K ránu

Nenávidím ten čas, kolem čtvrté hodiny, k ránu...
Kdy vše ještě spí a já bloumám očima po stěnách,
hledám stíny a snažím se z nich najít.

Nenávidím tě za to, že jsi mi ukázal
i krásné stránky života, vrátil jsi mě do reálna
a pak jsi se  potichu vytratil.

Nenávidím tvou, vždy optimistickou, náladu,
kterou jsi mi vymlouval mé
vymyšlené problémy.

Nenávidím své iluze,
do kterých jsem upadla a nedokážu vstát.
Jsi mi vším, co jsem kdy chtěla mít.


Každou chvíli se sepne kotelna za barákem
a já budu po milionté přemýšlet,
kde jsem udělala chybu,

proč nemůžu jít dál,

proč je takové ticho,

proč ti došel inkoust,

proč přestaly znít tvé struny,

proč nepočítám už tvé "ahoj",

proč mě už nemáš rád

a

proč se nedokážu hnout

z toho prokletého místa,

tam, v hloubi mé duše,

kde jsem Ti uvěřila.
 

Nenavídím Tě, za to, jak jsi mi zošklivil
ta brzká rána, kdy svět ještě není světem,
a kdy venku tak vlhce voní vzduch.


Nenávidím tě, protože jsi tu byl,
pro mě a jen mně jsi skládal poklony,
tolik zbarvené do mých rudých tváří.

Je můj čas, k ránu...
Škvírami žaluzií vtírá se nový den.
A já zase budu chtít křičet,

nenávidím tě,
nenávidím tě,
nenávidím te.

Nenávidím sebe, nás oba.

Měla jsem tě minout.