Dluh

S těmahle jsem se neměl zaplést. Vlastně abych to vzal od začátku, tak se máti neměla zaplést s fotrem, protože pak bych se nemusel pracně hrabat na svět a vůbec se vyhnout týhle prašivý cestě, která si říká život. No jo, ale už je to tak a člověk s tím nic nenadělá, leda že by si vystřelil tu kaši, která prej vobsahuje vědomosti.

Ale abych nevodbočoval. Nasekal jsem si dluh jak hovado. Nepracoval jsem a chlastal. Věc, která se nevyplácí a člověka většinou pošle přímou čarou na ulici nebo do lochu. V nejlepším případě rovnou do futrálu.

Já ale měl svůj statek, jo statek. Zdědil jsem ho po strejcovi z matčiny strany. Byl to můj jedinej žijící příbuznej, když teda ještě žil, a já zase jeho. Neměl jsem z toho moc radost, až do tý doby, co jsem zjistil, že k tý barabizně připadá vinnej sklípek. Jo, štěstí se musí jít naproti, což jsem já teda nedělal, neboť jsem většinu dne prochrápal  a noc prochlastal, ale říká se to.

V závěti bylo, ať se o něj dobře postarám, což jsem samozřejmě udělal. Vychlastal jsem ho do poslední kapky. A když došel tenhle strýcův odkaz, skončil jsem zas na báru. Pít a nebít, pít a neblít. Pít a blít. Chlastat a nešukat. Pít a šukat. Hlavní je - nebát se.

No a jak jsem tak pil, tak jsem se propil do díry v kapse a ke ztrátě manželky, což mě sralo ze všeho nejmíň. Nestojím o štěkot, když přijdu sťatej. Koupil jsem si místo ní psa. Ten aspoň ňafe, když je důvod a když je hlad, může ho člověk sežrat. Tomu říkám nejlepší přítel člověka.

No a jak jsem tak chlastal pěkně a v klidu dál na sekyru, přišel ke mně do tý doby milej majitel baru a řekl, že všechny prachy mu musím do příštího dne vrátit. Čočky se mně protočily a málem jsem spolknul skleničku. Pak se mi ale rozjasnilo. „Kurva, tos mě dostal, Tede.“

„Ne, Hanku, nedělám si prdel. Zejtra dopoledne se u tebe stavim.“

Poslal jsem ho do všech nejtmavějších prdelí a děr světa a vymotal se nějak ve z tý všívý nálevny. Nějak jsem tomu nemoh uvěřit, dokaď se fakt druhej den nevobjevil. Jeho dvě gorily mě zmalovaly, jak to jen šlo a pro výstrahu mi ufikly palce. Byl jsem moc vožralej na to, aby to nějak příšerně bolelo. K čemu mi jsou palce. Nejsem v Řimě. Nerozhoduju o životě a smrti pouhým gestem. Možná jsem zkurvenej hospodskej césar, kterej má moc nad arénou pivních výplodů z huby a zvednutím palce jim vyjadřoval uznání a podporu na cestě z mozku do mozku namotanejch společníků na šikmý plošině. Nebo je palcem dolů odsoudil k zatracení do myšlenkovýho propadliště dějin. Jedině takovou moc jsem měl…ne v Řimě v aréně…ale na Borrow’s v baru. Co se ujalo, ujalo se…co ne, odplulo s další rundou do zapomnění. Ale já už tu moc nemám. Jsem jen přizabitej gladiátor alkoholik, nad kterým visí otazník v podobě vodorovnýho palce, kterej není můj. Ave, Ceasar, Imperator, nevím, jak je to dál, ale něco je tam o smrti…

Ležel jsem tam zmlácenej, jak žito a pokynul násilnickejm parchantům paroháčem, kterýho zanedlouho asi taky neukážu, pokud ta jejich řezničina bude pokračovat. Pak zbývá ještě fakáč. Možná bych si ho měl užít do sytosti a pár lidí jít na ulici pozdravit. Ale to je jedno, já se nevzdávám…Vobvázal jsem si ruce a šel najít jinej bar. Cestou mě napadalo, že pokud se mi chystaj ufiknout třeba ptáka, mohl bych si ještě užít trochu ty pozemský radosti, pomalu jsem už zapomněl, jak se to dělá…