Květen

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

A Máchův Vilém vraždí zas,

kde borový zaváněl háj.

V lese bál se i tichý mech,

tam slyšet byl by vlastní dech,

růžinou nes se teskný vzdech:

„Proč já jsem otce neposlech?“

 

Za růžového večera,

pod dubem sličná děva sedí,

jen považte – ta nevěra,

když jinému do očí hledí.

A Vilém poblíž jezera

Jarmilu ze skrýše své vidí.

 

Je pozdní večer – první máj –

večerní máj – je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:

„Jarmilo! Jarmilo! Jarmilo!“

 

Hynku, Hynku, vše je jinak!

Vilém byl lotr, vždyť to víš,

A přesto otce obviníš.

On sice byl taky všivák,

ale Viléma měl vždycky rád.

Ten odmalička byl hrozný smrad.

V patnácti už kradl, pil a rval se.

Nikdy nepracoval, líný prase.

A Jarmila se opila.

Ze skály však neskočila,

ale ve své opilosti,

spadla, zlámala si kosti.

Aby toho nebylo dosti,

tak Vilém jí ve své zlosti

ještě praštil zaťatou pěstí.

 

Je pozdní večer – první máj –

večerní máj – je lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas:

„Hynku, Viléme, Jarmilo, Marku!“

---