Můj osobní bůh

Jsem rád, že skončily časy, kdy lidé museli boha hledat. Kdy museli docházet někam, aby se s ním sešli, kdy museli vybírat mezi spoustou pohledů a názorů a informací, který ten bůh je vlastně správný. Naše postmoderní doba, jak jí říkáme, tohle všechno vyřešila. Po walkmanu, internetu, i-podu, červeném paprsku, modrém paprsku, muselo přijít něco víc. Nám lidem už nestačilo poslouchat hudbu, kde se nám zlíbí, nebylo nám dost přenášet obrazy událostí vzdálených na tisíce kilometrů. Potom, co jsme dokázali přenést člověka z místa na místo, aniž by jeho tělo došlo úhony, potom, co jsme osídlili všechny známé planety v našem dosahu, potom, co jsme se rozhodli, že my jsme tvořiteli světa, pak už nebylo, kam jinam jít. Nebylo nic, co by bylo možno nabídnout, abychom uspokojili lidského ducha prahnoucího po všem, co nevlastní. A pak jsme stvořili tento přístroj. I - god (čti aj god) je tím, po čem jste vždy toužili, pokud jste kdy hledali sami sebe. I - god je přístroj, který mění vše, nač jste dosud byli zvyklí, uspokojuje vaši touhu po osobním štěstí. I - god je vaším osobním bohem. Objednávejte svůj vlastní I - god na telefonním čísle 745896542. Objednávejte ihned.

Konec komerční prezentace.

 

 

Vcházím do obchodu. Dveře se úslužně samy otevírají a já si chtě nechtě musím přiznat, že mi někdy spíš přijde, že mě polykají. Jsem pohlcen. Moje kroky dnes už dospělého člověka, tedy člověka s vlastními názory, s vlastním pohledem na svět, se zodpovědností za sebe a své činy, tyto mé kroky teď vcházejí do obchodu s elektronickým zbožím. Ano, ještě stále nám zůstala tato možnost, není to nutné, mohl bych si výrobek nechat poslat poštou - dvě sekundy po objednání by ležel u mě na stole, ale mám to rád. Je v tom určitá nostalgie, kterou si značné množství lidí nechce nechat vzít. Tak značné množství, že to někoho zajímá.

Proč jsem teď tady v obchodě? Kostely, synagogy, mešity, chrámy, to vše se postupně vytratilo. Náboženství ničila tento svět, ač si paradoxně dělala nároky na opak. Věci došly tak daleko, že lidé přestali věřit komukoli, kdo v neděli chodil do kostela, každému, kdo klekával na koberečku s hlavou k východu. Tlak okolností donutil představitele církví zavřít své svatostánky. Lidé zůstávali se svou vírou doma. Ale protože bylo ve vzduchu cítit, a nejen ve vzduchu, že lidé potřebují docházet někam za svým bohem, že potřebují místo, kde se jejich energie sejdou, kde najdou svého boha kdykoli budou potřebovat, vznikla potřeba něčeho. Tím něčím má být I - god - osobní bůh. Než jsem vyrazil do obchodu, studoval jsem si na internetu informace o tomto produktu. Přístroj s vámi komunikuje na bázi přenosu myšlenek. Zachycuje vaše momentální i dlouhodobé stavy a analyzuje je. Když se na něj obrátíte s žádostí o pomoc, s prosbou, se svým trápením, reaguje stejně jako váš "starý" bůh, přebývající v kamenných svatostáncích. Jenže tenhle má výhodu -je přenosný. Je vždycky s vámi a zároveň představuje materiálno, něco, na co si vždycky můžeme sáhnout, abychom snadněji věřili. Někdy vzpomínám na staré časy. Sedím v lavici, vnímám vůni starého dřeva, prodchnutého neznámou silou. Chlad gotických stěn pociťuju jako uklidňující, naopak, pomáhá mi tím více vnímat ten žár, který přebývá v mém srdci. Kolem jsou lidé, kteří cítí totéž. Vnímám jejich tváře, jejich vnitřní úsměv, jejich naděje v očích dívajících se kupředu. Když odcházím s takového setkání, cítím se plný síly, plný víry ve smysluplnost bytí.

