Anděl

V noci nebe protkal blesk,

jak bílá nit v černém sametu.

A ozvalo se první "plesk",

jak kapky zkrápí planetu.

Z okna napjatě hledíš,

Tvé srdce má zvuk zvonu.

Neklidně na židli sedíš

a nasloucháš onu tajemnému tónu.

Vábí tě pryč z domu,

naléhavě a tišše.

Však poštěstí se tomu,

kdo najde Víly skrýše.

Běžíš po louce v děšti,

kapky Ti skékají po tváři.

A Víla, ta sedí v hledišti,

Tvé sny Ti brzo zmaří.

Vratce se postavíš

a poklekneš před ni.

Nevěřícně na ni hledíš

a doufáš, že vše ví.

Víla se zasměje,

vytáhne hůlku.

Krutě Tě prokleje,

z života máš půlku.

Dostala Tě do kolen,

nelidský výkřik, ozvěna bolesti.

Vílou jsi pokořen,

Ty nejsi ten, kdo má štěstí.

Vykašleš krev,

hrdě vzhlédneš.

Zmizí ten nadlidský zpěv,

Ty dýku tasíš a sekneš.

Zabulbá potůček,

Víla se rozplyne.

Pomalý k němu krůček,

snad vinu Tvou smyje.

Rozběhneš se ke skále

a roztáhneš černá křídla.

To (ne)znamená Tvou zkázu,

zvuk hromu, když dráčata z vajec se líhla.

Tvrdě dopadneš na zem,

peruťe zlámané a vytrhané.

Začíná nový den

a Ty upadáš do spárů neznámé.

Ďábelsky se směje,

Peří Ti vytrhává.

Nevěříš tomu co se to děje,

do mozku leze Ti bolest hlodavá.

Ochromen skoro nedýcháš,

ležíš v krvavé skvrně.

Tišše a bolestně sípáš,

příjdeš si jak bezvýznamné mrně.

Do peřím vystalného,

hrobu Tě dají.

Anděla neznámého,

byť všichni ho znají.

Stojí Ti u něj,

garda anchandělů.

Jen se jim směj,

Té bandě bláznů.

Pějí nebeské chóry,

o Tvé snaze a dobrotě.

Tomu tak i navzdory,

Tvé depresivní samotě.