Klíč k pravdě

"Tak ti mě člověče napadlo, kdo má na tomhle světě pravdu."
"Jak to myslíš?" "To je přece jasné. " "Jeden pravdu má a druhý ne."
"No, počkej." "Právě jsi na to kápnul." "Jak někdo může říct pravdu a druhý ne." "Copak oba neříkají pravdu?"
"No, to ano." "Každý má tu svou."
"Takže oba mají pravdu?"
"Ne, jenom jeden z nich." "I když..."
"Nad čím váháš?"
"Ale, úplně jsi mě spletl."
"Spíš ne, naopak jsem tě přivedl na správnou myšlenku."
"Člověče, jak ono to tedy vlastně je?"
"Mě se ptáš?" "Sám jsi před chvilkou vypadal, že to víš."
"Teď už mi to tak jasné nepřipadá." "Jak to vidíš ty?"
"Člověče, já mám dojem, že pravdu má úplně každý." "Jak ale lidi mohou říct, že pravdu mají." "Mít můžu třeba pero, ale pravdu?" Copak je to nějaké ono, ona či onen, na kterého si můžeš sáhnout?" "Asi těžko."
"Hmmm, něco na tom bude."
"Co to !?" "To jsi jaksi rychle obrátil."
"Ne, neobrátil, jen s tebou souhlasím."
"Takže mám pravdu?"
"Co je to za divnou otázku?" "Jak já to mám vědět." "Prostě se mi jen zamlouvá, co říkáš, ale neříkám nic o tom, že máš pravdu."
"A myslíš si, že ji mám?"
"Těžko říct." "Nemůžu říct, že mluvíš pravdu, ani že lžeš."
"Co tedy můžeš říct?" "Kdy má člověk pravdu?"
"Pokud v něco věří?" "Ah, jsem zmatený, sám nevím, čemu věřím." "Začínám pochybovat, že pravda vůbec existuje."
"Člověče, ani já ti nemůžu na tohle odpovědět." "Mohu ti jen předložit své mínění." "Podle mě je pravda věc názoru a vlivu okolí." "Každý se pere za tu svou." "Co ale doopravdy je, to se nikdo z nás nikdy nedozví." "Přeber si to." "Přeji ti sladké přemýšlení."