Lituji po konci

Lituji po konci

(Pro dívku, kterou jsem ve chvíli konce neobjal. Odpusť mi prosím, omlouvám se... a nezapomenu!!)

 

     Stala se spousta věcí před tímto příběhem. Jsou to věci více či méně důležité, více či méně zajímavé, avšak všechny hrály svou roli. Abych to ovšem nerozepisoval, (vystačilo by to totiž samo o sobě na dost dlouhý a těžko uvěřitelný příběh), řeknu Vám pouze stručný popis situace, která mě a jí dostala do situace tohoto příběhu.

     Vše se odehrálo na mi neznámém místě, v neznámém světě, v neznámém historickém období, z ne zcela objasněných příčin. Ta planeta se vzbouřila proti jejím obyvatelům a rozhodla se je všechny do jednoho zahubit. Udělala to, jelikož se bránila proti svému totálnímu zničení těmi, kterým dala domov, kterým dala život. Byli hloupí a zaplatili za to. Ve vzniklé panice se polovina zabila navzájem, někteří prostě zmizeli, někteří se schovávali v krytech, které se propadly do útrob planety, někteří spáchali sebevraždu. Já byl z těch, kteří se, po dlouhém utíkání a hledání možností záchrany, smířili se zahubením a rohodl jsem se počkat někde na konečný úder, který měl přijít velmi brzy (ovšem moc takových nás pravděpodobně nebylo - vím jen o sobě a o ní).

     Šel jsem po louce na místo, kde jsem chtěl čelit tomu úderu. Šlo o místo, kam měla dojít silná záplavová vlna a já předpokládal, že mě ta vlna svým náporem okamžitě a téměř bezbolestně usmrtí. A na té louce jsem uviděl dívku. Ležela tam v trávě se zavřenýma očima. Přišel jsem k ní a zeptal jsem se, zda by nechtěla strávit poslední chvíle společně. Souhlasila. Člověk by v takovou chvíli neměl zůstat sám a ikdyž jsme se do té chvíle neznali, byli jsme oba šťastni že máme někoho, ským můžeme čekat na poslední výdech. Nezeptal jsem se jí jak přišla o všechny kolem sebe, nebylo to důležité, a tak i ona se neptala na nic mě. Důležité bylo, že nejsme sami. Obeznámil jsem jí se svým plánem konce a společně jsme pokračovali v cestě, až jsme došli ke břehu veliké zátoky jednoho nekonečného jezera. Usadili jsme se vedle sebe do mechu (byl velice měkký, možná až moc, ale to nevadilo, alespoň to bylo pohodlné).

     Seděli jsme, povídali jsme si, čekali jsme na náš konec. V tom začalo být slyšet hřmot vody. Uvědomili jsme si, že to musí být ta vlna, ten blížící se a očekávaný konečný úder. Chytil jsem ji za ruku, naše prsty se propletly mezi sebou, dali jsme si pusu, rozloučili jsme se. Vlna se vevalila do zátoky a její stěna byla obrovská. Bylo jasné, že nás svým zásahem okamžitě zpřeláme. Ovšem stalo se něco neuvěřitelného. Rozlila se po zátoce a zmizela. Oba jsme se tomu velice divili, bylo to zvláštní. Okamžitě na to následovala uprostřed zátoky mohutná exploze a než jsme se vůbec vzpamatovali z oné rozlité vlny a překonali šok z exploze, začala stoupat voda. Stoupala pozvolna, však velice rychle. Nepustil jsem jí a začali jsme utíkat. Nechápala kam běžíme, ani co se děje, pouze jsem jí řekl že se nechci utopit, že nechci takto zemřít, řekl jsem, že si běžíme zachránit život. Vodu jsme měli stále v patách. Již jsem nemohl, ona také již nemohla dál, ale utíkali jsme. Doběhli jsem k něčemu, co připomínalo důlní věž či startovací rampu pro rakety. Vběhli jsme pod ní a instinktivně našli schody nahoru. Zastavila se v prvním patře. Zakřičel jsem, ať se nezastavuje, že voda stále stoupá. Byla skloněná a zhluboka rychle oddechovala. Řekl jsem, že musíme dál. Vzchopila se a stoupala rychle po schodech dál vzhůru a já za ní. Vyšli jsme až nahoru a vběhli do otevřeného síťovaného záchraného výtahu, který byl z vnějšku věže. Před námi byla všude voda. Rozlévala se po krajině, zalévala již i téměř všechny kopce a stále stoupala. Řekl jsem, že tohle bude asi náš konec a ona řekla, že mám asi pravdu. Vtom ale začalo stoupání vody spomalovat. Všimnul jsem si toho a napadlo mě, že pokud se dostaneme na střechu té věže, možná přežijeme, neutopíme se jestli voda zastaví. Začal jsem hledat cestu nahoru a zběžně jsem i dívku obeznámil s tímto východiskem. Řekl jsem jí, že jsme asi poslední dva lidé, kteří vůbec do této chvíle přežili a že pokud je tu nějáká možnost přečkat tuto katastrofu, musíme se o to pokusit. Voda již dosahovala výtahu a studila nás na kotnících. Ale já nemohl najít žádnou cestu a do vody jsme jít nemohli, unesly by nás pryč silné proudy. Zůstal jsem stát. Zcela jsem zkameněl a hleděl před sebe. Viděl jsem lidi, kteří již museli být mrtví. Mé přátele, známé. Každý z nich přišel ke mě, usmál se a odešel zase pryč. Nevěděl jsem co se děje, co je to zač. A jen matně jsem zaslechl zoufalé volání té dívky. Volala slova "Nezapomeň na mě, prosím, nezapomeň na mě..." a já jí pouze odpovídal smířeným a naprosto netečným hlasem: "Nezapomenu, neboj, nezapomenu..." A věž se v tu chvíli začala propadat a bortit. A tak nastal náš konec. Konec posledních dvou přeživších, posledních, kteří bojovali přes všechno až do konece.

     Nevnímal jsem utopení, necítil jsem ho, nepamatuji se na něj. Pouze vím, že jsme zemřeli. A ikdyž jsme teď oba na místě, kde jsme šťastni a kde již není útrap, lituji toho co jsem neudělal. Lituji, že jsem pouze stál. Lituji, že jsem se smířil a vypnul jsem se. Lituji, že ona vnímala a musela osamoceně vytrpět ty poslední chvíle, utopení, asi nejhorší smrt ze všech, a já nestál při ní, nebyl s ní i přesto, že jsem byl jediný koho měla. Měli jsme jen jeden druhého a já lituji, že jsem ji ve chvíli konce neobjal.