Noc samoty

                Když už i světlušky lopotně mávají křídly a mrskají se ve vzduchu projitřeném kouřem hořících kmínků břízy natolik chaoticky, že si i člověk pomyslí, proč občas něco dělá špatně, donutí ho to rozjímat nad vším, co tu vlastně jeho skutky v budoucnu způsobí. Jak malý je pod korunami listnáčů, rostoucích desítky let, civějící do omamných plamenů ohně – skvělého, skvostného, plného umírajícího života, zlatavě kouzelného v pomalu usínající noci. Stromy ševelí svým vlastním jazykem, který toliko popouzí noční motýly prolétat mezi jejich větvemi, pohrávat si s všelikým listovím chvějícím se v záblescích paprsků světla z pohasínající vatry. Zatímco mezi uhlíky pobíhá zmatený střevlík, lákaný pablesky mrtvolně žhnoucího troudu, do stvolů vadnoucí fénické válečky naráží nemotorně smaragdově ozdobená travařka takovou silou, že i přísedícího to vyruší v přemítání a připodobní si ji k letu kovového čmeláka briskně práškujícího socialistická pole obilovin, mezi jejichž klasy proháněli se zajíci i drobotina bažantí slepice společně s pestrobarevným kohoutem, a jejichž stonky nahradily nosné konstrukce fotovoltaických mašin, dokreslujících novou modernu venkova a agrikulturních prací. Statkáři vymění orbu za kus hadru s jarovou vodou a vrhnou se do čištění panelů s mizivou výkonností, žel vždyť se od nich tak krásně světlo odráží na míle daleko, že odolat takovým místům v černozemních polích nezvládne ani straka – ten drobný krkavcovitý pták, jenž sám sebe si dokáže uvědomit v zrcadle.

A v dálce troubí úpěnlivě mladí sýčci hlasem tak trpícím, až srdce by se rozskočilo. Při západu slunce najedou na svou tristní elegii, a i když jsou plně krmeni, tak nepřestanou ni po hanobení jejich druhu, ani vyhrožování, nepomohou domluvy, přesvědčování, i ústupky, náznaky násilí. Jen zlověstně houkají, jak předzvěst dnů, které budou ještě horší nežli tyto. Neslyší, čí nechtějí slyšet. A člověk? Musí smířit s hlasy těch čerstvě opéřených lufťáků a mlčet, přec heslo praví „Mládí vpřed!“. A staří? Jen nehlasně prolétají kolem, občas ve větvoví sosen zasviští jejich letky, a pak nic. Zase jsou pryč, jakoby jich nebylo. Občas se mihnou, samozvaní letci noci. Jen kdejaká myš se může krčit v mechu a klepat se hrůzou s vědomím, kdy soví zbraně zanoří do jejich chlupatých hřbetů, aby nakrmili nenasytné potomky, věčně hladové jak harpyje z antických mýtů dnešních dní.

 Snad zažehl jsem plamen, abych všechny ty tvory přivábil. V osamocení hledá i člověk společnost nepatrných, nic neříkajících bytůstek. Však kdo se pak stává nepatrným, když oheň uhasne. V přírodě, která nás tvoří, a my se jednou za čas snažíme tvořit ji, zbývá jen malé místo pro to být opravdu sám.

Oheň vyhasl.

Nad hlavou v starých konstrukcích dřevotřísky pobíhají veverky, kuny, šedošedí plchové, občas i drobná lasička, lesní myšice, či roje predujících vos a dřevokazného hmyzu - společně dupou, hryžou, hlodají do vláken wolframu, pomaličku překusují nitky zaběhlého lidského rytmu a noc co noc zpoza prohnívajících stropů, chtě uvrhnout svět v tmu všeobecného rejdění a zvířecké anarchie natolik divoké, že o takových podobných si člověk může jen zdát, vyčkávají na svou vítěznou vteřinu, v které jiskra mých očích vyhasne naposledy.