Waiting fot the life

Čekám, až zahřmí,

ale nejsem si jistej,

že už dávno nehřmělo

a já si toho jen nevšiml.

Přes závoj cigaretového

kouře

a litrů vypitého

vína.

Množství dopitých sklínek

a stínů

prázdných dívčích úst.

Jo, možná už hřmělo,

jenomže já to pořád čekal

tak trochu jinak.

Asi.

Snad, že mě to víc praští

abych pochopil,

ale možná jen hloupě

a umanutě

doufám

v něco

co se nikdy nestane.

„Spíš? Posloucháš mě vůbec?“

ptaly se.

A já jen vrčel,

ať ztichnou,

abych to neprosral

byť v epicentru života

vyhlížejíc život...

Tak, barmane,

ještě jednu,

ať se u toho zevlování

tak nenudím.