po nich chtěl přespříliš, když mají běžně posrané i chodníky ve městě. Tedy, větší hovada než lidi jsem nepoznal! Teprve v přírodě se v plné nahotě ukáže, co jsou lidi vlastně zač. Mezi sebou je váže pseudomorální pouto společenské přetvářky, ale zato v přírodě, když si myslejí, že na ně není tolik vidět a že si mohou dovolit všecko, tam se teprve ukáže, co v nich je a co v nich není. Tam se naplno projeví, co to znamená být člověk. Fujtajbl!

Pod posvátným dubem, v bývalém mém táboře R2, jsem nalezl zelený žalud. Prohlédl jsem si ho – byl provrtaný chodbičkami jakéhosi miniaturního červíčka – a položil jsem jej zpátky na holou zem napospas veverkám.

V cestopise Napříč Afrikou jsem se dostal k poutavému vyprávění o pralesním trpasličím lidu, o Pygmejích; zde ovšem nazývaných jinak, a to podle jazyka jejich větších černošských sousedů „Tik-tikové“. O „Pygmejích“ nepadne nikde ani slůvko; dokonce se zde tvrdí, že slavný řecký starověký historik Hérodotos nazval tyto lidi „gorilami“, což je na hlavu padlý zřejmý zádrhel, protože podle mého samo jméno „Pygmejové“ – řecky πυγμάιος („velký jako pěst“) pochází právě od Hérodota. Dalším nesmyslem je naprosto ignorantská hypotéza autorů, podle níž může za malý vzrůst Pygmejů nedostatek světla v pralese, neboť prý rostliny v přítmí také nedosahují velké výšky. Dále se tu přirovnává jejich postava k postavě šimpanzů a jejich chování k chování opic a jiné nesmysly. Tady už nabývám pomalu dojmu, že cestovatelé vůbec nikde nebyli, celé si to zčásti vymysleli a zčásti opsali podle charakteristik, hodících se spíše pro popis orangutana, jehož rodové jméno zní čistě náhodou podobně – Pongo pygmaeus! A pak něčemu věřte! Jak nemůžou někoho zabíjet, řezat, pitvat, stahovat z kůže, preparovat a nakládat do lihu, tak jsou z toho celí nesví, s výzkumem rázem bezradní a s rozumem vedle jak ta jedle! Ale jinak to byla velice zajímavá kapitola. Pygmejové mě vždy fascinovali jako snad jediní lidé, kteří se dokázali přizpůsobit pralesu, místo aby přizpůsobovali prales sobě, jako to dělají ostatní lidé. I když není pravda, podle moderních poznatků, že je to prapůvodní lidské plemeno, jak se tu odvážně, ale opět zcela chybně, tvrdí.

„Myšičky“ dnes ode mne dostaly housku s kmínem. Mňam! Nejvíc je dokáže vyděsit jakýkoliv prolétající pták. Tehdy okamžitě, bez zaváhání, utečou do díry a teprve až pak odtud zkoumají, zda byla hrozba skutečná či planá. Chytrá zvířátka! Připadám si s nimi jako nějaký přírodovědec. Jen na rozdíl od vědců nepotřebuji ke svým „výzkumům“ zvířata chytat, měřit je, vážit, uspávat, vyrušovat je, značkovat, cejchovat, kroužkovat, připevňovat jim na těla vysílačky, píchat jim injekce, brát jim krev, ani jinak je trápit. Jediným mým prostředkem „výzkumu“ je jen otevřená mysl a otevřené oči. A řekl bych, že je lze touto mou neofenzívní metodou poznat stejně tak dobře, ne-li lépe. Pravá vědecká práce to ovšem není; je to jen a jen nekončící zábava. Co je víc? Mé „myšičky“ pro mne ve skutečnosti nejsou žádný vědecký objekt pozorování, ani subjekt výzkumu. Já rovněž nejsem žádný skutečný přírodovědec, nýbrž spíše přírodní filosof. Nezkoumám je – žiji vedle nich!

