Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDeník a čas
Autor
horák
Deník a čas
25. 2. 99 - pondělí (gymnázium)
Včera jsme byli s dětmi na karnevale. Vítek byl za roztomilou berušku (sluníčko sedmitečné, jak opravil bych své žáky). Hynek byl za roztomilého zajíčka, kterému visela ouška. Ta maska asi maximálně umocnila stahy svírající mé srdce. Jak tam pobíhal a já po něm koukal, vzpomínal jsem na baráčnické karnevaly svého mládí. Uvědomil jsem si, kterak mi nejkrásnější věk mých synů utíká mezi prsty. Honím se do práce, z práce do hospody, z hospody na angličtinu. Nad angličtinou sedím i doma. Když ne nad angličtinou, tak nad písemkami, přípravami, laborkami, deníky, novinami. A moji synové den ode dne rychleji směřují k pubertě, k duševnímu osvobození se ze závislosti na mně.
Brečel bych nad tím svinským časem. Je to otřepaná fráze, ale nikdy si ho neuvědomuji bolestněji než při myšlence na své děti. I teď mám málem na krajíčku.
Ležel jsem včera s Hynkem v ložnici, on poslouchal Hurvínka a jedinou jeho povinností bylo usnout. Já četl Kafku a přemýšlel o tom, že ještě aspoń jedno dítě bychom si měli pořídit. Určitě poctivě bychom si ho vychutnali, tolik bychom časem nemrhali. Je to bláhovost, toto si myslet. Stejně bych se honil za něčím pomíjivým. Tak rád bych všechny své povinnosti hodil za hlavu a věnoval se jen dětem.
Ráno jsem Hynka vedl do školky. Už včera pod dojmem zajíčka jsem ho hladil a říkal mu, jak ho mám rád. On mě držel za hlavu a tulil se a říkal, že on mě taky. Jak dlouho to ještě bude fungovat? Neumím si představit, že takto se budu mazlit s patnáctiletým klukem. Po zazvonění budíku jsem ho vzbudil, spolu jsme vstali, nasnídali se a stále jsme si říkali, jak jsme na sebe hodní.
Ve školce měl s sebou bonbóny, protože tam nebyl od svého svátku. Jak vešel do dveří, učitelka hned na něj: „Jé, Hynku, ty něco máš ...?!" Byl ztoho tak rozrušený, že se se mnou zapomněl rozloučit, ani pusu mi nedal. Ještě chvíli jsem čekal za dveřmi, jestli nevyběhne. Ještě zvenčí jsem se koukal do oken, zdali si nevzpomněl a nehledá mě. A pak jsem zaraženě odešel do práce.