Jednou takhle...

Přijela jsem vlakem něco málo po půlnoci.

Vyšla jsem z nádraží a dala se směr centrum, jako obvykle.

Nebe bylo pod mrakem, ale pořád byl venku takový ten typický teplý letní vzduch.

U zídky vedle nádraží stála žena. Normálně si těch postávajících lidí kolem nádraží nevšímám, ale ona mě zaujala hned na první pohled. Měla na sobě dlouhý otrhaný kabát a takový ten klasický veliký klobouk ze 40. let.

Ubalila si cigáro a zapálila si jej.

Každé její potáhnutí dělala s obrovskou chutí. Dívala se na tu cigaretu, jakoby byla její známá,  rodina či milenec. Dotýkala se jí rty, jakoby ji líbala a zároveň nenáviděla. Jakoby se vzrušením ale i odporem.

Přešla jsem silnici, sedla jsem si na lavičku a zapálila jsem si taky.

Musela jsem na ni zírat. Vím, že to bylo neslušné, ale nešlo to jinak.

Nemohla jsem uhnout očima. Zajímalo mě co bude dělat dál. Jak se bude tvářit, až dokouří. Kam půjde.

Zbývala jí ještě půlka cigarety, ale hodila ji na zem a zašlápla.

Pak se otočila směrem ke mě. Dívala se mi do očí. Přikovala mě pohledem k té lavičce.

Chtěla jsem uhnout očima, ale nešlo to. Možná jsem ani nechtěla. Byla dokonalá. Dívala se na mě, a já na ni. Chtěla jsem utéct i zůstat. Chtěla jsem se smát, ale bylo mi do pláče. Byla tak upřímná a přitom mi nic neřekla. Ač mi přejížděl mráz po zádech, bylo mi krásně. Neskutečně krásně. Muselo uplynout jen několik vteřin, ale přišlo mi to jako věčnost. Pak se vydala směrem ke mně...