Večer je krásně vlahý. Na závěrečnou procházku dne vycházím jen v tričku s krátkými rukávy. Zase ten mlžný půlměsíc, zase ty srnky. Dnes jsou tu čtyři: srnka se dvěma mláďaty a další srnka poblíž mně. Musím se proto znovu vracet domů rovnou skrz les, abych ji nezaplašil, ale nevadí, aspoň se budu moci i zítra přesvědčit tímto dojímavým pohledem o tom, že to se světem pořád ještě není tak zlé, když po něm běhají taková ladná stvoření, jako jsou tyto plaché srnky. Na „Putinovce“ pak potkávám ještě jednu. Na pěšině mi pod nohama uskakují žáby. Jednu z nich jsem si trochu lépe prohlédnul ve světle baterky. Nebála se; a to chvilkové, nepříliš ostré světlo, jí zřejmě nevadilo. Ulice jsou liduprázdné, neboť pakáž se už chystá konečně na zítřek do práce. Jen kočky mi dělají doprovod. Jedna z nich se docela podobala té, která šla jednou se mnou až domů. Možná to byla skutečně ona.

pondělí, 20. srpna 41

Jako u starých Keltů, začíná i pro mne den nocí. Ta dnešní byla nádherná. Díky nějaké hodně vzdálené bouřce, jejíž blesky ani hromy nebyly vidět ani slyšet, blikala celá černá nebeská báň jako rozbitá zářivka. Músiku jsem k té přírodní barevné hudbě živlů poslouchal stylovou: švédskou thrash metalovou skupinu ARCH ENEMY v čele s německou zpěvačkou – či spíše chroptičkou – Angelou Gossow, takovou od pohledu sympatickou uličnicí s ďáblíkem v těle a s hlasem udatného válečníka.

♫“Já jsem ten nepřítel

Já jsem ten protijed

Dobře se na mě podívej

My povstanem!“♫

Skvělá hudba!

Ráno bylo sice zpočátku zataženo, ale pak se oblačnost protrhala a vysvitlo opět slunce. Příroda mě skutečně musí milovat, když pro mne zařizuje tohle pěkné počasí. Letos je vůbec celkově sušší a teplejší počasí než v jiných letech. Alespoň nějaké odškodnění, když je to naposled. Zrovna když mě to nejvíc začalo bavit a když jsem obnovil své pradávné instinkty, má to skončit. Dnes už tolik neslyším a necítím, nečichám kolem člověčinu jako dřív, na počátku léta, kdy se to tu hemžilo lidmi. I to je ke mně milosrdné. Už pár dní jsem tady, v Reinlebensbornu, nepotkal človíčka. I když je to hlavně tím, že se úzkostlivě držím uvnitř lesa, mimo hlavní cesty. Hned pak ten život a ta příroda vypadá lépe. Když to tu srovnám s takzvanou „vlastní“ zahrádkou, kde jsem dřív poustevničil, a kam mi sice bez pozvání nikdo cizí nesmí vlézt, ale co je to platné, narušuje-li početné sousedstvo všude kolem můj soukromý majetek neutichajícím randálem. Tady v lese mi sem sice může vlézt kdejaká verbež, ale téměř se to nestává. A většinou je tu ticho. A nemusím se tu o nic starat, neboť všechno se v přírodě dokonale uspořádává samo sebou, jen vzájemnými složitými interakcemi, do nichž násilně zasahovat neradno. Všechno tu roste samo od sebe, vlastní silou a v uměřeném množství: rostou tu všechny možné byliny, trávy, stromy, maliny, jahody, ostružiny, květiny... Je to tu větší, rozlehlejší, s různými typy prostředí, s mnoha rozkošnými zákoutími, s posedy a sedátky; se stromy, tvořícími svými mohutně rozvětvenými korunami přírodní altánky; je tu chladivý stín i hřejivé výsluní; žije tu spousta zvěře a jiných dalších nespočetných živočichů; vyvěrá zde výborná voda, ne ty nechutné splašky z vodovodu, čpící močovinou a mrvou! A nejlepší na tom je to, že je to všechno zcela zadarmo, nemusím za ten komfort žádnému vydřiduchovi nic platit! To už je dneska vzácnost... Jediná nevýhoda zdejšího lesa je praktická nemožnost mít tu bytelnější obydlí na zimu. Ty zimy! Ještě že jsou aspoň v posledních letech mírnější...