"Pane, přejete, si?" usmívá se mladík ve slušivé uniformě. Vůbec jsem si nevšiml, že zatímco jsem se zaobíral svými myšlenkami, přišel jsem na řadu. Usměju se. "Jeden I - god, prosím." "No samozřejmě, to byste nevěřil, jenom v našem krámku jste dneska šedesátý, a to je teprve půl deváté."

Odcházím směrem ke svému domovu a jsem plný rozporuplných pocitů. Tak jak už mnohokrát předtím, i tato technická vymoženost usnadňuje můj život, a tak jako vždy, mám i dnes trochu pocit, že mi krade moji duši. Přesto se jako tonoucí chytám svého stébla. Jediného stébla plovoucího kolem.

Jsme lidé, vlastně docela podivné bytosti, kteří díky tomu, že nám byla dána schopnost přemýšlet, máme teď problémy s hledáním svého místa v tom, co vnímáme jako svět. K tomu existuje opravdu hodně výkladů toho odkud jsme, kam jdeme, jaký to má smysl, co chtít, co nechtít a co po nás zůstane nebo nezůstane. Tím hůře hledáme a mnohdy tím strávíme celý život. Mnohokrát jsem si říkal, že tohle přemýšlení nechám být, že prostě budu žít jen očima rukama, ale jak jsem už zmiňoval, jsme podivné bytosti a mně to prostě nedá a čas od času chci žít taky srdcem a hlavou. Přicházím k domovu a už po několikáté v poslední době si všimnu, jak mě dokáže zaujmout taková věc jako oranžové sluneční světlo laskající voňavé dřevo domovních dveří. Vychutnám stíny z ulice, které po nich přeběhnou a vcházím.

Zouvám se, jdu do kuchyně, sedám si ke stolu a prohlížím malou stříbrnou krabičku, jež se má stát ode dneška součástí mého života, mého niterného světa. Mým pomocníkem na cestě.

Mačkám tlačítko, na čtvercovém displeji se rozsvítí barva, která by měla podle mého současného stavu dobíjet mou energii. Cítím teplo, ale ne teplo fyzické, tohle teplo je jako z jiného světa, dobře to ti koumáci promakali, to se musí nechat. Přestávám se soustředit na krabičku v ruce, moje mysl odchází někam jinam. Vydává se na cestu do jiných světů. Odkudsi se vynořuje vzpomínka na dětství. Slyším hudbu a k tomu slabé praskání jehly na gramofonu. Usměju se. Maminka v kuchyni smaží karbanátky, má okolo pasu uvázanou zástěru se vzorem z červených čtyřlístků, připravovaná dobrota voní. Náš byt nestojí za moc, na stěnách je místy oloupaná omítka, dole u podlahy je na jednom místě prasklina. Potřebovali bychom jiný byt. Dělám si úkoly do školy, ale potajmu už myslím na oběd.

Jsem zpátky. Přemýšlím nad tím, co jsem právě viděl, a tak to asi funguje. Měli bychom přemýšlet. Moje první zkušenost s I-godem není nepříjemná, spíše naopak, říkám si, že jsem tedy touhle koupí neprohloupil. Jdu do obýváku, sedám si do křesla. Na okamžik zavřu oči. Něco se mění.

Nemůžu si pomoct. Najednou pociťuju strašně silnou touhu utíkat ven, venku rozpřáhnout ruce směrem k nebi a křičet. V tom jediném výkřiku sdělit všemu a všem, kdož budou ochotni naslouchat, že tady jsem, a že mi něco chybí. Že už mám dost perfektní dokonalosti technických vymožeností, že nechci stroje na lásku, na víru, na dokonalost. Že chci jen cítit vítr ve svých dlaních, že chci vnímat, jak moc jsem součástí svého světa, že chci cítit smysl. Chci zase sedět v dřevěné lavici a cítit tu neopakovatelnou směsici chladu a žáru. Chci zase vidět tváře lidí plné vnitřního úsměvu. Chci žít. A proč ne hned? Zvedám se a s napůl zavázanými botami vybíhám na ulici. Mraky běží nad městem a vítr je přesně takový,jak jsem si představoval. Nehledím na lidi jdoucí kolem, nehledím na nepatřičnost svého chování, nemyslím na malou stříbrnou krabičku u mě doma. Zvedám ruce a plný naděje křičím.