Konečně jsem tedy opět v lese. A už vidím prvního zajíčka a potom srnce, schovaného uprostřed houští v mém bývalém táboře R2 pod posvátným dubem. Stále bych se sem mohl vrátit, stále je to tady dobré místo pro stan! U mýtiny v mém sourozeneckém lese se zastavuji na drahnou dobu, abych se zde potěšil pozorováním ptáků, jichž se tu slétá velké množství. Zákusek pro „myšičky“ jsem dnes zapomněl, ale naštěstí jim ještě zbyl kousek housky od včerejška. Dnes je v lese opravdu krásně. Jenom aby nám to vydrželo. Málem bych byl na sedátku pod modřínem usnul, jak jsem tam tak blaženě klimbal. Jako správný noční živočich, musím se přes den trochu prospat, abych byl svěží se soumrakem a v noci.

Spal jsem asi dlouho – nevím, hodinky nenosím –, protože jsem se probudil až za šera. Už je zase večer...? Zdá se mi, že žiji jak ve zrychleném filmu... Nebo to aspoň vypadalo jako smrákání, poněvadž v tu dobu bylo již zataženo..., pak začalo krápat..., na to se spustil déšť..., načež i bouřka se přidala. Chvilku se dá ještě číst a když déšť neustává, odcházím stále za světla, leč v dešti, domů. Cestou potkávám zajíce, kočku... A nějaký záhadný chlupatý tvor seskočil přede mnou se stromu na zem, načež zmizel bleskurychle v podrostu, aniž jsem si ho stačil lépe prohlédnout! Nejspíš jen kuna nebo veverka. Zase žádný yetti. Nejzáhadnějším zvířetem těchto lesů tak zůstávám nadále Já. A kupodivu je dost lidí na ulicích, na to, jak leje. I kdyby padaly trakaře, tak od nich nebude pokoj! Jdu prostě moc brzo. Je to šokující nezvyk. Však vím moc dobře, proč se vracívám domů z lesa až po setmění...!

úterý, 21. srpna 41

Zatažené, šedivé nebe. Je zima. Duje v nárazech silný vítr, jenž ta souvislá mračna trochu rozfoukává, takže se možná ještě v průběhu dne vyčasí. Na ulicích je málo lidí, téměř nikdo. V lese mě velkým obloukem sledovala srna, když jsem stoupal úzkými pěšinkami nahoru k Reinlebensbornu. Dech se mi tají, je to tak vzrušující! Slyším tu srnu pořád kolem sebe v kruhu, občas ji i zahlédnu. Motá se stále někde okolo mne v praskajícím podrostu a za jeho zelenou záclonou! To je zase dobrodružství! Stále je někde tady, přede mnou v půlkruhu. Je to asi tím, že kdyby se mi chtěla vyhnout jinými směry, musela by se vydat jedině dolů, rovnou k lidem. A tak mě raději obchází zeširoka a tajuplně jako nějaký neznámý lesní zvěd, na jehož území pronikl vetřelec. Takhle Já ostatně také kontroluji pohyb podezřelých lidí, kteří se dostanou příliš blízko k mému tajnému táboru nebo k místu, kde se právě nalézám či kudy právě jdu. Také Já je vždycky opatrně a potajmu obcházím v kruzích, abych si je dobře prohlédnul a pokusil se odhadnout jejich perverzní obmysly.

Odpoledne jsem se probudil do hezkého počasí, avšak též do strašného hluku stíhaček a vzdálené sportovní střelby brokovnicí na asfaltové mechanicky vymršťované terče. Oba zdroje toho slitého, jednolitého, vzájemně se doplňujícího hluku jsou sice daleko, ale zato nese se ten příšerný kravál dobře do širokého okolí. Před tím prostě není úniku. Naštěstí mi to nebránilo v spánku a většinu toho jsem prospal, takže ten hluk brzy, s večerem, ustal. V cestopise z roku 1929 Napříč Afrikou, kde se to mimochodem hemží rasistickými názory, za které by se nestyděli ani nacisté, jsem narazil na další nesmysly: Prvním, největším, je tvrzení, že slon se dožívá dvou set let. To je velmi hrubá neznalost, na někoho, kdo procestoval napříč Afrikou a říká si „vědec“. Potíž bude asi v tom, že ti takzvaní „vědci“ na slony hlavně stříleli, než by se je snažili poznat živé. Kdyby všichni sloni měli žít v dostřelu jejich hlavní, nejenže by se nikdy, ani výjimečně, nedožili oněch údajných dvou set let, ale ani těch běžných sedmdesáti! Druhým nesmyslem, na který jsem narazil, je opět až směšně mylná hypotéza oněch „vědců“, jimž budeme od nynějška raději přesněji říkat „cestovatelé na safari“, než zavádějícím označením „vědci“, podle níž prý by mohl být uměle znetvořený tvar lebky některých „negrů“ odpovědný za jejich zvýšenou uměleckou kreativitu. Odvážná hypotéza, nicméně naprosto, naprosto – idiotská. Tady by si mohli autoři klidně podat ruku s naším předním „odborníkem“ na mozek dr. Koukolíkem. Nemysleme si však s troufalou povýšeností, že dnes, téměř po sto letech, je úroveň vzdělanosti vyšší. Dnešní doba také s vážnou tváří zastává mnohá „vědecká“ stanoviska, jež budou možná za dalších sto let, nebo i dřív či později, směšná jako řekněme psí dečky. Dnešní takzvaná „vzdělanost“ šíří i takové triviální chyby, nad nimiž rozum stojí v němém úžasu. Viz heslo „VALPURŽINA NOC“ v oceněné (!) encyklopedii Universum, kde se uvádí, že tato nastává 31. dubna (sic!). Opravdu univerzální pitomost! Pro nechápavé dodávám, že duben má pouze třicet dnů...

Po probuzení jsem si šel sednout na mé sedátko pod vysokým modřínem, abych si tam snědl dva sladké ořechové rohlíčky. Pak jsem se ještě procházel po lese a vylezl jsem si na ten starý, rozvrzaný, polorozpadlý, znovunalezený „večerní“ posed. Chvilku jsem poseděl, podumal a když už jsem se zvedl konečně k odchodu a ve stoje se protahoval na rupající plošině posedu, náhle přiběhl z útrob černého smrkového lesa srnec, rychle přeběhl úzký pás světlého listnatého lesa kolem posedu a zmizel v mlází dalšího smrkového pásma lesa. Proběhl přímo pode mnou, pod posedem, mně pod nohama! Divím se, že mě neviděl, ježto jsem nahoře stál a hýbal jsem se. Ale ona už byla dost tma a také je ta plošina posedu dost vysoko ve větvích mohutně rozvětveného starého javoru. Z toho posedu by byl ostatně pěkný dům ve větvích. Jako ten Tarzanův. Nádhera! Srneček zřejmě spěchal na večerní pastvu k lukám a polím. Tam se ostatně chystám i Já, abych se tam pro dnešek rozloučil s Reinlebensbornem a jeho zvířaty. Je už ovšem zase dost pozdě a mám tudíž oprávněnou obavu, že nic neuvidím. Jak ten čas letí! Ještě si sbalit batoh a potěšit se pohledem na hodující „myšičky“, a už jsem u pastvin. Mám štěstí. Dnes večer je tu hodně srnců. Dva vzadu v žitě, čtyři vzadu u lesa, včetně srnky se dvěma mláďaty, a jedna srnka blízko přede mnou. Za mnou v tmavém lese se také ještě někdo další hýbe. Ustupuji tedy opět skrze les, abych nikoho nevyplašil. Noc je teplejší než ráno. Pěkně je vidět půlměsíc a vpravo nad ním Jupiter.